Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (300)

plagát

Kaštánek (2021) (seriál) 

75%. Řemeslně perfektní Dexter naruby. Často jsem se však nemohl zbavit dojmu, že se opakuje celá řada známých, otřepaných a často i nudných klišé: Ženská hlavní hrdinka v poloze geniální detektivky s pochybným osobním životem a nezvládnutou rolí matky; mužský hlavní hrdina jako lehce autistický a posedlý vyvrhel s temnou minulostí; šéf, který musí být několikrát obejit, aby ústřední dvojice mohla vůbec něco odhalit; politické motivy na pozadí; symbolika v podobě vrahova podpisu; síla dětského utrpení jako čistě emoční prvek; řada tvůrčích falešných stop k odvedení pozornosti od skutečného vraha; paralela s případem z dávné minulosti; vrah s alternativní identitou, který díky svému postavení dokáže mazat stopy jako na běžícím pásu; neopatrní policisté; špatně svázaní rukojmí; spousta náhod a logicky iracionálního jednání; a tak dále, a tak dále. A jestli něco na kriminálce prostě nechcete, tak je to předvídatelnost. Když vraha předpokládáte od první scény, něco není úplně OK. Naštěstí si mě Kaštánek trochu získal stylovou (i když zase trochu nerealistickou) akcí v posledních dvou dílech, jejichž scenáristická provázanost byla excelentní a i navzdory nulovému překvapení celkem dechberoucí. K tomu tradiční severská ponurá atmoška, fascinující color grading a dusivé hudební podkresy... a to pro nenáročného diváka jako jsem já na čtyřhvězdičkový zážitek stačí. I když nutno říct, že je to na hraně. Zkrátka modernější a audiovizuálně lépe zvládnutá, ale taky scenáristicky otřepanější a emocionálně surovější variace na The Killing. Navíc od stejných tvůrců, ha.

plagát

Vis a vis (Netflix verze) (2015) (seriál) 

90%. Vis a vis je nádhernou ukázkou rozdílů, skrze které chce být televizní tvorba vnímaná oproti filmu: Jejím středobodem jsou postavy a jejich vývoj, kterým se uzpůsobuje vyprávění, a nikoli naopak. Přitom si ale zachovává neutuchající schopnost rozvíjet děj a často i zastínit postavy šokujícími zvraty. Pečlivá a přitom neorganizovaná práce s příběhy se přibližuje faktu, že ani realita na strukturu příliš nehraje, a to nutí diváka hltat každý díl, jako by byl poslední. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy dokázal udržet pozornost tak dlouhou dobu; tucet dílů během jediného dne je pravděpodobně můj rekord, a nebyl způsoben tím, že bych měl v plánu sedět od rána do večera u televize, ale tím, že mě každý další díl svojí kreativitou a emočními nárazy nutil prohlubovat zájem o další dění. Navíc je neuvěřitelné, jak se tvůrcům podařilo dynamicky měnit sympatie k různým postavám podle toho, jak se jim to zrovna hodilo. Vězeňské prostředí je poměrně vděčné na scénář, protože umožňuje vytvořit různé archetypy postav, často předvídatelné a tudíž snadno ovladatelné. Na druhé straně je ale limitován monotónním prostředím, což pro tvůrce nebylo překážkou. Vis a vis dokazuje, že i běžné vypravěčské struktury lze narušovat a ohýbat, aniž by seriál ztratil tvář a důstojnost. Funguje navíc i v úseku bez Macareny, což bylo prakticky jediné riziko. Jeden z nejkomplexnějších seriálů úrovně Breaking Bad, který vedle několika jiných ukazuje, že i "malá a chudá" Evropa dokáže plodit díla Americe vzdálená, těžko byste totiž v tomto žánru hledali konkurenci v zámoří. A jestli v něčem může Španělsko s jistotou říct, že nemá srovnání, jsou to herecké výkony. Ne že by Američani, Britové nebo Češi neuměli hrát, ale Vis a vis prakticky nemá jedinou hereckou minelu a co herec, to oskarový výkon. Neznám zemi, jejíž produkce by zaznamenávala takové množství vycházejících hvězd během jediné sezóny. Tento seriál navíc nemá žádná hluchá místa ani ve vyprávění, čímž se stává jedním z několika málo seriálů, jejichž kvalitu dokázali tvůrci udržet po několik řád a vyvolali ve mně tolik nelibosti, když se blížil ke svému konci. K tomu si přidejte nádhernou španělštinu, která je pastvou pro uši, a máte seriál s perfektně napsaným příběhem, uvěřitelnými charaktery a fascinujícími výkony, který v evropském kontextu nemá obdoby. Jeden z nejlepších a encyklopedicky ukázkových mimoamerických dramatických seriálů historie, který ukazuje televizní tvorbu přesně v tom světle, které obvykle zamýšlí - se skoro až nepříjemně autentickými vztahy diváka vůči postavám, které snadno splývají s realitou. Po La Casa de Papel, El Inocente a Vis a vis mám nového favorita na poli národní seriálové produkce, kterého budu bedlivě sledovat.

