Komisařka
Komissar
The Commissar
Obsahy(2)
Nekompromisná komisárka Červenej armády Klaudia Vavilovová neočakávane otehotnie a nemôže pokračovať v boji so svojou jednotkou. Útočisko nájde u chudobnej židovskej rodiny a vďaka tomuto stretnutiu začína v sebe objavovať aj netušené, či potlačované stránky svojej osobnosti. Po pôrode je však nútená urobiť zásadné životné rozhodnutie... (STV)
(viac)Recenzie (50)
Все обоидется. 1) Lidský pohled na ikonizovanou občanskou válku nemohl očekávat vstřícné přijetí u sovětských mocipánů. Válka je vnímána jako primární zlo bez ohledu na ideologie. Děsivé dětské hry staví světu dospělých hrůzné zrcadlo._____ 2) Spoiler. Klaudiin návrat do boje většina diváků (a asi i sovětská censura) chápala jako výraz faktu, že ani mateřství nedokázalo překonat fanatismus bolševické vůdkyně. Ты хорошии человек, Ефим, но частник. Na rozdíl od nich mi konec připadá spíš jako věrnost ideálům, revoluci, ochotu položit vlastní život za to, aby lidé jako Jefim a jeho rodina mohli v míru a klidu žít. Komisařka obětuje život se svým dítětem a ztělesňuje tak sofistikované revoluční antidotum proti Kristově oběti._____ 3) Reakce sovětského režimu na film jen dokazuje, jak se (post)stalinská mocenská garnitura vzdálila revolučním ideám a jak se jejich připomenutím cítila ohrožena. Upřímné nadšení bylo nebezpečné a tudíž nepřijatelné. Vyžadována byla pouze tupá poslušnost._____ 4) Povídku o pouhých čtyřech tisících slovech napsal 29letý Vasilij Grossman a nazval ji podle svého rodného městečka В городе Бердичеве. V roce 1967 ji zfilmoval 35letý režisér a spisovatel Alexandr Askoldov jako svoji diplomovou práci. Následky byly tíživé: režiséra vyhodili ze studií s poznámkou v pracovní knížce: профессионально непригоден. Později ho vyloučili i ze strany a znemožnili mu další tvůrčí práci._____ 5) Výstižný koment: tomtomtoma*****. ()
Téma z období Ruské občanské války se ve filmu moc neobjevuje. Konflikt, který vrcholí roku 1920 vítězstvím bolševiků, ke kterým patří i komisařka Klavdija je zobrazen symbolickými a alegorickými výjevy, jenž ztvárňují události minulé nebo ty budoucí (pogrom Židů je nejsilnější moment). Příběh je vcelku jednoduchý a nebýt velmi výrazné a vynalézavé kamery, byla by to nuda. Díky kamerovým nájezdům, různým úhlům snímající jednotlivé záběry a netradičním postupům je opravdu na co koukat. Pár záběrů je fakticky vyvedených, zíral jsem na moment, kde stádo koní v řadách za sebou žíznivě pije v řece. Parádní! Horší je to z hlavní hrdinkou, tam není na co koukat, nesympatická máňa s tváří terminátora, ale takový musel být záměr režiséra, aby to korespondovalo s vývojem děje. Kamera tak zůstává nejsilnější stránkou filmu, ke které ještě připočítávám hudbu mého velkého oblíbence soudobé klasické hudby Alfreda Schnittkeho. Popravdě ale moc nechápu, proč byla Komisařka trezorována, její povaha přece musela bolševikům v 60. létech spíše vyhovovat. ()
5/10 Drsna ruda komisarka, co vladne tvrdou rukou desitkam bolsevickych vojaku se najedou musi sklonit pred realitou v podobe prichoziho vlastniho ditete. Pro jeho uspesne poviti je vybrana pocetna zidovska rodina dratenika. Pod vlivem svych docasnych chlebodarcu si zacne uvedomovat vlastni identitu sveho zenstvi, kteremu se ve sve dosavadni profesi zcela odcizila. Dockame se nekolika alegorickych zaberu na krute detske hry trapici zviratka, cvalajici kone a desivou vizi holocaustu. ()
