Vězení

Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš. (04.05.2010)

Život je krutý oblouk mezi narozením a smrtí. No a co? Čert to vem. Bergmanův výběr životních situací podporujících hypotézu, že otěže nad světem převzal ďábel a rozhodl se trochu překvapivě nechat vše na svém místě, berou filmu vítr z plachet. Ďáblovi se tato volba pochopitelně vyplácí, alespoň v Mistrově pojetí o tom není sporu. Je ale dábelský svět světem někoho jiného než Bergmana samotného? Námět a důsledné zpracování jednoho z Bergmanových před-klasických stylistických cvičení nechtíc demonstruje filosofické a umělecké slabiny, které mu zabránily stát se ještě větším filmařem, než jakým se stal. A také proč nepřekonal sám sebe - protože byly časy, kdy s nikým jiným soupeřit nemohl. Nejzajímavější moment Vězení představuje film ve filmu (ve filmu), krátká groteska, kterou si pobavení milenci promítají na stěnu podkrovní mansardy. Hysterické veselí etudy představuje předzvěst osobitých nelegračních komedií, k nimž se Bergman v budoucnosti několikrát uchýlil, aby skrze smích zkusil zarmoutit víc, než se mu povedlo prostřednictvím explicitních chmur) a jako symptom slepé excentricity a jednosměrnosti, jimiž jsou i jeho nejlepší díla poznamenána. Sebetrýznitelsky lahodné. (06.07.2016)

Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... (05.08.2014)

Přetlak myšlenek se tady ještě projevuje netypickou ukecaností a možná až příliš rafinovaným prolínáním vyprávěcích rovin, ale nešť, na Bergmanovi mě vždycky nejvíc baví nakukování do duší ve snových pasážích a těmi tenhle jeho raný sociálně existenciální film v nefilmu o všedních podobách pekla na zemi nešetří. (20.12.2015)

Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti. (12.04.2018)