Krajina ve stínu

,,Přeci je nebudeme střílet jen proto, že hajlovali! Dyť sou to naši sousedi!'' ---- Krajina ve stínu se Slámovi povedla. Zatím je v modrých číslech, ale do červených se přehoupne o tom nepochybuji. Už dlouho jsem u filmu neviděl tak rozporuplné a také sakra tak dlouhé komentáře, některé dokonce trumfli můj mega dlouhý komentář u Nabarveného ptáčete. Film je vlastně takovým česko-rakouským kalendářem. V malé pohraniční vesničce v Jižních Čechách, která jak šly dějiny tu připadla k rakouskému území a jindy zase k sousednímu a to Čechám. Ať už šla hranice jakkoliv lidé tam žili stále stejní a buď se cítili Rakušáky, nebo Čechy. Mnoho rodin bylo i smíšených zkrátka jak to tak v pohraničích bývá. V třicátých letech se bylo co ohánět aby políčka dala alespoň brambory a tak tam stranou ruchu měst i hukotu dějin lidé žili pospolu ve shodě. Až přišel pan Hitler, který dostal velké choutky na země kolem Německa. Rakousko připojil k Říši a po zradě v Mnichově okleštil naší republiku na ,,malou, ale naší'' než se z ní stal protektorát. Náhle je důležité kdo je jaké národnosti a ačkoliv celá ves chodila pro potraviny k obchodníkovi, který byl Žid, náhle se cosi změnilo. Začínají se množit útoky na české obyvatele vesnice i nápisy na vratech stodol jako Jude nebo české svině... Poškození většinou vůbec nechápou jaká proměna jejich často blízké sousedy přes noc postihla. Objevují se vlajky s hákovými kříži, zdraví se Heil Hitler a kdo se staví na odpor dostane v tom lepším případě přes hubu. Začínají se tak formovat první odbojné skupiny a buňky, protože slušný člověk se s tímto stavem nemůže smířit. Jsou však i tací co začnou zvedat pravici, protože doba si to žádá tak co si dělat problémy. Wermacht se valí Evropu, Polsko, Francie... Zdá se, že Němci válčit umí a tak když přijdou povolávací rozkazy pro synky sedláků, je to bráno s radostí. Kluci se něco naučí, uvidí svět!.... Už v téhle chvíli divák znalý skutečných reálií si v duchu třídí obyvatele vesnice na ty co to po válce asi zle schytají... Jenže oni to nevědí, v jejich době je výhodné být v Říši, NSDAP, těžko uvěřit, že by to mohlo někdy skončit...že je něco v nepořádku zjistí obyvatelé vesnice ve chvílích, kdy se začnou z fronty vracet první zmrzačení mladíci a také první úmrtní oznámení o chrabrých padnutí v poli za Třetí říši. A najednou je tu konec války a s ním strach. Vracejí se odvelčení a začínají se sčítat hříchy. Mizí vlajky se svastikou a objevují se bílé, československé a sovětské. Leckdo holí knírek a je z něj najednou člen RG. Oč větší měl za války máslo na hlavě a byl podělanější o to více je teď brutálnější... Zasedají první lidové tribunály a padají první tresty smrti... Ty co přežijí čekají transporty na základě dekretů prezidenta Beneše... Do těchto kulis natočil Bohdan Sláma své dílo. Je to dílo evropského formátu a ta nebarevnost mu moc pomohla. Souhlasím s některými zde, že postavy jsou zde v podstatě jednoduše vykreslené. Máme tu hrdiny a padouchy, přičemž je schválně divák dotlačen k poznání, že hrdina může být i padouchem a ,,padouch'' obětí. A zde já osobně mám s filmem problém. Určitě se na konci války děly šílené věci. Ženám, dětem, starým lidem... Pochody smrti při odsunech ne nepodobné těm při evakuacích koncentračních táborů před postupujícícmi spojenci, obdobné dobíjení nemohoucích a nemocných či obdobné nahodilé popravy cestou. Jen tak. Ty případy jsou zdokumentovány a je dobře, že se o nich mluví. Válka není nikdy jednobarevná a nejsou tam jen zlí a hodní. Vždy jsou tam ale ti co ji začali a ti co se bránili nebo s vypětím vybojovali své území zpět. A zde je už nutno rozlišovat. A tak se ptám proč zrovna