Hosté večeře Páně
Nattvardsgästerna
Winter Light
The Communicants
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrajú:
Gunnar Björnstrand, Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Max von Sydow, Allan Edwall, Kolbjörn Knudsen, Olof Thunberg, Elsa Ebbesen, Tor Borong (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Drama se odehrává během tří hodin jednoho listopadového nedělního odpoledne. Začíná mší faráře Tomase Ericssona. Ten si uvědomuje tragicky nízký počet farníků. Farářovu pozornost si žádají zejména učitelka Märta, která je do Tomase zamilovaná a také rybář Jonas, jenž trpí fobií z atomových bomb. Tomas jim ovšem nedokáže poskytnout útěchu, neboť od smrti své ženy bojuje především s vlastními démony. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (108)
Další z Bergmanových teologicko-filozofických rozborů lidské duše. Jen pro kované intelektuály. S naprostou absencí jakéhokoliv odlehčení sledujeme ponurý a trpký minipříběh mučivých pochybností, míjení, sobeckého sebezpytování, lhostejnosti i hledání světla na konci tunelu v postavě ne právě příkladného faráře kdesi na švédském venkově. Výborné jsou herecké výkony. Svým vyhraněným způsobem sugestivní dílo, ale pro mě je přece jen těžké se s těmi bezútěšně patetickými emocemi ztotožnit. ()
V díle je více světla než se může zdát, doporučuji si přečíst scénář. Postavy zobrazují spíše typy lidí než jedince, proto ta strohost. Kdo z postav vyjevuje Boha nejpřesvědčivěji? To je otázka, která otázkou bez odpovědi musí znít, ne být halasně odpovídána. Bergmanova upřímnost kouše věřící v Boha, věřící v ne-boha i nevěřící. A sníh dopadá na stopy kol a přikrývá šlépěje tíže. Co je mírou utrpení? Jeden gram pravdy, jeden život, jeden strach? // "Po cestě se blíží nějaký děda. Vede za ohlávku velkého černého koně. Namáhavě se plahočí po rozbředlém návrší. Když jde kolem auta, děda pastora pozdraví".// Märta: "Ale ať mou lásku k tobě probudila náhoda, nebo Bůh, nebo mé biologické funkce, jsem za ni v každém případě hluboce vděčná". A na konci filmové povídky vychází z úst Märty:"Kéž ho mohu vyvést z prázdnoty a daleko od jeho vylhaného Boha. Kéž dosáhneme pocitu bezpečí, abychom se jeden druhému odvážili projevovat něhu. Kéž můžeme uvěřit nějaké pravdě ... Kéž uvěříme ..." ()
Na venkovské faře v severní Evropě jsem tři roky žila a bylo tam mnohem víc lidí a mnohem víc legrace. Faráři mnohem víc řeší praktické problémy, než by se z tohoto filmu mohlo zdát, a farníci si s nimi chodí povídat o víře na předem domluvených schůzkách v týdnu, kdy na to mají klid a čas - ne v neděli po bohoslužbách, kdy je potřeba se dohodnout, kdo zamkne kostel a kdo do příští neděle uklidí sníh. Venkovští luteráni jsou dost společenští. Církevní prostředí je pro ně místo, kde se můžou - na rozdíl od všedních dnů, kdy pracují na svých samotách - otevřít, rozpovídat, dobře si zazpívat a dobře se najíst :-) Navíc znám několik farářů, kteří bojovali se ztrátou víry a nakonec ji zase nalezli. Takže... dobrý film, ale vypráví spíš o Bergmanově vnitřním konfliktu než o církvi v severní Evropě :-) ()
Bergman no, takže dobré. - - - Ale bohužel i takový fenomenální klasik zacházel s brýlemi ve filmu stejně trapně jako kdejaký hejhula. Takže milostně zoufalá (a) učitelka je typizovaná brýlemi, které jsou jaké? Sice hezké, ale nulové. (A ještě větší škoda je toto v Personě, o Höstsonátě ani nemluvě...) ()
Moj prvy Bergmanov film a urcite nie posledny. ()
Tentokrát trochu nuda a myšlienkovo pre mňa neprínosné. Zdalo sa mi akoby sa Bergman išpiroval scénkou zo Siedmej pečate keď sa rytier spovedá a pochybuje o Bohu. Prečo mu nestačila a rozhodol sa roztiahnuť to na celý film mi je záhadou. ()