Příběh těhotné rudoarmějky "ztracené" v židovské "komunitě" plešatého klempíře Jefima patří oprávněně k nejdiskutovanějším filmům, minimálně v rámci kinematografie týkající se ruské občanské války. Je to introvertní film pro introverty, zatížený množstvím nejednoznačně objasnitelných symbolů (např. armáda v armádě, kavalérie bez jezdců, dezertér s mlékem, pouštní ženci atd.) a tedy obtížně uchopitelný i obecně (pravoslavného výkladu bych se raději vzdal). Proto bych chtěl jen skromně upozornit na hudbu Alfreda Schnittkeho (židovského německého původu, zemřel v Hamburku v roce 1998), která se mi stala od tohoto filmu již neoddělitelná (sám Schnittke považoval filmovou hudbu za plnohodnotnou). Závěr: Je pouto revolučního soudružství pevnější než komunitní vzájemnost či dokonce mateřský vztah? ()
Trochu připomíná Obchod na Korze, zajímalo by mě, jestli byl Askoldov tímto filmem inspirován. Jinak nádhera, včetně krajinných záběrů, herectví, lamery a taky hudby Alfreda Schnittkeho. ()
Dalsia unyla sovietska sucharina, Askoldov holt nie je Michalkov a ani Tarkovskij : 30 % ()
Velice překvapivě strhující film s působivou kamerou s množstvím vynikajících detailů a to vše doplněné podmanivou hudbou. Film o ideálech, respektive o neustálém bojování za nějaký ideál, který nehledí na životy prostých lidí, ale požaduje poslušnost a patřičné oběti. Žena, ani ženství v komunismu neexistuje, nesmí existovat, jsou jen dělníci, kteří staví a budují kameny, na kterých se vybuduje nový systém, který se ohání lidovostí, ale požaduje pouze slepou poslušnost. Vojenská komisařka Klavdija Vavilova (Nonna Morďukova) je plně oddána boji proti třídnímu nepříteli během občanské války o moc v zemi. Blížící se porod bere jako velkou obtíž. A až příchod mateřství jí začne měnit v ženu, matku a hospodyni. Poznává prosté krásy i starosti obyčejného života. Z velké části také díky rodině židovského klempíře jefima Magazannika (Rolan Bykov) a jeho ženy Marie (půvabná Raisa Nědaškovskaja). Jefim dostává komisařku do svého bydliště příkazem, a i přes to je ochoten se s novým podnájemníkem rozdělit o to poslední. Užívá si i jen toho, že svítí sluníčko, které alespoň trochu prosvětluje a provoňuje již tak strastiplný život. Mrazivé jsou hry dětí, ve kterých se objevují zločiny dospělých, kteří jen pro odlišnou víru jsou schopni toho druhého mučit a podle zabít. Je v tom morbidita ve své reálnosti, která snímá veškeré iluze o jakékoli válečné straně. A co prostý člověk? Ten bude trpět stejně, ať bude u moci ten, nebo někdo jiný. Bude nucen k poslušnosti, a když bude na špatném místě, může být i nekompromisně usmrcen. I když není to snad vysvobození, či lidé chtějí žít, i když ten život za moc nestojí? Vždy se pokusí přežít, protože sluníčko tak krásně svítí. Nakonec, snad díky halucinacím, se komisařka vrací na frontu, aby ochránila ten milý židovský národ. A Jefimovi s Marií zůstal hladový krk navíc. Poslušnost, bezradnost, beznaděj, naděje v lepší budoucnost, utrpení, zvrácenost a strach a stálepřítomná víra v boha. ()
Zdánlivě všední příběh, který s pokorou a empatií kráčí ve šlépějích ČLOVĚKA, přičemž vás provede přelomovou epochou, která psala dějiny a v níž (a z níž) se těžce rodil nový život ... i klíčová rozhodnutí. Ani na vteřinu nezapomíná na svůj záměr: Dbá stejnou měrou na výtvarnou i na obsahovou stránku ... a přitom se i ve vypjatých okamžicích zdržuje přehnaných výlevů a stojí trochu stranou. Nechce upřednostňovat jen jeden názor ... jen jednu volbu - přesto je pevně spjatý se všemi, o jejichž údělu vypráví ... a kteří prakticky nemají mnoho na výběr. ()
