Diablovo oko

Fakt mě těší zjištění, že Bergman zvládá nejen existenciální syrová dramata o životě a smrti, ale i zvláštně a podivně bergmanovské komedie o prostém životě a jeho radostěch a strastech. Opravdu zvláštěn pojaté peklo a výborné ženské role (jak svým charakterem, tak hereckým ztvárněním). Ten stařecký démon mě strašně bavil. (26.06.2012)

Přepsáno v lednu 2019. Ďáblovo oko je příjemně osvěžující komedie s nadhledem ironického filozofování existencialismu a erotického chvění lidské touhy a chtíče. Působivé obrazové výjevy upřednostňují detail i prostor, pohrávají si s pohotovostí, rozverně laškují a rozhazují důvtip sarkasmu kolem dokola. Nevinnost je lákavý symbol pokušení, rozkoš je předností i cílem, cynismus se sráží s bezstarostnou důvěřivostí a každý dosáhne na své drobné vítězství. Hlavní postavou mužného sebevědomí je Don Juan (vynikající Jarl Kulle), narcis, pohrdající vším, i sám sebou. Jeho poslání je rutinou i zpestřením všednosti, přesto je zaskočen odezvou. A přezíravý cynik je odměněn v nebeském opojení nejbolestivější mukou. Hlavní ženskou postavou je Britt-Marie (velmi zajímavá Bibi Andersson), v koketním ochutnávání života svou nevinnou smyslností bezelstně provokující zasnoubená dcera faráře. Nečekaně naráží na číhající nebezpečí erotického jiskření a třepotá se ve svém dozrávání. Nejmocnější postavou je Satan (sebejistě důstojný Stig Järrel), rozvíjí své plány k podpoře vylepšení vlastního zdravotního stavu. Satan je voyeurem dekadentního uspokojení i jeho největším šiřitelem a podporovatelem. Nejbezstarostnější postavou je otec Britt-Marie (sympatický Nils Poppe), důvěřivý optimista s dětinsky křehkou duší. A kdo by nechtěl mít svého čerta uzamčeného v skříni? Výraznou postavou je Renata (příjemná Gertrud Fridh), nudící se farářova manželka. Pokušení se vrhne na její klín bez varování, lítost není na místě, protože k dozrání duše vedou různé formy sebepoznání. Prostor dostává také Pablo (neodbytně šarmantní Sture Lagerwall), věrný sluha Dona Juana. Jeho cílem je chvilkové osvobození se z věčné prázdnoty pekelného trestu. Bolest je mu milosrdně odebrána v teple rozechvělého objetí. Nezanedbatelnou postavou je strážný čert (velmi zajímavý Ragnar Arvedson), hlídací pes cesty i úspěchu Juanovy mise pekla. Je oddaný rozkazům vladaře a neodbytný v postoji ke ve své roli a schopnostech. Z dalších rolí: Satanovi nejbližší rádci zvrhlosti hrabě Armand de Rochefoucauld (příjemný Georg Funkquist) a markýz Giuseppe Maria de Macopanza (příjemný Gunnar Sjöberg), pragmaticky cílevědomý a mladicky povýšený Britt-Mariin snoubenec Jonas (Axel Düberg), součást trestu Dona Juana a jeho nenaplněnost chtíče (Kristina Adolphson), pekelný specialista na odposlechy (Allan Edwall), či průvodce rozvernou inscenací (Gunnar Björnstrand). Ďáblovo oko nenabízí senzaci, jen si hraje s lehkostí rozveseleného přijímání života existenciálního vyznání. Vysmívá se symbolům hodnot, provokuje a neúnavně tančí ve smyslnosti okamžiku. Příjemné, svěží, vynalézavé. (28.05.2009)

Po Úsměvech letní noci další Bergmanova studie vztahů muž × žena. Nutno říct, že neznám režiséra, kterému by se danou tematiku povedlo zpracovat tak bravurně a ještě si ušetřit prostor pro komediální nadhled. Jak to ten chlap dělá, že jeho filmy jsou naprosto dokonalou a neskutečně pravdivou reflexí mezilidských vztahů? To, co bylo zachyceno před padesáti lety, platí pořád - jen toho gentlemanství bohužel ubylo. (653., 4. VII. 2011) (05.07.2011)

Aj malé víťazstvo pekla je osudovejšie, ako veľký triumf neba. Tak s týmto výrokom z konca filmu sa nedá robiť nič iné len súhlasiť. Aj malé zlo dokáže otráviť a zatieniť veľké dobro. To je ako keď nakvapkáte do rybníka kvapku jedu - stačí tak málo a je po rybách. Síce mám I. Bergmana radšej v dramatickej póze, tak ani táto jeho komédia nebola najhoršia. Kvalít jeho najlepších komorných drám však nedosahuje ani zďaleka. Úvod mi moc nesadol, už som si myslel, že si celý snímok budem musieť odtrpieť - v podstate išlo len o akúsi málo zábavnú alegóriu pekla - s príchodom Dona Juana a jeho pomocníka na zem sa to našťastie už rozbehlo. A to by nebol Bergman, aby aj komediálne ladený príbeh neokorenil aspoň pár zaujímavými myšlienkami a výrokmi na zamyslenie. Lepší priemer. 65/100 (16.11.2016)

„Co by bylo peklo bez manželství!“ To, že mě dokáže i pobavit, mi už Bergman předvedl v jiných filmech. Tady ovšem humorné situace či hlášky nepadaly tolik na úrodnou půdu (jak bych si sám přál a na začátku představený žánr požadoval). Pobavilo mě svádění obou žen, také postava dohlížejícího zrozence pekel, ale jinak jsem se spíš jen tak usmíval. A třeba taková charakteristika severské ženy zřejmě řekne více pouze tamnímu publiku (nicméně nevinnou dívku si představuju trochu jinak, rozhodně ne jako někoho, kdo se líbá s cizím chlapem na potkání). Zajímavý je pak film ještě svým průvodcem, který k nám před a po každém z dějství promlouvá (znovu mě však tento způsob komunikace míjel, u Bergmana si na to asi nikdy nezvyknu), a trochou toho vztahového a náboženského filosofování. Přesto, čekal jsem víc, celkově hodnotím pouze lepší průměrem. „Pro toho, kdo miluje, není žádný trest dost tvrdý.“ (14.05.2014)