Lesné jahody

Bergmanovy Lesní jahody mě zklamaly. Na film jsem se díval v klidu, sám, večer, v dobrém rozpoložení, ale stejně se ve mně neobjevila žádná významnější duchovní rezonance. Hlavní postava pro mě přestala být poměrně brzy zajímavá, stejně jako některé vzpomínky ( chata u vody ). Důležité životní otázky a bilancování v první polovině do filmu téměř vůbec nepronikají a pokud ano, nechávají mě chladnými. Sedmá pečeť byla skvostnou úvahou o bohu, smrti, ale zároveň oslavou života a byla obydlena atraktivními vedlejšími postavami s brilantně napsanými dialogy. A všechno to bylo nenásilně a srozumitelně naservírováno. Vedlejší postavy v Lesních jahodách zajímavé nejsou a vzpomínky starého muže často taky ne. Ke konci film nabere určitou sílu, ale zkažený dojem příliš nevylepší, jak už jsem psal, chybí tomu ta duchovní rezonance. A taky trochu života. Narozdíl od Pečeti ( když si jen vzpomenu na zbrojnoše Jönse ). Hned po skončení filmu jsem si pustil část Sedmé pečeti ( přece jen jsem byl na pochybách, jestli jsem nebyl ve špatném rozpoložení ) a hned jsem cítil mrazení v zádech, takže problém je vážně ve filmu, ne ve mně. No, uvidíme, časem si to pustím znova... (10.11.2005)

Tak v tomto případě jsme se s Bergmanem neplavili na stejných vlnách. Nedokážu říct, zda na tom měla svůj podíl sedmička Neuburgu, která se mi proháněla krví, nebo můj nízký (takřka až chlapecký věk). Čekal jsem záplavu životních pravd a mouder, jak to bývá u Bergmana zvykem, ale dostal jsem pouze rekapitulujícího staříčka, který měl divný sen a na své cestě potkával divné lidi. Nemám pocit, že bych se za celou stopáž dozvěděl něco objevného. Kromě toho forma filmu byla těžce uspávající. Dnes si tedy nebude skládat hold, nýbrž se holt poplave proti proudu. Jeden kus! (26.08.2018)

Asi mám zatím jen štěstí na výběr filmů, ale myslím si, že navzdory všem tvrzením byl Bergman srdcem optimista (a navíc věřící člověk, ačkoliv o tom sám pochyboval, ale to je na jinou debatu u jiného filmu). Poměrně silný mix snů, vzpomínek, aktuálních konfrontací a road movie (!) mne neustále překvapoval - třeba jsem si myslel, že v tom domě dětství stráví víc času, možná celý film, ale přišli ti tři mladí a dostalo to úplně jiné grády, což mne trochu vykolejilo z mého uhoupaného očekávání, a zároveň dalo nový impuls k přemýšlení. Pan doktor toho zažil za jeden den skutečně hodně, snad víc, než za celý život. A dalo to i jemu nový impuls k životu. Fakt jsem se hodně bál, že to skončí jeho smrtí, a když pak ve snu viděl u jezera maminku a tatínka - no jo, jenže maminka žije, takže nešlo o žádný druhý břeh. K formě ještě dodám, že mě pobavila čurda Maxe von Sydow, který je zde ale skvělý. Nu a teď to podstatné - téma filmu. To mne hodně citelně zasáhlo, protože to právě řešíme v naší rodině, u mé manželky. (A taky jsem vzpomněl na staršího souseda z Havířova, který bydlí nad námi.) Neschopnost citu, chlad vůči druhým lidem, jakési znechucení životem, chtěná osamělost, arogance, neschopnost přijímat dary, neschopnost umět poděkovat nebo poprosit, být mrtvý zaživa (skvělý záběr u jezera na tu uschlou větev nad profesorem), přitom ale navenek snaha vypadat jako lidumil, který pomáhá - a přenáším to z generace na generaci, všechno to sekýrování a citovou odtažitost, jen abych sama sebe nezranil/-a. K tomu dojde i na pár pěkných úvah o smrti, o Bohu a víře (ta báseň recitovaná třemi lidmi je skvělá), na různé vztahy v manželství, které mohou vést až k naprostému ponižování jednoho druhým a naopak. Ze začátku mi trochu vadil voice over, ale má tam nakonec své opodstatnění (holt vědec jde na všem spíše rozumem než tím citem a musí si věci uspořádat, tomu žel dobře rozumím), krapet mi vadila vzdálená inspirace Dickensovou Vánoční koledou, nebo židovská jména u jednoznačně nežidovské rodiny. Jo, a ty titulky pro Českou televizi, potažmo Levné knihy dělal debil a zasloužil by po papuli, amatér jeden. (07.01.2022)

Sny se zdají každému...ale existuje jen pár "andělů", kteří s nimi dokáží jít na veřejnost zcela uměleckým a přece nezaměnitelně osobitým způsobem! Bergman vychází ze své varovné snové představy, v níž spatřuje sám sebe (slavného muže) v zajetí egoismu. Slunce pronikavě zářilo, vytvářelo ostré tmavé stíny, avšak nehřálo. (23.06.2005)

Podívala jsem se na další Bergmanovu klasiku, doposud jsem od něj viděla tuším tři filmy. V podstatě mě zaujaly všechny, a to včetně Lesních jahod. Ovšem jen jeden z nich mě dokázal uhranout, protože jsem se zrovna nacházela ve specifickém duševním rozpoložení. Na Bergmana se člověk asi nemůže dívat jen tak, ale musí na něj mít chuť. Netrvdila bych, že dnes jsem tu chuť neměla, ovšem na druhou stranu musím říct, že po zhlédnutí Lesních jahod nadšená nejsem. Líbil se mi Sjöström se vším všudy. Dokonale vystihl podstatu své postavy. Uznávám ho jako skvělého režiséra i herce. Bergman natočil film, který do jeho filmografie zapadne velice lehce. Dobře vylíčil pocity postavy, která tuší neodvratně se blížící smrt, tady nemám co vytknout. Je tu myšlenka a poselství, ale snímek jako takový kolem mě jen tak proplul. (08.04.2012)