Film z bermanovské trilogie o mlčení boha je nelítostnou studií pastora, který již není schopen věřit ani milovat, který je přeneseně i doslova (chřipka) prostoupený chladem a který se ve chvíli nejhlubší lidské nouze nezmůže na nic vřelejšího než na sebeobviňující zpověď. Typicky bergmanovský motiv víry, z které se zcela vytratila radost i mystérium a která zůstává zmrtvělým neživotným postojem a formou neurotického sebetrýznění (fenomén víry se ocitá pod drobnohledem, jak je to symbolicky obsaženo už v úvodním takřka voyerském nasnímání strnulých tváří účastníků rituálu svatého přijímání). Destrukci lásky k Bohu i bližnímu doplňuje pastorův nemilostně milostný vztah k staropanenské venkovské učitelce plný vzájemného ubližování. Nebýt aspoň té špetky lidství v nejednoznačném závěru, rozplynul by se film v přemíře studenosti a téměř nesnesitelném odtažitém a depresivním ladění. ()
Film Nattvardsgästerna od Ingmara Bergmana by sme mohli vhodne označiť za ďalšie Kristovo podobenstvo. Jeho podstata je všeobjímajúca a zároveň prázdna, podobne ako paradox, ktorý je podstatou samotnej existencie. Diváci si odnesu len to, čo si priniesli ab origine v sebe. Je však rozdiel medzi múkou a chlebom - jedno je len potenciou, druhé je zatial úplnou, komplexnou essenciou samou o sebe. Bergman načrtáva schizmu viery, kognitívnu disonanciu, ktorá zakrýva hlbší, vrúcnejší boj. Je Boh dokázaný vyvrátením alebo vyvrátený dokázaním a čo je pravou Kalváriou? „Éli, Éli, lema sabachthani?“ ()
Tak jsem si doplnil prostřední článek trilogie o Bohu a musím říci, že to opět bylo něco, i když Mlčení se mi jako završení celé triologie líbilo více. Dokonalá forma (Bergmanova spolupráce s Nykvistem je zkrátka fenomenální), silný obsah. Po takovýchto filmech si vždycky říkám, s jak moc rozdílným přístupem lze k tomuto médiu přistupovat. A jsem rád, že se najdou tací, kteří chtějí diváky donutit přemýšlet. A to je případ tohoto filmu; po něm budete přemýšlet sakra dlouho (v tomto ohledu by mě zejména po tomto snímku zajímaly myšlenky řádové sestry, co seděla dvě řady pode mnou, ale bál jsem se zeptat :-). Tento film musí oslovit zkrátka všechny. I ty, kdo si nejsou jisti svým místem na Zemi, kdo hledají, o co se opřít a za čím jít, i ty, kdož jsou si tím jisti naopak jsou. Děkuji pořadatelům festivalu (podzim 2008) za přehlídku mistrovy tvorby. ()
Výborné Bergmanovo dílo! Pochybnosti, hledání Boha, hledání smyslu - smyslu života, smyslu vlastní existence, smyslu toho, co nás potkává - bezmoc z neschopnosti pomoci sobě i druhým, což nás zpětně vrhá do ještě většího zoufalství. Bergman opět dokonale ukazuje vnitřní svět postav, nechává nám nahlédnout do jejich nitra, ale nedává nám plně porozumět. Hosté večeře Páně ukazují, jak tíživé je druhým předávat něco, co člověk sám nemá (v tomto případě víru), protože se to od nás očekává - a zároveň jak je člověk zbabělý, aby si přiznal, že už to dávno nemá a podle toho se začal chovat. Jak stále udržuje zdání toho, co se od něj očekává - a ničí tím sebe i druhé. Skutečně mistrné dílo. ()
Otázka po existencií Boha a zmysle života nastolená v Siedmej pečati je v tomto diele rozriešená - niet žiadnej nádeje... Prázdny chrám na konci filmu odzrkadľuje smrť Boha, a službu, ktorú vedie neveriaci pastor je v podstate requiem aeternam Deo... ()
skvelá rozprava o láske a bohu... ()
