Američan v Paříži

Zpívání v dešti je jedním z mých nejoblíbenějších filmů, na Oscary ověnčeného Američana v Paříži ale pět chválu nemůžu. Jsem si vědoma toho, že muzikály MGM nestojí na příběhu, nicméně způsob, jakým se zachází se všemi vedlejšími postavami v tomto filmu, je daleko za hranicí únosnosti. (Určitě nejsem jediná, koho po dlouhé taneční sekvenci zajímalo, co se stalo se všemi, kteří Gena Kellyho v průběhu celého filmu obklopovali.) Nehledě na to, že u muzikálů hledám hudební scény, které budou nějak souviset s dějem, ne mě z něj vytrhávat. Protože jakkoliv zajímavá může být závěrečná dvacetiminutová taneční sekvence, nic to nemění na tom, že více "vyrušující" scénu jsem vzhledem k dějové lince ještě neviděla. Kdyby byla kratší nebo kdyby byla někde v prostředku filmu (jak se zamýšlelo původně), asi bych tak kritická nebyla. Když se nicméně Gene Kelly ponoří do sna, který se zbytkem děje nemá nic společného, aby se v době, kdy všichni na původní příběh už zapomněli, znovu vrátil do reality, ve které se vše náhle jakýmsi zázrakem vyřeší, je to i na mě trochu moc. [Glasgow Film Festival 2012] (23.02.2012)

Zrovna nedávno jsem koukal na Minelliho Přidej se k nám a musím říct, že ta změna byla ohromující. Samozřejmě i v Američanovi se našla spousta nudné vaty, u níž bylo zřejmé, že scenáristé se u muzikálů padesátých let většinou moc nenadřeli. Navíc Caronová je asi všechno jiné, než herečka. Její obličejové svaly se ve filmu nepatrně proměnily asi dvakrát. Bohatě to vynahradila spousta dechberoucích tanečních kreací Gena Kellyho (Pokud Kelly říká, že je Marlonem Brandem muzikálu, měl by přehodnotit postoj, protože nikdy si z Caryho Granta nevzal víc.), fantastická výprava, Gershwinova hudba a především odvaha být nekonformní. Poslední muzikálová čtvrthodina Přidej se k nám, ač ikonická, byla ničím ve srovnání s poslední dvacetiminutovkou Američana v Paříži, kde se děj přenesl mezi papírové kulisy ve fantazii Kellyho postavy. V tu chvíli začal být film extravagantní podívanou, která zcela vybočila z dosavadního děje. Nedokážu si představit, jak to neslo dobové publikum, které v takovém obratu museli cítit jakýsi podvod na ději běžného muzikálu. Naprosto propracovaná choreografie a perfektní stepařské vystoupení. Byl jsem ohromen. (22.03.2011)

Američan v Paríži (film aj postava) majú v sebe taký drajv a kúzlo, že ospravedlňujú všetku jednoduchosť postáv. Ale na druhý pohľad je v postavách a deji viac. Potreba peňazí nám chtiac nechtiac riadi život a podobne to je aj s úctou k ľuďom, ktorí nám pomáhajú. Zvíťazí tu čistá láska? Verte, že to nebude tak jednoduché a priamočiare. Kelly bol ohromný sympaťák, kombinácia štúdiového a reálneho(?) Paríža funguje dokonale a po filme by ste najradšej strávili všetok voľný čas v parížskych kaviarňach a kúpili si byt v podkroví v centre. Z filmu cítiť, že zlatá doba muzikálov je definitívne preč, že niečo podobne entuziastické (nikto ako Kelly nežije) sa dnes už zopakovať (česť dvom výnimkám) nedá. (12.02.2016)

Naprosto skvělé, idealistické a jen a jen pozitivně naladělé dílo. Romantický vztah skončí jak jinak než šťastně po graduálním závěru, baletu: Američan v Paříži. Film je točen na klasický akademický formát 1:1,37 a je to naprosto vyhovující! Např širokoúhlá My Fair Lady z roku 1964 je tomu opakem. Stejně jako zde tak i např ve Zpívání v dešti jsou skvělé a dokonale sehrané choreografické scéhy na které se mohu dívat zas a znovu. Největší zásluhu na tom všem má bezpochyby Glen Kelly. Ten člověk je dokonalý. Té enertgie co z něj vyzařuje, to opravdu nestíhám, je vynikající. Takového člověka potkat na ulici, tak mám hned větší radost ze života a na všechny se usmívám a div s ním netančím :). Když člověk na chvíli odloží thrillery a katastrofické moderní zmotatniny a vezme k ruce nějáký podobný muzikál tak udělá správnou věc. Film se jak už sám název napovídá celý odehrává v Paríži. Je to pro tento romantický příběh místo jako stvořené. Hlavně žádné násilnosti, žádné tvrdosti špatné věci, jen samá rdost, krása a potěšení... tak na mně film působí :) (02.05.2006)

Gene Kelly, ideál střední třídy, ztělesňoval obyčejné americké chlápky. Jeho zásluhou je od konce do začátku americký i tento do Paříže situovaný muzikál. Zvažované exteriérové natáčení neprošlo, ale studiová iluze je díky kavárnám, parfumériím, pouličním malířům a dostaveníčkům na břehů Seiny velice živá. Bývalý voják s uměleckým nadáním přijel do francouzské metropole, aby zapomněl, aby si mohl odpočinout od války, aby mohl namísto ničení tvořit (a, což není explicitně vyjádřeno, aby unikl vzrůstajícímu studenoválečnému napětí). Američan v Paříži, nikoliv prost rozkošnicky zbytečných hudebních vsuvek (sólo Oscara Levanta) ovšem nepředstavuje odpočinkový film non plus ultra, jeho spodní proudy vás mohou zanést do končin sluncem nepříliš projasněných. Vrcholnou sekvencí je sedmnáctiminutový taneční únik do snu. Malby slavných tvůrců (v pořadí Dufy, Renoir, Utrillo, Rousseau, Van Gogh, Toulouse-Lautrec) ožívají a Jerry je šťastný sám ve svých myšlenkách, kde může s Lisou setrvat ve věčném objetí jako sousoší. Doslova nachází smysl v umění. Skončit film o minutu dříve, všechno by do sebe hladce zapadlo bez nasládlé pachuti. Nemluvě o tom, že vztah mezi osmnáctiletým francouzským objevem Caronovou a jejím čtyřicetiletým objevitelem Kellym zavání Lolitou. To ale není podstatné. Podstatná je hudba George Gershwina, podstatný je Kellyho perfekcionistický americký balet, podstatné jsou syté technicolorové barvy (černobílý je pouze svět společenské smetánky). Vše podstatné dosahuje vrcholné kvality a jestliže jsem si některá muzikálová čísla neužil naplno, pak vinou dobře se bavících přihlížejících – trošku to nabourává pocit divácké slasti, když totéž považuje za úžasné někdo jiný, kdo za svůj úžas zjevně dostal zaplaceno. 85% Zajímavý komentář: Oskar (02.01.2011)