Smäd po živote

V tomto životopise som sa cítil ako prevtelený do Vincenta van Gogha aj s jeho problémami a túžbami a hoci jeho výtvarné dielo nepoznám, takéto podanie životopisu ma napĺňalo. A najviac určite Vincentove dialógy s jeho kamarátom Paulom, v ktorých každá druhá veta by stála za citovanie. –––– Když se dívám na tvé obrazy, tak vidím, že maluješ moc rychle. – Ty se moc rychle díváš. –––– Mám je rád tlusté, zkažené a ne moc chytré. (30.11.2013)

Umění nerozumím. Malířství už tuplem ne. Přesto van Goghovy obrazy, jako i obrazy jiných autorů, obdivuju. Nikoliv z pseudointelektuálního hlediska, ale jednoduše proto, že se mi líbí. Ostatně van Gogh slouží jako ideální ukázka toho, že umění není ani tak čistě subjektivní záležitostí, jakožto spíš odrazem společenských tendencí. Jak jinak si vysvětlit, že masového uznání se tento umělec dočkal až po své smrti? Lidé se chovají jako stádo, přestože tvůrčím činnostem většina z nich pramálo rozumí. Stejně tak ani já nemám problém akceptovat fakt, že v dílech velikánů (nejen v malířství, ale například i v oblasti klasické hudby) nevidím většinou ani tak genialitu samotných umělců, nýbrž prostě a jednoduše čiré osobní zalíbení. Sice jsem zatím neviděl například Pollocka, ale přesto se odvážím tvrdit, že právě tento snímek (Lust for Life, aby nedošlo k nedorozumění) představuje vrchol v rámci "biografií" slavných malířů. 85% (11.09.2010)

Snímek, nad kterým čas nemá žádnou moc. Výmluvná výpověď o osudu jednoho z nejvýraznějších představitelů výtvarného umění ... a především o jeho až chorobné posedlosti - o skryté našeptavačce, která sice může ruku v ruce s přirozeným talentem napomáhat ke vzniku těch nejcennějších uměleckých děl, ale bez záruky osobního úspěchu a následné oslnivé kariéry ... o zajištění bohatství či alespoň nějakých skromnějších finančních prostředků raději ani nemluvím. Zato dokáže zcela spolehlivě proměnit život v očistec, neboť je to věrná, ale nadmíru žárlivá společnice, která své oběti chce mít jenom pro sebe. Tak nevím, jestli byste o ni stáli ... kdybyste ovšem měli na výběr - posmrtná sláva je sice hezká věc, ale moc si jí neužijete. P.S.: Obrazy Vincenta van Gogha sice nejsou zrovna můj sálek kávy, ale to s hodnocením nemá co dělat ... 4,5* (23.10.2012)

Po shlédnutí francouzského filmu Van Gogh (1991) jsem zákonitě musela vyhledat i Žízeň po životě. Moc mě zajímalo, odkud se všechno Goghovo znechucení, ale i jeho vnitřní světlo, vzaly. Co prožil, že v jeho obrazech je tolik života a v jeho duši žádný? Van Gogh byl poslán jako mladý kněz mezi hornickou chudinu v belgickém Borinage. Nesmírná bída, hlad, umírající a mrtví, s nimiž se denně setkával, to vše ovlivnilo jeho touhu sloužit lidem i Bohu jinak, než kázáním Evangelií. Otevřeněji a podle jeho názoru i poctivěji - malováním, kresbou. V Paříži, obklopen největšími umělci své doby, se učil. Až venkov, Provence, v něm ale probudil schopnost ztvárnit krásu okolního světa tak, jako nikdo před ním ani po něm. Stále však žil ve strachu, že poslání, které si předsevzal, nedokáže naplnit. To přinášelo hlubokou vnitřní osamělost. Byl plný lásky, kterou neměl komu dávat. Proto ji dával do obrazů. "Ne, nebyla to smutná smrt. Odehrála se za jasného denního světla a sluneční paprsky padaly na zem jako čisté zlato ..." (24.01.2014)

No nevím nevím-Poslední-dramatická-třetina to dost zachraňuje ale do té doby je to minimálně nepřesvědčiivé.......Ve své době to možná mohl být vrchol herectví a špička biografických snímků ale dnes už to prostě vypadá staře=Kirkovo herectví je přehnané/afektované, příběh je zkratkovitý, bez jasných motivací.......neurazilo ale rozhodně ani nenadchlo (29.08.2011)