dnes 75 let po válce vznikají filmy s touto tématikou? Jako, že se ,,objevuje'' pravda? Že je nutno zmínit i druhou stránku? Dnes, když se neustále mluví o Benešových dekretech, kdy dost často slýchám, že Němci byli vlastně hodní, měli jen zlého vůdce a jeho armádu... Dnes, kdy nejeden novinář píše v rámci různých výročí o ,,barbarských'' náletech na německá města a jejich hodné civilisty (obdobně jsem to teď četl u náletů na japonská města v roce 1945...). Sakra o čem to tu mluvíme? Nebyli žádní hodní civilisté, většina lidí volila a dopustila aby se k moci dostalo to co se tam dostalo. S radostí deportovali své židovské sousedy, brali si jejich majetky, uvěřili rasové nauce o nadřazenosti árijského typu člověka, snům o Třetí říši... Vždyť nás chtěli vyhladit!!! Je to dnes zkrátka takový trend dělat z okupantů chudáčky, zde z pouhých vesničanů a sedláků oběti doby... Uvědomil jsem si to už dříve u divadelního představení Vyhnání Gréty Snirch a zde jsem si to uvědomil znovu. S odstupem 75 let se mohou dotyční skutečně jevit jako oběti, ale je třeba na tu dobu nahlížet náladami a optikou roku 1945. Optikou doby, kdy skončilo 6 let krvavé lázně, vraždění, mučení, vypalování...V té době se nepřemýšlelo tak pokrokově jako dnes. Příbuzný E. Beneše přeživší několik německých koncentráků vydal vr oce 1946 knihu V nemeckém zajetí. A tam regulérně uvažuje, že by Němci měli být zlikvidováni jako světu nebezpečný národ. Všichni. Tak se uvažovalo a takové knihy vycházely po válce! A tak mne mrzí, že nevznikají filmy o uprchlících z českoněmeckých či českorakouských měst a vesnic (krom Posledního vlaku a naděje) , o nuceném vystěhování a odsunu našich lidí z odstoupeného pohraničí, kteří také museli doma nechat všechno a jít vstříc nejistotě. Proč někdo nenatočí třeba film podle knihy Dnes nehlásili žádné popravy: Deníky Vlasty Čepkové (1938, 1942–1945), kde píše jaké to bylo zůstat po odstoupení sama Češka mezi Němci...? U kapitoly kdy po silnici odchází poslední čeští vojáci z posádky, loučí se a všichni pláčí s tím ať vydrží, že se pro ni jednou vrátí..(to vhání slzy do očí). Že se netočí filmy o přepadávání našich pošťáků, četnických stanic a vojenských hraničních posádek ozbrojenými bandami často složenými právě z takových ,,poblouzněných'' vesničanů jaké vidíme ve filmu. A tak navzdory perfektním hercům, kameře i výbornému scénáři mám tak trochu dojem, že film zkrátka zbytečně byť možná na základě reálného příběhu zase sebemrskačsky tepe do české povahy a ukazuje jak jsme ubližovali a odhaluje dávno odhalené... My jsme ale válku nezačali. A kde jsme bez ní mohli dneska být.. ! Dávám tedy za 4 bílé pásky na rukávy. * * * * (16.09.2020) (menej) (viac)

KRAJINA VE STÍNU měla světovou premiéru na zakončení Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Předcházející ceremoniál představoval holocaust soudnosti, jelikož byl skoro hodinovou (!) obdobou mučení z MECHANICKÉHO POMERANČE. Připadal jsem si jako v zajetí sekty, která na konci plánuje spáchat hromadnou sebevraždu, přičemž jsem nečekal, že pomalá smrt bude formou projekce posledního Slámova snímku. Tortura prostřednictvím ezopřepíčenosti zakončení ovšem člověka nepřipravila na samotný film, který se pro mě zapíše jako vůbec první, u kterého jsem fandil nacistům, a jako revizionistický tím, že po skončení jsem nemohl uvěřit, že se holocaust stal jenom jednou._____ Utahovat si z učebnicové definice midcultu je velmi snadné. Míru průserovosti naznačují už úvodní titulky (!), v nichž stojí, že to jako bude vo tom, kým jakože jsme, kam jako kráčíme a tak, kdyby to někdo z těch následujících 135 minut seroucích mramor nepochopil. Přitom dvě a čtvrt