Horiace Mississippi

Willem Defoe a Gene Hackman bojují proti vidlácké tuposti a předsudkům v jednom z nejlepších filmů, které jsem za posledních pár týdnů viděl. Jak mě vždycky rozčílí, když je nějaká (nejen) filmová postava úplně blbá a ještě to dává okázale a hrdě najevo! Kdykoli se zde ke slovu dostali zkažení strážci zákona, krev mi v žilách úplně vřela. Za vyvolání takhle silných emocí dávám pět hvězd vždycky, ale i kdybych tu zlost nebral v potaz, zůstane mi maximálně kvalitní thriller, který si nezaslouží nic než pochvalu. (04.09.2011)

Včerejší opětovné zhlédnutí tohodle filmu mi znovu připomnělo několik věcí. Jaký byl Alan Parker vynikajicí režisér, jaký byl Gene Hackman skvělý herec, jaký byl Will Dafoe slibný herec a jak vůbec vypadala kvalitní filmařina, která už se dnes možná objevuje taky, ale vypadá prostě jinak. I když je v Hořícím Mississippi pár klišé a nějaký ten nezbytný sentiment a patos, nic to nemění na tom, že jsem při jeho sledování cítil nostalgii po zašlých časech, kdy se točily "opravdu velké filmy". Člověk si přitom taky uvědomí, že tadle stará éra - kdy filmu vládli herci jako Hackman - je už dávno pryč. O to více vychází najevo, jak znamenitý herec to byl, a jak moc bude takovýdle herec filmovýmu světu chybět. Hackman hrál vždycky takový tvrdý chlapíky, občas to bylo i klišé, ale zde to proložil takovou lidskostí a místy i takovou měkkostí, že to je prostě nezapomenutelný. Fakt mi ten herec i ta doba chybí a budou chybět. (09.01.2016)

85%. Béčko, kterému nechybí přesně to, co nízkorozpočtový snímek potřebuje, aby se mohl rovnat drahým blockbusterům - atmosféra a emoce. Mississippi Burning obojím doslova srší a především emoce vyvolává na úrovni skoro až filozofické, přičemž do sebe plynule proplétá dvě narativní linie - na jedné straně analyzuje morální dilemata problematiky rasismu v USA v době, kdy už do jisté míry pokračovala Kennedyho uvolňující vize rovnoprávnosti, což je ta klíčová funkční linie; jakoby bokem navíc sledujeme "bonusovou" linii primárně charakterovou, která předkládá v návaznosti na vyprávění dvě postavy, které nejsou nijak významně vrstveny do hloubky, ale jejichž komplex neúplatnosti, byť třeba ne vždy směrován stejnou cestou (i když pořád ke stejnému cíli), je silně motivační a má hluboký přesah daleko za filmové plátno. Tato linie možná nebyla záměrem, aby inspirovala, a s největší pravděpodobností byla rozvíjena ve scénáři nahodile v nutné paralele s dějem samotným, nicméně přístup obou agentů k situaci bere dech a měl by se stát vstupním záznamem pro všechny veřejně činné osoby (a to zdaleka ne jen co se týče přístupu k menšinám a problematiky rasismu obecně). Nakolik je dnes tak dogmatická loajalita svému poslání realistická, je otázka, nicméně Ward s Andersonem jsou encyklopedickou ukázkou hrdinství, stejně jako Mississippi Burning je ukázkou precizní atmosferické tvorby, jejíž význam není komerční nebo ryze kinematografický, ale nabízí odpovědi na otázky, které západní svět často a na mnoha místech v různé míře trápí dodnes, ale zároveň ukazuje profilový fundamentalismus Američanům vlastní, který v mírnější a skrytější podobě vidíme i nyní, o 50 let později, kdy už se rasismus zdá být přežitkem, asi proto, že už se o něm nemluví a že jeho podoba je spíše symbolická. I tak ale stále existuje a filmů naprosto devastujících veškeré předsudky a iluzi nerovných hodnot mnoho není; a už vůbec ne těch, které mají moc skutečně inspirovat. Mississippi Burning patří k těm nejlepším z nich. Alan Parker zdánlivě neřešitelná jednosměrná morální dilemata umí, což dokázal později s trestem smrti v The Life of David Gale, ale právě Mississippi Burning je jeden z těch snímků, které by měl vidět a především vnímat každý a přesto ho v žádných filmových učebnicích nenajdete. (08.01.2016)

Pro mě zatraceně dobře napsaný, zahraný (pozor na menší role, které výrazně probleskují z polostínu ústředního dua) a natočený thriller o lidské zvrácenosti, který svým tématem nemůže zestárnout. Tam kde má našinec Kladivo na čarodejnice, mají Yankeeové tyhle zkazky o hrdých jižanech, kteří jsou tak zakonzervovaní a zaslepení xenofobií, že nedokáží pochopit, ba ani naslouchat jiným názorům. Jakkoliv důležité je zde téma rasismu a lynčování, ústřední myšlenka se točí kolem způsobu jak proti němu bojovat. Zůstat nad věcí a řešit vše podle zákona, nebo bojovat proti přetvářce a zvůli zbraněmi, které ona sama používá? Postarší agent Anderson Gena Hackmana je pro mě nejsilnější devízou filmu - už proto, že je ve svém pozdějším filmu Cela smrti obsazen v roli na opačné straně barikády. Musím se přiznat, že jsem se nakonec přiklonil k právě jeho, poněkud problematickému řešení problému. Výsledný, výjimečně silný zážitek dotváří bombastická, ponurá hudba, lemovaná spirituály a klasickými bluespvými motivy. Pozn. pod čarou: filmu jsou často vyčítány historické nepřesnosti a nepodloženosti (ústřední zápletka s hledáním tří propagátorů občanských práv je autentická), ale to v mých očích excelentnímu dramatickému vyznění na přitažlivosti příliš neubírá. 90% (06.11.2007)

Dalsi paradni Parkeruv film. Prislo mi, ze i kdyz je film detektivka, tak ze Parkerovi slo hlavne o ukazani atmosfery na malomeste a to se mu povedlo na vybornou. Ta detektivni zapletka totiz zadnej zazrak neni, cely to je o tom, jestli nekdo promluvi a co se stalo s hledanejma klukama navic vidime uz na zacatku. Ale Parker se s nicim moc nemaze, vsechno ukazuje pekne drsne, takze neni nouze o mlaceni cernochu a podobne a ma to fakt hodne slusnou atmosferu, navic podporenou dobrou dobovou hudbou. No a pak tu mame herce. Vlasne vsichni v tomhle filmu hrajou dobre, ale i kdyz je v hlavni roli dvojice policajtu, rek bych, ze celej film tahnul Gene Hackman, kterej je fakt naprosto dokonalej. Dafoe taky spatnej neni, je to zajimavej protiklad k Hackmanovi, ale nedostava moc prostoru, aby se poradne rozehral. Netvrdim, ze je film uplne bez chybicek, ale tech 5* to da jednoznacne. (18.08.2008)