plagát

Hip Hop a jeho zrod - Série 1 (2016) (séria) 

100%. Jeden z nejkomplexnějších dokumentů, který ukazuje hip-hop jako hudební žánr, ale zejména jako životní styl ve světle jeho historie. Díky původu této subkultury i jeho nejstarším dějinám vlastně nakonec docela dobře pochopíte, jak střípky, které jinak znáte zkresleně a povrchně jen z médií, zapadají do logiky tehdejší i současné (nejen) hudební scény. Vedle hudby, kterou třeba ani nemusíte mít rádi, je totiž Hip-Hop Evolution určitou sondou do druhé poloviny 20.století zejména velkých amerických měst, která umožňuje pochopit nejen hip-hopovou kulturu, ale i současný stav kontroverzní a v mnoha směrech nepochopitelné americké sociální kultury. Geniální záležitost pro fanoušky i nefanoušky hip-hopu jako takového.

plagát

Elita (2018) (seriál) 

90%. Elite je v některých jednotlivostech nejistý, skoro až slabý, ale jako komplex, narativně i charakterově, může konkurovat těm nejlepším (a nejdražším) seriálům současnosti. Španělsko zkrátka boří mýty o nedostižnosti americké hybridní tvorby, a třebaže Elite má řadu hluchých momentů, vyvíjí se pomalu (na vkus mnohých až příliš pomalu) a může mu čas od času chybět dynamika, vyvažuje tyto nedostatky pestrými charaktery, dobovým a velmi inteligentním scénářem a uměním pracovat s emocemi. Díky tomu mu dokážu odpustit i nedostatek odvahy šokovat ve finálních rozuzlení. Zatím dobrá práce.

plagát

One Man Show (2008) (relácia) 

90%. Jeden z nejzajímavějších (a nutno říct, že celosvětově unikátních) konceptů televizní tvorby, který v sobě kombinuje vysokou úroveň zábavy, často fascinující nápady a ještě více fascinující realizace, ale zároveň i jakousi filantropickou hodnotu, která sice není primárním produktem, ale cesta, která k ní vede, je téměř vždy velmi obdivuhodná a odvážná. Druh reality show, který můžu. Kamil Bartošek navíc jako osobnost, která (i navzdory tomu, že už dávno nejde o one man show v jeho původním smyslu) celou show táhne (i ideově), je i přes jeho pózu bohéma Kazmy extrémně zajímavým archetypem.

plagát

Naše planeta (2019) (seriál) 

100%. Něco neuvěřitelného celkem ve třech směrech - a) Fascinující fakta o přírodě a divočině doplněná o nenucené prvky jejího současného stavu a snahy o nápravu; b) Naprosto unikátní 4K záběry, na které bych mohl koukat pořád a pořád dokola a nepřestaly by mě uchvacovat svou donebevolající blízkostí, barevností, autentičností a sofistikovaností; c) David Attenborough jako jediná absolutní jistota audiovizuální tvorby a informační hodnoty. Hokej má Gretzkyho, fyzika Einsteina a příroda Attenborougha. Jeden z nejzajímavějších životů lidských dějin, a to rovnou ve třech úrovních - jako přírodovědec, jako videomaker, ale také - a to především - jako filozof. Neskutečná práce, kterou začneme naplno doceňovat na dvě fáze - v první vlně, až Sir skoná a uvědomíme si, co jsme v něm měli, a ve druhé vlně, až dopady lidského počínání, tak, jak tento vizionář předpověděl, začneme pociťovat sami na sobě.

plagát

Papírový dům (Netflix verze) (2017) (seriál) 

100%. Jeden z těch seriálů, u kterých od prvního záběru víte, že budou výjimečné, a hltáte je do poslední klapky a bez kompromisů. Dlouhodobá show může divákovi nabídnout něco, co se sebelepšímu filmu nikdy nemůže podařit - nepovrchní emocionální vztah k postavám. Neuvěřitelně pestrá směsice sofistikovaných sociálních archetypů v La Casa De Papel je ale něco zcela mimořádného i na seriálové poměry, scénář fantasticky interaguje s divákovou pozorností a nutí zapojit se do příběhu, což vede k ještě hutnějším emocím vedoucím až k nekontrolovanému vzteku, radosti či pláči. Málokterému seriálu se daří tak bezchybně pracovat s divákem nejen směrem ven, ale i opačně. Věřím, že stejně jako si z loupeží vzalo příklad mnoho skutečných zlodějů, vezme si mnoho scenáristů příklad z La Casa De Papel a na formátu evropského seriálu (!) začnou měnit globální seriálový trh znovu blíž a blíž k ideálu revoluční přímé interakce. A tento seriál je v tom zatím největším mistrem. Často se to nestává, ale Španělé porážejí tradiční hollywoodskou tvorbu a budují novou linii seriálových očekávání, které budu moc rád součástí. Kromě toho, když se k perfekcionisticky vystavěnému i vykreslenému ději přidá třetí rozměr v podobě filozofického rozporu mezi našimi dvěma Já, může se i z "obyčejného" (ba geniálního) seriálu stát médium, které má daleký přesah za hranice audiovizuální stopy (jako třeba V for Vendetta). Zaslouženě jeden z největších fenoménů moderní tvorby a dle mého jeden z nejsilnějších a nejsebevědomějších projektů v historii.

