Siedma pečať

Rytíř se vrací z křižáckých výprav umírající krajinou ničenou Božím bičem morových ran a medituje nad existencí druhého života, existencí boha a existencí smyslu života vůbec... zatímco jeho sarkastický panoš cynicky glosuje krutou realitu a svou snahou stát nohama pevně na zemi ukazuje skutečnou sílu a vůli k životu všem, které cestou potkávají. Přidal jsem se na chvíli na jejich pomalé cestě a tiše sledoval hru, kterou s nimi Smutný Žnec hraje... tak jako si hraje s námi všemi. 8/10 (06.12.2007)

Neviem, co si mam o tomto filme mysliet. Na jednej strane kvalitne natoceny snimok so zaujimavymi myslienkami, na druhej strane na moj vkus prilis nudny a zdlhavy aj napriek tomu, ze trva iba 95 minut. Precital som si komentare inych uzivatelov a asi sa najviac ztotoznujem s komentarom uzivatelky Galadriel... 21.03.2010 _______ Gunnar Björnstrand - (Jöns) +++ Bengt Ekerot - (Smrt) +++ Nils Poppe - (Jof / Joseph) +++ Max von Sydow - (Antonius Block) +++ Bibi Anderson - (Mia / Mary - Jofova manželka) +++ Hudba: Erik Nordgren +++ (21.03.2010)

Ten film okolo mě jen tak proletěl... Nenudil jsem se, ale zároveň mě ani nic neinspirovalo k zamyšlení (nad čímkoliv), děj (byl tam vůbec nějaký?!) i postavy mi přišly zcela nezajímavé a zapamatování hodných scén je tam míň než prstů na jedné ruce. Nechci Sedmou pečeť hanit, poněvadž jsem do ní zřejmě nepronikl, jak bych asi měl, ale já vskutku nevím, kvůli čemu bych ji měl obdivovat (hra šachů se Smrtí je sice originální nápad, ale připadal mi docela nevyužitý...). 60 - 70 % (26.12.2009)

Sedmá pečeť mě dost překvapila - především svou humornou stránkou (hlavně ty tak suše podávané vtipné průpovídky Blockova "sluhy"...nebo např. ta scéna, ve které, v jiných místech filmu majestátně působící Smrtka, škodolibě podřezává strom pod jednou z postav). Žádný velkolepý středověký opus o hledání víry a Boha se nekoná - to hledání tu je, avšak v ještě mnohem širším slova smyslu a vůbec né velkolepě pojaté, nýbrž dokonale střídmě a možná o to působivěji zobrazené. Právem jeden ze zásadních filmů světové kinematografie, ve kterém mi však to pověstné "něco" k pocitu dokonalosti chybělo. Buď jak buď - silné dílo. (23.03.2007)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)