Ecce homo Homolka

Například moji babičku tenhle film neskutečně štve, protože tam na sebe celou dobu hulákají, pak zas všichni brečí. Ale tohle já neřeším. Já řeším humor, kterého je tu dostatek. ´´Ludvo, jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak si u mě mrtvej Homolka´´...nebo...´´No hele, to je útok, Sparta má teď takovej útok, to je světový, ta by rozkopala Real Madrid. Stahovačka, šup to na bránu, fofrovačku, no ten brankář tam stál - ten byl tuhej a šup do šibenice...... ´´Kdo je víc? No kdo je víc Ludánku? Maminka nebo manželka?´´...(Není to přesně, ale tak nějak podobně to bylo) :-D Takže 4 hvězdičky za tyto nezapomenutelné hlášky. (18.04.2009)

Dle wikipedie je karikatura: "...zjednodušené, někdy humorné či komické, jindy satiricky kritické a úmyslně zesměšňující, výtvarné či literární dílo, které značně zvýrazňuje některé tvary obličeje, lidské postavy nebo i nějaké osobní vlastnosti, důležitý povahový rys (či jiné další významné skutečnosti) u zobrazované osoby resp. u karikovaného člověka. Karikatura se od všech jiných humoristických žánrů vyznačuje nejen svojí úmyslně zjednodušenou zkratkovitostí podání, ale především zjevným přeháněním a úmyslným zdůrazňováním vybraných rysů zobrazovaného člověka. Navíc kromě své humorné stránky může být výrazem ostré společenské kritiky, jasného zesměšnění..." V Ecce homo Homolka jsou oněmi vybranými rysy maloměšťáků třebas pívo, tepláky, pupky, hádavost, podpantofláctví, závislost na televizi, fandění fotbalu, povinný rodinný výlet, uječená děcka, "naši nejsou doma" a spooousty dalších. Maloměšťáctví je tak mírně přibarvené a se zvýrazňovači chuti, ale zároveň dík onomu lehkému zkreslení a zkratkovitosti ukrutně vtipné a přes to všechno trefné... (15.02.2010)

Nie je pravdou, že rodiny, ako Homolkovci neexistujú. Nie je ani pravdou, že ich je väčšina. Pravdou však je, že tak dobre zobrazenú rodinu, ako v Papouškovom filme, hneď tak nenájdeme. A pravdou je aj to, že bez českej novej vlny by sme prišli o zážitok vidieť tento výborný film a v ňom fascinujúce neherecké herectvo Josefa Šebánka. Pre časť divákov je film príliš lesklý, fungujúci ako zrkadlo, v ktorom sa vidia, a na ktoré potom nadávajú. (06.09.2010)

Člověk by sprásknul ruce a řek by: „Ježiš, to je ale taková blbina.“ Ono to jako blbina fakticky vypadá, jenže pod tou slupkou primitivní úsměvné podívané je vlastně geniální sonda do českých rodinných poměrů. Když si vezmete už jen ty postavy. Typický podpantoflák Ludva Františka Husáka co se bojí nervových záchvatů vlastní manželky na straně jedné a citových náletů v podobě úderné letecké eskadry své vlastní matky. Kde by mohla bejt, kdyby byla bejvala neztloustla, aneb Heduš Heleny Růžičkové, typická ukázka náladovosti a dráždění zamindrákovaného hada bosou nohou. Geniálně zahraná děda Josefem Šebánkem, který hází hlášku za hláškou (ono legendární: „Ludvo, jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak seš u mě mrtvej Homolka“) a přitom dokonale ukazuje typický český rys na oko dělat hrdinu a když přijde na věc lehnout na záda do polohy mrtvého brouka. Babi Homolková Marie Motlové zas reprezentuje konflikt matka a snacha v přízni vlastního syna, její hádky s dědou Homolkou pak vlastně dělají celý tenhle film. Třeba si vezměte scénu s křížem, co visí trochu šejdrem. Jinde by to nestálo ani za nahození kamery, kdežto tady jde vlastně o jednu ze stěžejních scén. Nejúdernější na hlášky je právě druhá polovina, kde mě osobně nikdy nezklamou výroky: „Takhle sem se kvůli tobě ponížil mámo“ a nebo „to se zeptej jí, umělkyně.“ Jaroslav Papoušek zkrátka vystihl lidskou obyčejnost v té její neobyčejné podobě. Hlavně díky přesnému výběru herců, díky snaze neudělat z toho vyumělkovanou komedii a jakés takés nadčasovosti, tohle patří ke zlatému fondu české komediální tvorby. Proto nemohu jinak než za plný počet. (25.02.2005)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)