plagát

Utrpení Gabriela Fernandeze (2020) (seriál) 

100%. Je úplně jedno, jestli jste žena, muž, mladý, starý, heterosexuál, homosexuál, běloch, černoch... u tohoto seriálu bude všem tuhnout krev v žilách. A to je ta nejúctyhodnější žurnalistika - když tak silné a autentické emoce dokáže dokument vyvolat i v cynikovi jako jsem já. Protože jedině pak se může něco skutečně změnit. Ne povaha vrahů, ale systém a hierarchie, která to všechno umožnila. A představa, jak vysoko to sahá, je snad děsivější, než čin samotný. Nemám k dětem nijak silný ani osobní vztah, ale u Gabriela Fernandeze jsem vysloveně trpěl. Jeden z nejemočnějších a pro mě osobně nejdůležitějších dokumentů vůbec, který mě trvale ovlivnil a výrazně přispěl k mojí chuti věnovat drahocenný čas, energii a finance prospěšné práci pro společnost. Obsah tohoto seriálu je tak strašidelný, že si u mě Netflix (vedle dalších skvělých dokumentárních seriálů) vysloužil nálepku dokumentárního génia. Gabrielovu tvář budu mít před očima ještě hodně bezesných nocí.

plagát

Irčan (2019) 

90%. Martin Scorsese se po téměř čtvrt století vrátil k žánru, který mu kdysi zajistil nenahraditelné místo v dějinách kinematografie, a vrátil se s chutí a entuziasmem, v něž jsem u něj v jeho věku a vzhledem k jeho tvorbě posledních let už ani nedoufal. Irčan naprosto fantasticky připomíná jeho kultovní éru mafiánských filmů z 90. let, vrací do hry skoro všechny žánrové legendy, ale především exceluje v tom, v čem film podobného ražení musí alespoň obstát – zcela bez povšimnutí vtahuje do příběhu. Více v recenzi.

plagát

Le Mans '66 (2019) 

90%. Le Mans '66 je postaven na emocích spojených s vyprávěním, a v interpretaci těchto emocí exceluje ještě o třídu lépe, než Rivalové, a to zejména proto, že je mnohem méně konfrontační. Příběh střetu dvou velikánů na počátku technologické revoluce lze vyprávět různými způsoby, přičemž tvůrci Le Mans '66 citlivě zvolili ten nejvděčnější; sportovní feel-good nálada zde funguje na jedničku, čemuž napomáhá jednak scénář okleštěný o útrapy sociálně-politického pozadí této story a jednak fascinující výkon Christiana Balea, jehož projev by se snad dal pozorovat hodiny, i kdyby hrál tu nejnezajímavější postavu dějin. Přirozeně, že je to film po hollywoodsku americký až běda; do role antagonisty je tu dle očekávání stavěna celá Itálie v čele s Enzem Ferrarim, zatímco Američané jsou prvotřídní hrdinové jako z encyklopedie. Zda taková byla i realita, o tom by si měl udělat obrázek každý sám; mně ty nacionalistické žabomyší války v kinematografii většinou neruší, a Le Mans '66 je vpravdě natolik silná a dojemná epizoda sportovní historie, že jsem si jej nehodlal pokazit hodnocením paralely mezi filmem a skutečnou událostí. Pokud se to podaří i vám, budete mít slušně nakročeno k tomu sledovat jeden z nejpříjemnějších filmu posledních let, třebaže s hořkým finišem. A nutno říct, že se mi dlouho žádná postava nedostala pod kůži tak, jako Ken Miles. To není zásluha tvůrců, ale především právě Christiana Balea, jehož schopnost ztotožnit se s jakoukoliv postavou se stoprocentní autenticitou je dech beroucí. A dech beroucí je i to, že dokáže odehrát tak výrazné role, jako je Bruce Wayne, Trevor Reznik nebo Patrick Bateman, a přesto si ho vždycky spojíte až s tím, kým je právě teď. To z něj dělá zcela mimořádného herce jeho (nutno říct že kvantitativně i kvalitativně velmi plodné) generace. Přesto, automobilový průmysl a zvuky řvoucích motorů je něco, co mě vždycky spíš míjelo, nicméně Le Mans '66 - ačkoli je auty prolezlý - není o autech ani trochu; je o vůli překonávat hranice možností. Takové příběhy jsou divácky vždycky velmi vděčné... a když jsou tak nádherně natočené, je to příjemný bonus, který si rád zopakuji.

Reklama

Reklama