Vězení

Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí." (16.10.2013)

Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. (07.08.2009)

Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš. (04.05.2010)

Život je krutý oblouk mezi narozením a smrtí. No a co? Čert to vem. Bergmanův výběr životních situací podporujících hypotézu, že otěže nad světem převzal ďábel a rozhodl se trochu překvapivě nechat vše na svém místě, berou filmu vítr z plachet. Ďáblovi se tato volba pochopitelně vyplácí, alespoň v Mistrově pojetí o tom není sporu. Je ale dábelský svět světem někoho jiného než Bergmana samotného? Námět a důsledné zpracování jednoho z Bergmanových před-klasických stylistických cvičení nechtíc demonstruje filosofické a umělecké slabiny, které mu zabránily stát se ještě větším filmařem, než jakým se stal. A také proč nepřekonal sám sebe - protože byly časy, kdy s nikým jiným soupeřit nemohl. Nejzajímavější moment Vězení představuje film ve filmu (ve filmu), krátká groteska, kterou si pobavení milenci promítají na stěnu podkrovní mansardy. Hysterické veselí etudy představuje předzvěst osobitých nelegračních komedií, k nimž se Bergman v budoucnosti několikrát uchýlil, aby skrze smích zkusil zarmoutit víc, než se mu povedlo prostřednictvím explicitních chmur) a jako symptom slepé excentricity a jednosměrnosti, jimiž jsou i jeho nejlepší díla poznamenána. Sebetrýznitelsky lahodné. (06.07.2016)

Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... (05.08.2014)