Ako v zrkadle

Dievčina menom Karin potrebuje ústavnú starostlivosť a predsa je doma. Otecko intelektuál sa trápi jej stavom a píše knižku. Dokonca odíde na tvorivý pobyt do Švajčiarska (odkiaľ sa na začiatku filmu vracia), čím dáva jasne najavo, kto je pre neho najdôležitejší. On sám. Manžel Kariny je lekár, no utrápenej duši pomôcť nevie. Brat by sestre pomohol, ale bojuje s vlastnými ťažkosťami. Problémy intelektuálov a lekárov, ich potomkov v typicky pochmúrnom bergmanovskom ladení. Bez východiska. Teda ak za východisko nepovažujete permanentnú ústavnú starostlivosť o mladého, fyzicky zdravého človeka. (06.07.2020)

Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. (18.03.2010)

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. (01.01.2010)

Entuziazmus Bergmana vo viere v Boha, ktorý mi stále viac predostiera, s režisérom síce nezdieľam, no spôsob, akým ho vie podať, je fascinujúci. A tiež si tam každý môže nájsť niečo svoje. Napríklad sledovanie psychicky chorého človeka, ktorý má už problém rozlíšiť, čo je skutočnosť a pravda, slúži ostatným zúčastneným paradoxne na poznanie týchto javov. Toľko aj k názvu filmu z môjho pohľadu. (03.02.2013)

"Když se dlouho díváš s hlavou na stranu, uvidíš hrozné věci. A přitom lákavé." Měl jsem pocit, že po sedmnácti filmech mě Bergman už nemůže překvapit, ale stalo se. Bůh jako členovec s chladnýma očima, hledání lásky kdesi mezi nesplnitelnými uměleckými ambicemi a nevyléčitelnou psychickou nemocí, rohaté zrcadlo na zdi a v pozadí Bachova suita pro cello D-moll. (03.05.2015)