Siedma pečať

Scénář: Ingmar Bergman .. Každý si může zahrá(va)t se smrtí. Partii nad všechny marnou, plnou otázek bez odpovědí.. Tak nějak se k tomu vyjádřil Ingmar Bergman. Spoustou otázek o existenci, smyslu života a skryté tajemnosti Boha. Bez odpovědí, které upřímně ani neexistují, jen církev se přes vytáčky a nepravdy snaží vnášet do věcí jasno a řád.. Zajímavé postavy, hrůzná doba a samotná Smrt v příběhu, vyžadujícím otevřenost myšlení a dávku mlčenlivého pochopení. Tajemně atmosferické, nijak strhující, ale svým způsobem věčné dílo. (05.04.2006)

Že Bergmanovy filmy jsou hodně, hodně "těžké", jsem se přesvědčil už u Šepotů a výkřiků. A i když jsem tenkrát vše nepochopil, tak něco na tom filmu mě neskutečně přitahovalo (doteď nevím, co to je, ale je tomu tak). Ale u Sedmé pečeti se můžu snažit sebevíc a stejně nemůžu dát víc, než tři hvězdy. Kdybych to měl porovnávat, tak tenhle film je ještě "těžší" než Šepoty, ale zároveň je o něco nudnější. Nejvíce mě bavily scény se smrtí (dostal jsem chuť zahrát si šachy, mimochodem) a role Maxe von Sydowa (který se vypracoval na skvělého herce). Je mi jasné, že u tohoto snímku mi toho spoustu uniklo, protože nejsem intelektuál, filozof atd., ale na druhou stranu se ptám: Proč na mě Šepoty a výkřiky tak zapůsobily a proč jsem tak zklamaný právě Sedmou pečetí? Opravdu nevím… (25.08.2010)

"We must make an idol of our fear, and call it god." Je zajímavé, podobně jako u Vláčila, že čím více obyčejnějším a prostším způsobem je doba morovými ranami stíhaného středověku podána, tím více naturalističtějším a uvěřitelnějším dojmem působí, alespoň na mně :). Toť k formální stránce filmu. O té obsahové se není radno příliš rozepisovat. Skýtá v sobě mnohé.. náboženský fanatismus, nuznost pozemského bytí a společného soužití lidí, radost z prostého každodenního života, i otázky nad nikdy nezodpovězenými tajemstvími... a je tomu dobře, občas je důležitější si položit otázku než na ni nutně odpovědět. A odpověď je tak daleko, tak blízko, pokud vůbec... (14.10.2005)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

Kde jsi, má životní jistoto? Jak vypadáš, kdy ke mně promlouváš? V okamžiku smrti? V onom momentu naprosté jistoty, že se o tvou podobu nepodělím s nikým dalším? Je to život sám, pro který žijeme a smrt, jejíž vinou život smysl postrádá? Nemám se ptát, chci-li žít? Film, který se táže. A artikuluje dostatečně srozumitelně, aby mu porozuměla každá přemýšlející dospělá bytost, bez ohledu na náboženskou víru/nevíru. Postavy, z nichž každá zosobňuje určitou životní filozofii, nemají minulost, o kterou by herci opřít své výkony. Každá doplňující informace podporuje, nebo podkopává jistou ideu, pevně dané charakterové vlastnosti nemění. Životem i jeho uměleckým ekvivalentem (divadlem) otrkaný režisér přesto herce nevyužívá jenom jako kartičky s textem. Vkládá do nich velkou důvěru a kdykoli se mu nabízí možnost ušetřit záběr-odpověď setrváním kamery na hercově tváři, využije ji. I autor Bergmanova literárního talentu musí občas připustit, že ta nejzásadnější sdělení slovy neřeknete. 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, CheGuevara, numi, rawen, crozet (06.09.2011)