Vězení

Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš. (04.05.2010)

Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... (05.08.2014)

Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. (07.08.2009)

Život je krutý oblouk mezi narozením a smrtí. No a co? Čert to vem. Bergmanův výběr životních situací podporujících hypotézu, že otěže nad světem převzal ďábel a rozhodl se trochu překvapivě nechat vše na svém místě, berou filmu vítr z plachet. Ďáblovi se tato volba pochopitelně vyplácí, alespoň v Mistrově pojetí o tom není sporu. Je ale dábelský svět světem někoho jiného než Bergmana samotného? Námět a důsledné zpracování jednoho z Bergmanových před-klasických stylistických cvičení nechtíc demonstruje filosofické a umělecké slabiny, které mu zabránily stát se ještě větším filmařem, než jakým se stal. A také proč nepřekonal sám sebe - protože byly časy, kdy s nikým jiným soupeřit nemohl. Nejzajímavější moment Vězení představuje film ve filmu (ve filmu), krátká groteska, kterou si pobavení milenci promítají na stěnu podkrovní mansardy. Hysterické veselí etudy představuje předzvěst osobitých nelegračních komedií, k nimž se Bergman v budoucnosti několikrát uchýlil, aby skrze smích zkusil zarmoutit víc, než se mu povedlo prostřednictvím explicitních chmur) a jako symptom slepé excentricity a jednosměrnosti, jimiž jsou i jeho nejlepší díla poznamenána. Sebetrýznitelsky lahodné. (06.07.2016)

Přepsáno v lednu 2019. Vězení je existencionalismus a tápání lidského údělu po smrti Boha. Ingmar Bergman vypustil ze svého nitra náladu severské pochmurnosti bez zábran, pojem bůh je zdeformovaným obrazem ďábla ve vodní hladině a dostává svou skutečnou podobu. Existenční i morální rozpad lidského soužití se odehrává ve skrytu intimity lidských duší. Nejtěžší bitvy se odehrávají uvnitř každého jedince, žádné hodnoty nemají trvalou hodnotu v běžném chápání času a po krátkém a osvobozujícím pocitu povznesení nade všechna trápení přichází beznaděj uvědomění stavu reality i vlastní nebohé úlohy života pod ďáblovou celosvětovou nadvládou. Demoralizace vlastního snažení je základem pro submisivní úděl. Smysl života má neznámou identitu, vrcholem uspokojení je bezmezná nadvláda nad druhým člověkem. Svědomí přitěžuje vlastnímu vědomí a s tichou ovací temné noci přijímá vinu i trest. Hlavní pozornost existenciálního filozofického přemítaní je Birgitta Carolina Söderberg (zajímavá Doris Svedlund), sedmnáctiletá dívka. Život v područí je pro ní přirozeností, lidská důstojnost se ve zvuku vydírajících slov nevybíravého naléhání vlní pro potřeby ostatních. Temnota lidských duší získala prostor pro svou symfonii reality zkázy lidského bytí. Vědomí paralyzuje a nedává běžnou šanci k úniku ze života marnosti. Hlavní mužskou postavou je Thomas (pozoruhodný Birger Malmsten), spisovatel, unavený neúspěšným hledáním smyslu všeho hemžení. Filozofická poloha lidského tápání dostává nebezpečné rozměry pro neschopnost nalézt vhodné řešení, proklamační teze hledá sílu odhodlání v alkoholu. Cesta zpět vede přes přímou účast v ďáblově komedii. Důležitou postavou je Peter (velmi zajímavý Stig Olin), Birgittin snoubenec a pasák. V zájmu osobní prosperity a zachování standardu životní úrovně je vše povoleno. A o osobní prospěch jde především. K výraznějším postavám patří Sofi (sympatická Eva Henning), Thomasova manželka v rozpolcenosti stavu událostí. Sebevražedné tendence vlastního chotě nahánějí hrůzu, přesto se její láska nikdy nevytratila. Viditelná je také Linnéa (Irma Christenson), bezcitná Birgittina starší sestra. Nadvláda nad sestrou je jejím největším dosaženým úspěchem. Z dalších rolí: Thomasův a Sofiin kamarád a filmový režisér Martin Grandé (Hasse Ekman), bývalý Martinův učitel matematiky s podnětnou myšlenkou Paul (Anders Henrikson), laskavá provozovatelka penzionu paní Bohlin (Marianne Löfgren), Peterův kamarád a sadistický násilník Alf (Curt Masreliez), či herci nového Martinova filmu Arne (Kenne Fant) a Greta (Inger Juel). Vězení sálá duchem Bergmanovy tvorby na všechny strany. Symbolismus má již ve filmovém zpracování svůj plnohodnotný prostor k dotvoření psychologického marastu lidského života. Obrazová estetika podporuje filozofické myšlenky existencionalismu. Germáni zabili Boha a Vězení je jedním z důsledků tohoto radikálního řešení.. (26.06.2009)