hodiny je o nějakých 135 minut víc, než bylo potřeba. Výsledkem je generátor nezvládnutých klišé ze všech (po)válečných filmů a seriálů, s ponaučením, že "holocaust byl špatný, áno" a "odsun byl špatný, áno"._____ Na průser je zaděláno nejenom tím, že postavy jsou typy se snahou o psychologickou věrohodnost, jelikož i bezruké a beznohé dítě ve školce by u omalovánek zvládlo lepší prokreslení. Rozvržení figurek na šachovnici kvůli typecastingu je navíc předvídatelné, a tak se u každé postavy dá přesně předvídat její kompletní vývoj, který ale ve srovnání s podobnými počiny není věrohodný, nýbrž skokový, daný posuvníky ve vyprávění. Kolektivní hrdina funguje, pokud má být dílo argument. Zde postavy jako argumenty nefungují, pozbývají všeobecné platnosti vypovídající o volbách v mezních situacích, když jsou patologické. (Skutečné osudy některých - například vesnického grázla - by přitom vydaly na mnohem zajímavější, myšlenkově podnětnou podívanou.) Kolektivní hrdina taky funguje, když se z kolektivu vyčleňují skupiny/jednotlivci procházející vývojem, ovšem zde pro změnu chybí vývoj, příčinná a vlastně i motivická provázanost a tematická soudržnost. _____ Na vině je i Slámova režie, resp. konkrétní filmařské volby. Z nějakého důvodu v případě dlouhých záběrů staví na rovinu jak dvouminutovku s oráním pole a pobíhajícími dětmi, tak plundrování vesnice - a zcela stejně inscenuje pokusy o humor, které kvůli tomu nevyznívají. Navzdory této mechaničnosti je to vlivem špatného střihu zvláštně arytmické, protože jednozáběrové dvouminutovky bez řádné motivace a funkce jsou narušovány velmi krátkými záběry (ze začátku postav, posléze třeba jízdy dopravních prostředků). Vyloženě školácké je navracení se stylistických motivů (okno), a opakování stejných postupů bez jakékoliv variace je vyloženě směšné (každé znásilnění začínající záběrem na obnažený zadek a kalhoty na půl žerdi). Shodné inscenování některých scén (např. projekce sovětské agitky X loutkové divadlo pro děti) nasvědčuje snaze o uskupení do vzorců, jenže se s tím nepracuje nijak důsledně, nedochází k variacím a týká se to pouze několika sekvencí. Spíše smutná je velmi doslovná, okázalá práce s tradicí spirituálního filmu. Odkazování se na něj je pouhou manýrou beze smyslu k celku, i zde chybí jakákoliv subtilnost (kříž na závěr). Za jedinou zajímavou volbu tak považuji inscenování notoricky známých (po)válečných výjevů nikoliv do dalších plánů, nýbrž mimo obrazové pole, jenže tato nedoslovnost naráží na explicitnost, upovídanost a doslovnost všeho ostatního. _____ Přitom to mohl být výborný film, kdyby funkčně a systematicky pracoval s dlouhými záběry (+ kontrastem a zrnem, Divišova černobílá kamera je jak instagramovej filtr pro hipstery a roky jsem neviděl hůř vypadající film natočený na 35mm materiál), kolektivního hrdinu pojal jako střet ideologií a různých rétorik po vzoru sovětské montážní školy a ke korpusu post/válečných děl místo ubíjejícího opakování přidával odstíny šedi. (Ne, udělat z židovského přeživšího holocaustu nejzápornější postavu není šedá, ale černá přetřená z bílé.) KRAJINA VE STÍNU je přesně ten typ díla, který vznikl z kalkulu pro zisk Českých lvů, a tak bude třeba se v následujících měsících obrnit proti výstupům Tuny a podobných, žvatlajících něco o důležitosti filmu sdělujícího, že jsou k sobě někdy lidi ošklivý, Esterko._____ P. S. Pokud se tvůrčí a herecká garda v diskuzi po skončení dušuje, jak je snímek relevantní a vypovídá o současnosti, prosil bych ty prázdné kecy nemít poté, co se před projekcí po pódiu projde a něco řekne část politické delegace spoluzodpovědné za současnou neonormalizaci. (13.08.2020) (menej) (viac)