Hamlet

Shakespearov Hamlet je klasika, ktorú by mal každý rozhľadený človek poznať aj za cenu, že všetko v nej ukryté nepochopí. A ten, ktorý sa nedostal do divadla alebo si Hamleta neprečítal má možnosť si vybrať z viacerých adaptácií. Ja som zatiaľ videl Branaghovu verziu, ale napriek spokojnosti s ňou tvrdím, že klasiku je potrebné poňať klasickým spôsobom. Žiadne experimenty Shakespearovo dielo nevylepšia. Stačí to zinscenovať a zahrať tak, aby sa majster v hrobe neobracal. Myslím, že Laurencovi Olivierovi sa to podarilo, i keď samozrejme každý, kto bude veľmi túžiť odhaľovať najrôznejšie nedostatky, ich tam nájde. Tiež som nebol spokojný na sto percent, ale spokojný som bol určite. (17.11.2018)

Olivierův Hamlet u mě neměl dobrou startovní pozici. Zaprvé nepatří Hamlet mezi moje oblíbené Shakespearovky, zadruhé patří Olivier mezi mé nejneoblíbené herce. To způsobovalo, že jsem film místy musel přetrpět, nebo se přestat věnovat hercům a sledovat kameru (skvělá), práci se zvukem (mistrná) a scénu. Velký palec hore za závěrečný souboj, jeho choreografie vysoce přispívá atmosféře a napětí. (20.12.2015)

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Čekal jsem, že Olivierova adaptace bude ještě trochu filmovější, ale na mě je stále příliš divadelní. Kamera je úžasná, ale první polovinu, než se představí všechny postavy a rozehrají všechny zápletky, které navíc každý dobře zná, jsem se nudil. Druhá půle je ovšem skvělá, nejlepší je jednoznačně scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou a utonutí Ofélie. (02.08.2007)

Přibližně druhá polovina snímku je výrazně lepší než ta první, neboť u té první se mi hned dvakrát zadařilo usnout. Příběh je samozřejmě těžce omletý a snad každý ho již měl možnost vidět ve 42 různých adaptacích. Tuhle bych zařadil mezi ty vydařenější. Přesto, pro Shakespearea vyloženou slabost nemám. Spíše jej vnímám jako takovou moji povinnost, nežli radost. Pozitivně oceňuji, že bylo dílo zkráceno na nezbytné minimum, jinak bych si pospal o dost více. Na rok 1948 a zisk 21. Oscárka to bylo rozhodně luxusní dílko. Podařilo se dokonce i dokonale přenést divadelní atmosféru na filmové plátno. Především monology stojí za poslech a samozřejmě závěrečné rozuzlení je kouzelné. Vše tomu předcházející, je záživné výrazně méně, skoro až vůbec. Za mě zhruba za dvě. (22.02.2016)