Najväčší dar

Největší dar mi svou atmosférou a příběhem hodně připomínal televizní film Dvanáct měsíčků, přičemž první jmenovaný mě zaujal o maliličko více. Pohanští bohové a slovanská mytologie jsou bezpochyby atraktivním námětem, který byl však v případě Největšího daru uchopen (želbohu Radegastovi) průměrným způsobem. Film osloví nádhernými lokacemi Rožnova pod Radhoštěm a s ním spojeným valašským koloritem, nicméně to na druhou stranu sráží vykreslení jednotlivých postav bohů a lidí, které bylo místy spíše televizního ražení. Tak či onak film v kině rychle uteče a nenudí - a s výjimkou poslední písně zaujme i svým hudebním doprovodem. (10.12.2022)

Dámy Santovjáková-Gerlíková a Hrubá jsou mi sympatické tím, jak se ve svých filmech snaží seznamovat děti se starými vesnickými tradicemi (a v tomto případě i s pohanskými bohy) a ani po stránce režie ty jejich filmy nejsou špatné. Horší je to se scénáři. Scénář této pohádky by potřeboval dramaturga jako sůl, je dramaturgicky rozpadlý, rozbředlý, přeplněný spoustou (často zbytečných) postav a motivů, chybí silný ústřední příběh, do toho ještě písničky a zmíněné poučování o tradicích, folklóru a pohanských bozích, infantilní (ne)humor... Zkrátka to působí, jako když pejsek s kočičkou pekli dort a nedrží to moc pohromadě. Trochu to zachraňuje hvězdné obsazení (i když někteří známí herci hrají pod své možnosti - že Dvořáku a Slavíková ?) a zmíněná režisérská zručnost. Ale co naplat, dobrý scénář je základ a bez toho povedený film nevznikne. (04.11.2023)

Ve srovnání s Princem Mamánkem tato pohádka zaručeně vítězí. Po všech těch experimentech na pohádkové scéně, po všech pištících princeznách a čarodějnicích, po všech rádoby vtipných přisluhovačích, po všech negramotných králích a královnách, jsme se dočkali pěkné české pohádky, která dětem ukazuje jak to kdysi vypadalo. Jaké byly hodnoty, zvyky, bohové a různé další aspekty obyčejného venkovského života. Schválně tuto pohádku nadhodnocuji, protože se mi hodně líbila myšlenka. (26.03.2023)

Váhala jsem s hodnocením mezi dvěma a třemi *. Tři nakonec pro Stypkovu hudbu. Ale vcelku jde o pohádku zbytečně komplikovanou tím množstvím slovanských bohů, kteří dětskému divákovi zamotají hlavu. Po vizuální stránce oceňuji magickou jeskyni, jíž to množství svíček dalo potřebnou atmosféru. Z herců zářila Zuzana Slavíková jako Morena a Vančura jako její syn.  Ostatní velká jména neměla šanci ukázat, že umějí hrát. Málo humoru. Snad jen ta Morenina věta: "Skončilo trapné střídání ročních období," mě pobavila. (05.01.2024)

Největší dar vychází především z lidové slovesnosti, což je jistě veliké plus. Lze to vidět na různých zvycích, slyšíme písně a můžeme zaznamenat různé bohy či proměnu krásné moravské krajiny. Právě exteriéry a hudba je na pohádce vlastně to nejlepší. Děj samotný je neskutečně jednoduchý a dějová linka tragicky slabá. Morena zavede věčnou zimu, kterou ale může zrušit, a ji samotnou potrestat, nejvyšší bůh Svarožic. Jen se o tom musí dozvědět. Takže je vlastně jedno, kdo mu to donese. Stačí, aby to byl někdo, nebo aby si sám všiml, co se na Zemi děje. Vládkyně zimy tak nemá příliš velkou moc. A když se navíc vzbouří i její syn, z ničeho nic jako by náhle prozřel, je její plán zpečetěn. Film je navíc roztříštěn mezi spousty menších postav a jejich příběhů. Poznat je také to, že filmaři děj strašně natahují a prodlužují. Zkrácením by celý příběh dostal spád. Chybí humor, napětí, Morena je poražena velmi rychle a jednoduše, takže její plán od začátku ani nemohl vyjít, tudíž je naprosto nesmyslný. Tvůrci do příběhu zakomponovali i zmínky o globálním oteplování anebo třeba jiných bozích v jiných částech světa. To už bude na rodičích, aby to dětem vysvětlili. (13.11.2023)