Persona

Film, který začíná jako surrealistická koláž zdánlivě nesouvisejících obrázků, jen aby se posléze změnil v jednu velkou psychologickou mozaiku [která na pomezí reality, abstraktní fikce a snu polemizuje nad významem herectví, přetvářky a ženství], a nakonec skončil jako Bergmanův osobní (dvojitý) komentář k otázce mateřství.... Persona tak i po víc než 50 letech stále rozděluje diváky na dva nesmiřitelné tábory: pro někoho jde o ukecanej hyper-intelektuální artovej fetiš plnej metafor; pro někoho jde zas o sebevědomý manifest o síle monologu, dialogu a vzájemného porozumění. Jedno je však jistý: nahned bych s těma dvěma holkama taky zachilloval na chatě u moře.... VERDIKT: 8,5 čelenek z 10 (28.12.2022)

Z filmu jsem měl silný pocit, že je to Bergmanova masturbace a příliš se necílí na mínění těch nejdůležitějších - diváků. Dialogy, respektive spíše monology, možná mohly za něco stát, kdybych dokázal udržet pozornost alespoň pár sekund. Ten neskutečně nudný hnus se ovšem nedal poslouchat. Sdělení zcela zřejmé pravdy u fungování masek v naších životech a mnohovrstvost a nekonečná nestálost ženských duší, ovšem zcela neatraktivní a nestravitelnou formou. I přes krátkou stopáž divák velice záhy podlehne prudké bolesti způsobené obrovskou nudou. Abych ale jen nekritizoval, pokud trpíte v noci nespavostí a hledáte spolehlivý lék s takřka okamžitým nástupem účinků, po kterém spadnou víčka, potom stojí za to Personu vyzkoušet. Pokusil jsem se přijmout pozvání na exkurzi dovnitř ženy (tentokrát lehce odlišným způsobem), ale nedalo se. Zřejmě nejsem cílovou skupinou, a to Bergmana uznávám a považuji ho vůbec za nejlepšího filmového tvůrce z hlediska zkoumání psychologie lidí. Tento film také mohl být dobrý, kdyby ho netvořil proto, aby mu stálo úžasem péro v pozoru, ale pokusil se spíše postavit péra nebohých diváků. Celkový koncept postavený na "rozhovoru" dvou žen, které komunikují o všedních píčovinách jejich nudných životů, o jejich životních rozhodnutích a hledat v těchto slovech cestu do jejich nitra, to je opravdu něco, co se chce dělat málokterému diváku. Dělám to nerad mistře, protože mám v hlavě úžasné filmy jako Sedmá pečeť nebo Ze života loutek, kdy mi tekly sliny blahem a mozek se mi spokojeně rochnil v mozkomíšním moku, ale nezbývá než dát v tomto případě zasloužený odpad. (19.10.2019)

Můj první Bergman. Mám pocit, jako bych dosud neviděl žádný film, až teď. A jsem přirozbitý, ne úplně rozemletý, to ne, pořád to ve mně šrotuje a snažím se film pobrat v plné hloubce (na plnou šíři bude asi potřeba repete). jen asi nejsem schopen ničeho jiného. Symfonie obrazu, zvuku, psychologie a herectví, pro něž by bylo přízvisko oscarové leda tak urážkou. Hlavně mlčenlivá Liv Ullmann předvádí (nejen) svýma očima něco nadpozemského. Persona je film, u něhož absolutně nemůžete odhadnout, kam se bude ubírat v příští minutě, ale s rozšířenými zorničkami a otevřenou pusou ho sledujete dál. Předem jsem si přikázal, že si nebudu hrát na hipstera, ovci, náročného kritika ani nic podobného, co napálí Personě absolutní stovku, protože Bergman, arthouse, černobílá, Skandinávie či nepochopitelnost, ale když ona je Persona vskutku výborná. Můj první Bergman... a zdaleka ne poslední. (24.10.2015)

Pre mňa film, v ktorom som niečo pochopil- to, čo bolo možné, a nepochopil metafory, určené pre hard core art fanúšikov. Je to ale dobre vybalancované a celkovo mi to sadlo. Film sa ako keby udržoval v rovnováhe, podľa vyvíjajúceho sa vzťahu a napätia medzi týmito dvoma ženami. Dá sa vidieť aj viac krát, v mojom prípade to bolo zatiaľ dva krát. Podľa Rogera Eberta sa jedná o ľahko pochopiteľnú snímku, tak ak ste to nepochopili, o kariéru kritika sa radšej nepokúšajte:) A kritiku má na svojej stránke. VIDENÉ ZNOVA: Pri ďalšom pozretí sa mi potvrdilo, že Persona vďaka jasnej zápletke (zbližovanie sa dvoch žien), odohrávajúcej sa na ľahko definovateľnom mieste (ostrov) je film, ktorý funguje ako pre "normálnych" divákov, čiže tých, ktorí nemajú Bergmana naštudovaného a vďaka odkazom na jeho filmy a jeho typickej filmovej reči pre jeho najvernejších fanúšikov, ktorí videli všetko a tak si odnesú z filmu o niečo viac. Môžeme skĺbiť v sebe dve osobnosti, jednu, ktorou chceme byť a ktorou aj prakticky sme a druhú, o ktorej sa dozvedáme iba v náhodných situáciách a nepáči sa nám jej správanie? Nepripomína nám náš život stále nové divadelné predstavenie, v ktorom hráme pre okolie dokonale svoj očakávaný part? Vrátane toho "najradostnejšieho", materského? A čo sa stane, ak sme v izolácii s osobou, ktorá nám začína pripomínať túto našu skrytú, druhú osobnosť (v tom je Bergman podvratný, opatrovateľka predsa Elisabeth vďaka jej mlčanlivosti príliš nespoznáva, ale iba odhaľuje samú seba)? Začneme nad týmito vecami jednoducho rozmýšlať. Kríza ženskej identity, kríza hereckej identity, kríza umeleckej identity....Persona sa dá rozoberať určite omnoho podrobnejšie a zložitejšie, ale načo si veci zbytočne komplikovať (09.08.2009)