Už pro to perfektní obrazové zpracování si film zaslouží plný počet. Další plný počet by byl za Askoldovovu odvahu natočit natolik podvratný film. Však "spravedlivý trest" na sebe nenechal dlouho čekat. A třetí plná za to, že je to obecně platná metafora. Nezáleží na tom, jaká válka se zrovna odehrává, kdo střílí po kom, který režim je zrovna u moci. Člověk bude tratit vždycky... ()
Po všech těch historkách o filmu o těhotné vojandě, který chtěl bolševik pro jistotu spálit a jeho autora uvrhl do klatby tak důkladné, že už nikdy nic nenatočil, a podle rudých hvězd, uniforem, děl a zarputilých tváří na plakátech jsem čekal nějakou tu syrovou obžalobu řádění rudých hord, popř. přímočarou politickou satiru à la Abuladze, v každém případě něco komornějšího a formálně prostšího, zato s provokativním obsahem, a ono houbeles: Askoldov si vesele vykračuje v šlépějích ruské meziválečné avantgardy, komponuje obrazy a vrší symboly způsobem, za který by se rozhodně nestyděl Dovženko, Pudovkin, ba ani Ejzenštejn, a který by měl vlastně v šedesátých letech působit zastarale a směšně – a dělá to s takovou bravurou, že porodní scéna, ve které hraje hlavní roli dělo zapadlé do písku a svalnatá záda vojáků, u jednoho nevyvolá nutkání obracet oči v sloup, nýbrž tlumené hekání a orosené čelo (a jen tak mimochodem se u toho dozví i něco z minulosti hlavní postavy). Není divu, že soudruhy vyděsilo, když někdo, kdo si takhle účinně přisvojil nejlepší národní tradice „nejdůležitějšího ze všech umění“, postavil málem mystický obraz mateřství a rodiny vedle nicotnosti revolučního nadšení, tvořivou sílu vedle zkázonosné, a ještě do toho zapletl zatraceně citlivou židovskou otázku a dokázal přitom neulítávat do nesrozumitelné intelektuálštiny, zůstat neustále přístupnej, ba často i zábavnej. Že se novopečená matka nakonec (osobně, na rozdíl od té Čapkovy) znovu vydá s flintou v ruce prát za to, aby nově objevený způsob a smysl života měl vůbec nějakou šanci, cenzorům buďto uniklo, nebo nestačilo. — Což je ode mě všechno jenom neobratné slovní přešlapování kolem mimořádného potěšení, rozechvění a usebrání čili s prominutím uměleckého zážitku, který mi Komisařka způsobila. Někdy to přijde z fakt nečekaného směru. ()
No trezorový film je možná slabé slovo. Kdyby tehdy existovalo něco jako Film o filmu - resp. Film o schvalovací komisi, to by bylo "pokoukáníčko" ! - přehlídka brunátných tváří a prasklých žilek (ani by to nemuselo být se zvukem :-) Okamžité zničení všech kopií bylo asi jediným důsledkem. Je docela zázrak, že se podařilo jednu kopii někomu zachránit/schovat a po 20 letech zrestaurovat. Díky tomu máme znovu možnost si oživit to, že Rusko bylo vždy země neomezených možností :-( Výborné herecké výkony - obzvláště Rolan Bykov je nezapomenutelný, ideologicky antagonistická komisařka jako by (ve stavu nouze) malilinko "procitala" ze své zdegenerované ideologické škatulky, jenže hned "po pominutí té nouze" se zase pěkně vrátí zpátky. Na mně asi nejvíce zapůsobil ten režisérský pohled, kde malé děti napodobovaly realitu, kterou odkoukaly. Z toho mrazilo ještě daleko více než kdyby tam byly scény reálné. Myslím, že už jsem to někde zmiňoval, ale sledování tohohle filmu v koronarovirovém období může být (obzvláště pro starší generaci) docela "brutální smrtící kombinace" :-) ()