Co se nám to Bergman snaží namluvit? Jeho psychologie lidských charakterů utíká mimo realitu, jednotlivé postavy jsou pouhými statisty určenými k replikování Bergmanových filozofických úvah. To, co funguje při vyprávění příběhů zasazených do středověku (kdy z pochopitelných důvodů nemůžeme znát mentalitu tehdejších lidí) postrádá smysl při zasazení děje do 20. Století. Špetku uvěřitelnosti zamýšlenému konceptu pohledu na jedno odpoledne malé švédské farnosti dodávají kvalitní herecké výkony. Za zmínku stojí i výborná kamera. Ještě, že film trval jen 80 minut, těžko by se při delší stopáži posunul někam jinam, dál by se líně pohupoval na vlnách jako nafukovací míč s líbivým zevnějškem ale prázdným vnitřkem. ()
Kontemplativní zamyšlení nad hledáním víry, neotřesitelné pravdy, bez jejíž existence se lidé cítí v tomto velikém světě ztracení, bezmocní. Bergman je opravdovým mistrem chladné atmosféry a nedělá mu problém vystavit diváka syrovosti jeho vlastního bytí, podstatě, která běžně zůstává skryta hluboko v nás pod každodenním obstaráváním obživy a výstřelky konzumní společnosti. Čím překvapivější je toto náhlé odhalení, tím podivnější má člověk při sledování filmu pocit. Pro intenzivní prožití vytváří režisér prostor všemožnými detaily - zima sálající ze silných kamenných zdí temného venkovského kostela, podtržená farářovou nemocí doprovázenou silným kašlem, dlouhé záběry obličejů postav, černobílý obraz, časté pasáže beze slov a bez hudebního podkladu, ticho narušuje jen dech nebo tikot hodin. Život v této nahotě je nesnesitelným a tak hledáme něco, o co bychom se mohli opřít, ale Bůh zůstává pro dnešní svět nepřístupný… O filmu lze vest dlouhé diskuze, ale spíše než o nějaké mluvení jde o individuální zážitek a tak v této části skončím a dále je to pouze na vás. ()
Role, kterou zahrál (a způsob, jakým ji zahrál) Allan Edwall, to je zkrátka jako atomová bomba. Vybuchne a navždy zůstane v paměti. Další úžasný film švédského Mistra. ()
Není to depresivní ani nudné, je to banální a teatrální. ()
Je zajímavé, jak rozdílné mohou být dva komorní filmy o životě venkovského faráře od dvou světových režisérů - Bressona a Bergmana. Oba se mi líbí a k oběma mám určité malé výhrady. Velký švédský mág moudře ubral na minutáži, čímž je jeho snímek o něco stravitelnější. Téma pochybnosti o Bohu, o smyslu života... Max von Sydow, ač má milující manželku a čtvrté dítě na cestě, volí dobrovolný odchod z tohoto světa. Naopak farář Tomas (nevěřící Tomáš?) přese všechno tlačí káru svého života i svého poslání dál a dává nám tak přece jen lepší příklad. Předpremiéra filmu proběhla dne 10. února 1963 ve městě Falun, premiéra pak v Göteborgu, Stockholmu a Uppsale dne 11. února 1963. Natáčelo se v kostele ve Skattunge, u vodní nádrže Ungsjöbo u Skattungbyn aj. ()
Pomalé, v kostelních scénách až skoro meditativní drama o běžném životním problému, který se nemusí týkat pouze kněze, ale vlastně kohokoliv. V první řadě skvělý Gunnar Björnstrand, jako kněz musí být samozřejmě morální autoritou, takže snášet to + bojovat s vlastními pochybami + vyrovnávat se s komplikovanou a nepříliš chtěnou náklonností své družky - učitelky, to vůbec není sranda. Do toho se mu ještě chtěj lidi zabíjet kvůli možné atomové válce, což se ale není čemu divit v první polovině šedesátých let. Zkrátka Bergmanův lehký nadprůměr. ()
Bergman vytvořil úžasnou,ale také temnou a beznadějnou atmosféru,která musí zapůsobit na každého.Dokonalé herectví,ale tento typ filmů nemám rád a vlastně ani nechápu proč se točí. ()
Silné pro nábožensky uvědomělé a poněkud nudné pro nábožensky lhostejné. Film o božském mlčení faráře, který nemůže pomoct sám sobě a ani svému bližnímu okolí. Různorodost víry je vyobrazena kontrastní povahou jednotlivých charakterů. Bergman se plně soustředí na metafyzický svět plný teologických otázek směřujících k jádru věci. Vše bez ozdobných vizuálních obrazů, které nahrazuje jednoduchá a silná sebereflexe ztraceného člověka. ()