Ecce homo Homolka

Keď dokáže Spielberg priznať, že pri tvorbe Jurského parku sa inšpiroval Cestou do praveku, prečo preboha Brooks a spol. nepriznajú, že predobrazom Simpsonovcov sú českí Homolkovci? :))) Lenže oni sa alibisticky zbavili babičky a deda šupli do starobinca a tak majú po problémoch s autorskými právami, parchanti jedni....Rodina je základ státu, máma je více než manželka, deti mají radši dedu, ale kdo ví.... (15.04.2013)

Znovu, dokonce reprízu od reprízy více, mě baví tenhle hořký, ovšem stejně tak zábavný důkaz, že průměrná česká rodina a vztahy se za téměř půl století ve své podstatě nijak převratně nezměnily. Zahuštěné řadou nesmrtelných hlášek padají z filmu jedna za druhou situace nejen zábavné, ale tak typicky české, až z toho tuhne úsměv. Jejich účinek přitom posiluje nejen Papouškova režie a excelentně vykreslené charaktery, ale také herecké výkony, zejména pak Šebánka s Motlovou, kteří vytvořili vskutku nezapomenutelnou a ve své věrohodnosti úžasnou dvojku. "Ježišmarjá mámo, já bych kouřil, až bych brečel." - "Tak breč." (13.01.2012)

Svérázná rodinka Homolkovic si dokáže zdánlivě obyčejnou neděli dokonale užít. Od návštěvy lesa až po domácí hádky a udobřování. Pospolitost je u nich nade vše.Úvodní scéna v lese je sice nejprve vtipná, když se divák seznamuje s jednotlivými členy rodiny a jejich osobitými charaktery, ale pokus o její vypointování s údajným "přepadením" v lese nevyšel a je zkrátka nedotažený i přes nastalý chaos a povyk, ke kterému v lese došlo, a výskyt postav s křestními jmény Jeníček a Mařenka(!). Poté se přesuneme do skromně zařízeného Homolkovic pražského bytu a až na drobné výjimky ho až do konce neopustíme. Od té doby začne palba vynikajících hlášek v podání vynikajících herců i neherců. Film i přes svůj nastalý divadelní minimalismus vystihuje s velkým přehledem českou rodinu a jejich malost, která je jakýmsi nastaveným zrcadlem pro diváky, kteří se v ní snad mají poznat, ačkoliv si to nikdo nikdy nepřizná. Film našel sílu v kompaktním zobrazení jednoho nedělního odpoledne, jehož trpká příchuť je tím, co tenhle film žene dopředu. Sváry, konflikty, hádky netřeba představovat, protože zde jsou vyobrazeny originálně, tak jak to tvůrci tzv. nové vlny šedesátých let, mezi něž režisér Jaroslav Papoušek neodmyslitelně patřil, dokázali s funkčním režisérským rukopisem. Časté reprízy filmu však přispívají nemalou měrou k ohranosti filmu a spousta nuancí a hlášek tím ztratila svůj původní pel. Herci jsou však nezapomenutelní a Šebánkovo popisování fotbalového zápasu nemá obdoby. Pro mě nejlepší scéna filmu. 70% (02.02.2014)

Jedna z najlepších českých "dedinských" komédií o obyčajnej rodinke s celkom obyčajnými problémami. Vtipných situácií je tu viac než dosť, bez dennodenných banálnych hádok by to nebolo ono a herci celkový dojem iba umocňujú. So slávnou českou trilógiou Slnko, seno... sa to rozhodne nemôže porovnávať, a to som od rodiny Homolka vážne nič neočakávala :-) (29.06.2010)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)