Tehotenstvo a materstvo nejdú dohromady s vojnou a revolúciou. Vojačka revolucionárka a presvedčená komunistka Klaudia to vie a presvedčí nás o tom dokonca viackrát, na začiatku aj na konci. To filmové zobrazenie pôrodu bolo jedinečné, tlačenie konského povozu s delom partiou vojakov ako jeho symbolika je možné asi len v ruskom filme, na takéto úlety sú špecialisti. Príjemné chvíle predstavuje veselá židovská rodina s veľa deťmi a normálnymi názormi ako opak hlavnej hrdinky. –––– Revolúcia sa nemstí, iba sa bráni. –––– Myslíte, že rodiť deti je také jednoduché, ako bojovať? Pif-paf a hotovo. –––– Od vašich slov by kamene plakali. Takto sa nesmie hovoriť ani o deťoch nepriateľa. ()
Moje oblibena Нонна Мордюкова je jedna z nejlepsich herecek sovetskeho filmu, a ja se obavam, ze mozna jednou z nejlepsich herecek vubec, bez ohledu na stat. Tenhle film je skvely (anti)valecny kousek, a ohromujici divacky zazitek. Spolehnete se, ze po projekci budete mit nekolik dni o cem premyslet. To se dneska uz nevida, takhle mocne a krasne filmy uz se netoci... Potesila tez hezka a mila "zidovka" Раиса Недашковская. P.S.: okamzite putuje do top10 ()
Na začátku vidíme silnou, neohroženou ženu, která vede Rudou armádu. Vlivem těhotenství z ní tato drsná slupka začne postupně odpadávat. Velký přerod se však nekoná, v závěru v ní stejně opět zvítězí její revolucionářská povaha. Odchod od dítěte a navrácení se do boje, divák vnímá o to hůře, když vzhledem k děsivému proroctví holocaustu víme, jaký osud chlapečka nejspíše čeká. Během celého děje se nám komisařka možná může jevit jako silná žena, toto zdání je však překonáno, když neobstojí ve zkoušce největší, a to být matkou. ()
Nejprovokativnější a zároveň komunisty asi nejnenáviděnější sovětský film. Už první dlouhatánský titulkový záběr, při němž kamera proplouvá kolem sochy Panny Marie a snímá pochodující vojsko, k čemuž ženský hlas prozpěvuje ukrajinskou ukolébavku, předvídá, že půjde o jedinečné filmové dílo. Askoldov rozehrává depresivní hru osobnosti komisařky Vavilové, která bojuje s mechanickou odhodlaností jít za revolucí a přirozeným mateřským posláním, které jako těhotná žena a matka naplňuje. Apokalyptický nádech v podobě přízračné bílé armády a mnoho významových zkratek (sekání pouště) dělá z filmu nadčasovou záležitost a posunuje příběh jedné ženy do obecných rovin. Na filmu je také jasně patrná novovlnná stylistika - kamera se v dlouhých záběrech pohybuje prostorem nebo těká sem a tam, mizanscéna se mění mimo plátno, asynchronní zvuk s typickým motivem ukolébavky zní celým filmem, stejně jako zvuk koňských kopyt na dlažbě. Po stránce audiovizuálu si pak samostatnou zmínku zaslouží obzvláště strhující jízdy kamer v hysterické bitevní vřavě, ke které zní úporné porodní vzdechy a dráždivá ambientní až industriální hudba. Film však deptá dál až na samotnou hranici válečné obžaloby. Vize holocaustu a zpochybnění natolik nepopiratelného ducha revoluce se cenzuře tak nelíbilo (a rozzuřilo celou škálu moskevských intelektuálů), až je zázrakem, že film se vůbec dochoval. Ani pozdější sbírka cen, kterou film získal v následujícím gorbačovském tání, nemohla dostatečně vykoupit likvidaci jednoho z nejnadanějších tvůrců světového filmu. Askoldov už nikdy nic jiného nenatočil. 100% ()
