Siedma pečať

Plagát a celkový mediálny obraz okolo filmu so smrtkou na čele by mohli naznačovať, že sa jedná o ťažkú depku, no nie je tomu úplne tak. Príbeh ponúka mnoho námteov na premýšlanie, môžete rozoberať metafory a rozmýšlať, v čom spočíva výnimočnosť tohto diela. Ja som na to úplne nedošiel, možno opätovné vzhliadnutie pomôže. Rozhodne sa nejedná o žiadny môj top art film, ako pre mnohých kritikov. VIDENÉ ZNOVA: Siedma pečať je rozjímanie nad smrťou, ktorá ukončuje našu pozemskú existenciu, ktorá sa javí bez posmrtného života ako ničomná. Dostihne nás všetkých a tak by sme sa mali snažiť dať našemu životu, ktorý je iba divadlom, zmysel. Tak, ako to v poslednej fáze svojho života urobil rytier. Bergman používa aj zrozumiteľné symboly, ako lebku, ktorá ako hrozba tróni nad hrdinami, alebo čiernu a bielu farbu šachových figúrok, ktoré symbolizujú život a smrť. Môže nám stačiť k spokojnosti púha viera, alebo potrebujeme o bohu dôkaz už počas života? Bergman nenudí dlhými artovými zábermi plných mlčania, otázky pokladá na rovinu a k veci a tak nikdy divák nestráca pozornosť. (09.08.2009)

Film, jejž je třeba vidět nejednou, se zapnutým mozkem i srdcem, s myslí otevřenou otázkám a připravenou na neodpovědi a především nepochybně s jistou kulturou pátrání po odvěkých palčivých tajemstvích a dráždících životních hlavolamech. Snímek je v první řadě NENÁSILNÝ, "klidný", "utlumený" až podprahový. Myšlenek i těch vyřčených je tu na dlouhé celovečerní disputace, ale hlavní smysl tkví někde jinde! Ano, ten nevyřešitelný rozpor každého myslícího člověka, to toužebné, neuskutečnitelné nahlížení smrti do karet, ta zoufalá, neukojitelná lačnost po vědění! A proti tomu řada jednodušších a pro někoho třeba i zdravějších alternativ. Orientace na druhé, na lásku či jen na drobné prožitky a požitky našeho světa ve formě ještě přijatelné, zdravé, anebo úpadkové, zvířecí. Kam směřoval Bergman, je mnohým jasné, mně nikoliv a jsem tomu rád. (04.05.2005)

[8/10] (Svensk Filmindustri) (Čb. /// Produkce: Allan Ekelund /// Scénář: Ingmar Bergman podle vlastní divadelní hry Trämålning /// Kamera: Gunnar Fischer /// Hudba: Erik Nordgren /// MFF v Cannes: Ingmar Bergman, spolu s Wajdovým filmem Kanály (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (21.01.2009)

Vynikajúca filmárčina, skvelý námet i záver. Bohužiaľ je to film, ktorý vďaka tomu, že ho kvôli jeho sláve "videl každý", prispel k tomu, že vrcholný stredovek sa stále bežne chápe ako "doba temna". Vôbec tomu tak nebolo, v kláštoroch sa ostošesť prepisovali najrôznejšie rukopisy. A upaľovanie bosoriek? To je špecialita "humanistickej" renesancie, najväčšia hystéria okolo diabla, bosoriek a temných síl vrcholila v čase od polovice 16. do polovice 17. storočia (a ľudia zo severnej Moravy dobre vedia, že to "najlepšie" malo ešte len prísť). Vo filme je tiež viacero viet, ktoré by stredoveký človek jakživ nepovedal, pritom je zjavné, že Bergmanovi išlo o výrazne realistický pohľad na dobu (i keď samozrejme používa svoje metafory a alegórie). Napr. rozhovor o "strašení ľudí" freskou s motívom tanca smrti je nezmyselný, vtedajší človek z takých vecí strach nemal (bežne videl práchnivé mŕtvoly na cestách, napokon to ukazuje aj Siedma pečať), bral to ako racionálnu výzvu k usporiadaniu svojich pozemských záležitostí. Ľudská mentalita sa síce nemení, výrazne sa však v priebehu stáročí mení pohľad na svet (čo sú dve rozdielne veci). Napriek všestranným kvalitám ma Bergmanov kodifikovaný magnum opus vcelku neoslovil tak, ako iné jeho filmy, takže s hodnotením idem mierne dole, aby vynikli jeho skutočné superdiela. (07.07.2018)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)