Sbohem, má konkubíno

(KDV) Páté generaci filmařů bývá často vytýkáno, že Čínu ukazují vášnivou a krutou, tj. takovou, jakou si ji představují na Západě. Mezinárodně ceněný film SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO, ve kterém je zmapován politický a kulturní vývoj Číny za víc jak půl století (1920 – 1977), se k takové kritice přímo nabízí. Výtky ohledně exploatování hereckého prostředí a hybných dějinných událostí sice jsou nasnadě, ale opomíjelo by se tím, že všechna divadelní – až operetní – opulentnost je promyšlena propojena s tématem, které je věrné zásadám Páté generace – kritickému pohledu na čínské tradice. Pekingská opera není vylíčena jenom jako místo tvrdé dřiny, kde budoucí herce „trénují“ nebezpeční násilníci, ale zároveň je ztvárňování ženských postav mužskými herci spojeno (implicitně i explicitně) s homosexualitou. Rozpad tradičních čínských hodnot vede ke krizi identity, která má zdrcující následky. Nabízí se tak SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO chápat jako queer film, který přepracovává historii queer prizmatem. Nepřekvapí tak, že Jackie Chan, ačkoliv sám herec s výchovou v Pekingské opeře, odmítnul hlavní roli z důvodu možného narušení svého chlapského image. (18.05.2011)

Jsem si jistej, že kdyby Pekingská opera nezněla jako házení hrnců po mrouskajících kočkách, užil bych si tenhle film o dost víc. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, Pekingská opera mým uším jako házení hrnců po mrouskajících kočkách zní, a říct, že jsem si ji tak nedovedl plně vychutnat, by byl eufemismus. A protože hudební složka je v Konkubíně stěžejní i pro vyprávění, nedovedl jsem se přes ni dost dobře prokousat k příběhu a postavám. Tu epickou queer ságu o neopětované lásce, zradě a turbulentní moderní historii Číny jsem tak sice zaznamenal, ale neprožil. Kdybych měl znovu sáhnout po nějaké sáze z Číny 20. století, mrknu znovu na Huo zhe. (17.10.2022)

Z meho pohledu jednoznacne zklamani, mozna za to muze zdejsi totalne premrstene hodnoceni, diky kteremu clovek ocekava buhvijaky masterpiece a dostane se mu neceho viditelne pod urovni filmu reziserova kolegy Yimou Zhanga. Kaige Chen tak temer 3 hodiny vyplytval na analyze dvojice tezce nesympatickych hercu cinske opery. Nazorny priklad toho, ze jakmile jde o divadelni sferu, je temer zaruceno, ze ti lide jsou mentalne labilni extravagantni pritepleni klauni. Nejsympatictejsi postavou snimku tak zustava zdejsi stetka Gong Li, ale i ta jede pod hranici sveho standardu. Narozdil od jejich trademark filmu se Zhangem, ktery si ji hyckal, zde neni stred deni ve kterem muze zarit, ale je k ni pristupovano jako k bezne herecce, jedne z mnoha. Snaha o vytvoreni neceho epickeho ala "To Live" od Yimou Zhanga zorbazujici situaci v Cine afektovane zmenami rezimu je ocividna, zustava ale jen u te snahy. Prestoze to ma sve momenty, je to spise prumerny kus. 5/10 (20.01.2010)

Uf. Tohle byl tedy nášup. Příběh herce, který se zžil se svou rolí. Kulturně-historický exkurz nedávnou historií Číny, aneb od teroru kulturního despoty, po teror kulturní revoluce. Příběh luxusní prostitutky s nejryzejším charakterem. Příběh sobecky sebestředného majetnického homosexuála se sklony k hysterii (prostě ta nejnepříjemnější a nejnesympatičtější verze gay charakteru - zajímavé na tom je, že je to hlavní postava). Tohle všechno tenhle film poskytne, a ještě mnohem více, v zajímavě pojaté formě vyprávění, s úžasným hudebním doprovodem. Tohle není přímočarý jednoznačný příběh, tohle je mnohovrstevnatý epos, který mě převálcoval jako parní válec. Opravdu kulturní zážitek. Tu operu bych chtěl vidět celou. Jen kdyby to sakra nebylo tak dlouhé. (10.01.2015)

Krátce řečeno: Tygr a drak bez kung-fu. Obšírněji řečeno: Nevyčerpatelný roh hojnosti božské kozy Amalthey vydal epos s nepřebernými scénami intertextuálními (které kladou nárok na znalost kulturního zázemí Číny) i soběstačnými (které tento nárok nekladou). Stylistická poznámka: U obrazu pracuje film obecně tak, že Vám nejprve ukáže dívající se postavu, a poté objekt, který postava sleduje. U zvuku je tomu obráceně, princip je založen na přechodu od zdroje zvuku k naslouchajícímu. V Sbohem, má konkubíno je řada zacyklených dvou-záběrů, kde je výše uvedené spojeno: 1. záběr - postava kamsi hledí a vyluzuje zvuky, nejčastěji jde o herce Opery a 2. záběr - sledovaný předmět je ve skutečnosti divák, který zároveň naslouchá a rovněž na cosi hledí, konrétně na herce, čímž se vracíme zpět k prvnímu záběru. Zvuk tudíž napomáhá k tomu, abychom se odtrhli od zdroje (herec) k naslouchajícímu (divák), a tím pádem si film vytváří motivaci k tomu, aby sledoval i nezáživné a „zbytečné" publikum. (11.11.2008)