Revoluce se nemstí, jen se brání. Celuloidový klenot zjizvený žalářem sovětského trezoru sice i po restauraci vypadá ještě starší, než ve skutečnosti je, ale to ve výsledku filmu z dob občanské války neškodí. Příběh ženy, pro kterou je mateřství nečekanou odbočkou z revolučního běsnění a nevítaným, ale mocně se vnucujícím podnětem k přehodnocování životního stylu. Konfrontace nátury tvrdé funkcionářky se samodruhostí v prostých, vřelých kulisách židovské domácnosti představuje jasné přitakání základním lidským úkolům jako čehosi, co dokáže bezmála posvětit i bestii, pro kterou zdánlivě není naděje. Až zázračně skvělý film zvládá bez problémů kombinovat bodrou legraci chudé, ale fungující domácnosti (ironický, sedřený šprýmař Rolan Bykov, mateřsky krásná Raisa Nědaškovskaja a šest pišišvorů) s bergmanovsky mrazivými snovými scénami a dosahuje kinematografické stratosféry ve scénách halucinací porodní agónie (vojáci kosící poušť, porod jako vyprošování děla), dětských her na vojáky a sklepního přečkávání běsnění bělogvardějců. O působivosti vize nedaleké budoucnosti raději nemluvit... Komisařka mi navodila doslova fyzické účinky, které se ošlehanému divákovi nedostavují už nijak často, spíše skoro nikdy. Askoldov dostal jedinou příležitost být géniem, a uspěl. ()
Nádherný film, velice působivý. Komisařka tak tvrdá, že i dělem pohne, je nečekaně těhotná a co teď s tím. Skončí těsně před porodem u židovské rodiny a to v ní trochu probudí ženskost. Film je plný symbolických a alegoricky laděných scén, zvláště kolem porodu a brzy poté, co se blíží bělogvardějci. Velice kruté dětské hry střídá ještě krutější vidina holocaustu. Jen konec je trochu přehnaný. Buď jsem ho nepochopil, nebo je to něco podobně absurdního jako konec Blokovy poémy 12. Je také možné, že konec je především obětí okolností kolem natáčení a následného dochování-nedochování hotového díla. Nádherná je lokace, něco tak fascinujícím způsobem krásného a nádhernou černobílou kamerou nasnímaného hned tak neuvidíte. Vřele doporučuji. ()
Film, který musel v Sovětském svazu za Velkého Leonida skutečně narazit. V revolučním období během občanské války byla revoluce na místě nejpřednějším a osobní život na tom posledním. Zvlášť když se ukázalo, že komisařka čeká nemanželské dítě s bůhvíkým, to snad bylo na zastřelení. To je v té politické rovině. Jádrem příběhu však je její sblížení s rodinou klempíře, u níž byla ubytována, u níž porodila a jíž nakonec ponechala svého synka. Živnostník uvítal revoluci, ale přesto v očích revolucionářům zůstával jako maloburžuj podezřelým. Velmi citlivý snímek navíc s nádhernými lyrickými obrazy, které si labužník musel vychutnávat, běh koní, vytahování děla z písku pouště - prostě kamera a režie na Velkou jedničku! ()
Rusko 1922, komisařka Rudé armády, žijící dosud jen svým politickým přesvědčením, přivede uprostřed občanské války proti carským jednotkám na svět dítě . Je ubytována v maličkém domě židovského řemeslníka. Pohrdání novým životem postupně zvolna ustupuje pocitu mateřského štěstí . Přesto se rozhodne pokračovat v boji. Film natočený v roce 1967, po více než 20 letech zákazu,byl v SSSR v době perestrojky uveden do kin. ()
Cervena komisarka sa v pokročilom štadiu tehotenstva ubytuje u chudobneho žida Jefima a jeho rodiny.Až tu si nekompromistna komisarka uvedomuje že v živote su aj ine hodnoty ako len bolševicky boj s nepriatelom.Sledujeme jej premenu na trpiacu a krotku ženu.Vynimočne kvalitny film ktory bol dlhe roky v trezore. ()