Kto sa bojí Virginie Woolfovej?

Tolik krutosti a tolik bolestivého sarkazmu - snad až příliš mnoho. V duelu dvou individualit vítězí fantastický Burton nad lehce ukřičeně přehrávající Liz na celé čáře. Připadám si provinile za to, že chladně konverzačnímu dramatu vyčítám, že je hlavně v první polovině jen sledem dialogů, ale trvá déle než se k divákovi dostane ta pravá pesimistická nálada. Každý asi potřebujeme svini k tomu, abychom našli lanýže. A z toho je mi pěkně mizerně. (13.07.2007)

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80% (27.09.2012)

Celý film mi připadá jako děsně uřvaná divadelní fraška. Ježiš, jak tam ti lidi řvou. To snad ani není možný, jak někdo vydrží hodinu v kuse mlít páté přes deváté. Přiznám se, že v této fázi filmu jsem uvažoval i o tom, že to nedokoukám, protože mě fakt rozbolela hlava, nicméně i rozbolavělá hlava byla zvědavá, jestli hlasivky hlavních hrdinů udrží nastolené tempo. Naštěstí je druhá půlka filmu mnohem klidnější. Ústřední a zároveň výstřední manželské dvojici se dostane pochopení a jejich divadlo se stane geniální. Racionalita tohoto filmu se skrývá až na konci, i když je zakopaný pes celkem dlouhou dobu jasný, je to nejsvětlejší milník celého filmu. Pokud tedy pomineme dvouhodinový herecký koncert čtyř protagonistů, kteří na place nechali naprosto všechno a možná i víc. (09.05.2009)

Těm, kteří hlásali, že Elizabeth neumí hrát a je sotva něco víc než našlechtěná loutka, uštědřila Liz slušný kopanec. Richard Burton jí v tom pomáhá více než zdatně a člověka z toho všeho tísní ještě víc pomyšlení, kolik do svých rolí tihle dva dali ze svého reálného života. Segall a Dennisová jsou více než dobří, ale nemůžou nic dělat se skutečností, že tohle je srdcervoucí a duširvoucí koncert dua Taylorová-Burton. Šokující? Absurdní? Pokud je šokující a absurdní životní realita, tak nesporně. (24.07.2007)

Výborné drama (thriller, proč?). Emocionálně silné dílo stojí hlavně na skvělých hereckých výkonech obou hlavních představitelů a pak na dobře napsaných dialozích. Narozdíl od Války Roseových tento snímek hraje na o dost vážnější notu a moc dobrý pocit jsem po zhlédnutí filmu neměl. K udělení plného počtu mi však brání občasná nuda (hlavně zezačátku) a pak taky závěrečná pointa; možná jsem ji prostě jen nepochopil (nepopírám), ale pokud ano, tak mi vůbec nepřipadala překvapující nebo snad dokonce šokující a došla mi vcelku brzo. (31.03.2010)