When the Lion Roars
Obsahy(1)
V bezčasí Dantova očistce se potkávají dvě významné postavy českého středověku: král Přemysl II. Otakar a zapomenutý cestovatel, mnich Odorik, který jako první Evropan spatřil Tibet. Výměnou za popis cesty do východních zemí světa přiměje slavného krále složit účet za svoji vládu plnou úspěchů, ale i proher a křivd. Brzy zjišťuje, že oba mají nečekaně mnoho společného: vždyť jednomu ukradli knihu, druhému království v srdci Evropy... Originální středověká road movie s mistrovským dialogem mezi svědomím krále a Odorikovou zvídavostí vás provede českým královstvím v době největšího územního rozmachu. Film také připomíná, že problémy řešené ve středověku jsou aktuální i v naší době: Ať je to tolerance k odlišným kulturám, plagiátorství nebo fake news. Na základě dlouholetých rešerší a spolupráce s předními českými i zahraničními odborníky se divák seznámí s unikátními a pozapomenutými historickými artefakty připomínající nadčasovost génia přemyslovského rodu. (ČSFD)
(viac)Videá (1)
Recenzie (19)
Ze začátku dostanete strach, zda to nebude sebemrskačský dokument ve stylu, co si to ten dobový král dovoluje expandovat, měl držet hubu, chovat ovce a všechno nechat na germánsky mluvících, ambiciózních postavách. Nicméně dialog Přemysl Otokara II. a potulného mnicha Odorika se brzy začne ubírat jinými cestami a daří se mu přiblížit tehdejší dobu, úmysly českého krále a význam, který v dějinách měl, včetně odkazu, který chtěl zanechat a nedošlo k němu (nalezená mince v Izraeli je bomba). Příběh nnicha Odorika z řádu františkánů, takže středověkáři mají stále co objevovat a lépe vysvětlovat historické události. Dokument přes jeho zvláštní dialogovou formu a občasné moderní výklady mohu doporučit. Až se najde ještě více o poslední Přemyslově bitvě a jeho vládě, věřím, že bude na čase vydat novou odbornou monografii, která mu propůjčí právoplatné místo v našich dějinách. ()
Moc hezké promítání v té naší plzeňské Měšťanské besedě, dneska zářila pod tím večerním nebem. Kdybyste mi řekli, že mě bude bavit skoro dvouhodinový dokument o Přemyslu Otakaru II, nevěřila bych vám, ale stalo se. Bylo to jako poslouchat pohádku doplněnou o krásné záběry nejen české přírody a reálií. Ty záběry byly fakt skvělý, obyčejný, ale tak příjemně uklidňující. Charismatické hlasy vypravěčů a zmíněné záběry byly sem tam přerušeny komentáři odborníků, kteří dovysvětlili fakta těžko podávaná formou uměleckého dialogu. Tahle kombinace rozhodně dělá dokument originálním. Jediné, co mě lehce vyrušilo byly paralely k dnešnímu světu. Byl to hezký večer, myšlenky mi neutíkaly jinam, a navíc jsem si hezky prostřednictvím sehraných dobových scén připomněla svoji nemalou část dětství mezi rytíři ve středověkých vesničkách na historických akcích a rekonstrukcích bitev. Následná beseda s režisérem byla moc fajn, sympaťák, co je zapálený do toho, co dělá, a dokonce se umí popasovat i s hnidopišskýma otázkama z publika. Pane v poslední řadě, je moc hezký, že znáte Přemyslův datum narození i přesto, že nebyl dosud podložen, ale tohle byla beseda s režisérem, ne historikem. ()
V duchu krásných a konejšivých českých historických dokumentů se tu setkává v dialogu-zpovědi Přemysl Otakar II. a poutník Odorik, český františkánský mnich co procestoval Asii a jako první (a na mnoho století poslední) Evropan navštívil Tibet. Moc pěkné, fakticky zajímavé, líbí se mi jak se dialogy nesnaží fabulovat v rámci dramaturgie. Malé mínus za mě jsou, a to je moje osobní preference, klasické vyplňovací scény (příroda, zvířata, etc) k dialogům "vypravěčů". Mnohem více preferuji ty faktické, záběry na dobové předměty, lokace, zmiňované krajiny a podobně. Ale to je neduh co se táhne široko daleko, snaha udržet divakovu pozornost (ač já bych preferoval aby se mi celou vypalovaly do paměti vypalovaly" reálné" než lyrické obrazy). Dokumenty jako tento mi vždycky dávají pocit, že toho vím málo a touhu vědět víc, abych si udělal názor. Prorože zejména u téhle hluboké historie je mnoho věcí, kde nám nic jiného než názor nezbývá, pravdy už se pravděpodobně nedopátráme. A i na to hezky tenhle snímek Jana Svatoše poukazuje. ()
Podle čsfd jde o film "Dokumentární / Dobrodružný / Životopisný / Historický". Budiž. Atributy důležité nejsou. Důležitým pojmem je "film". Sám bych ale tento produkt spíše označil za "rozhlasovou hru" doplněnou (dle současné módy) motivačními obrázky přírody (stimujující i rozptylující) nebo "prezentaci" v programu Microsoft Excel. Fabulační práci na tvorbě nové či renovované přemyslovské legendy byla věnována značná pozornost, režijní práce přišla hodně zkrátka. Televizní promítání filmu jako hlavní večerní pořad v Den české státnosti sice chápu, byť s "železem a zlatem" máme už málo co společného (film to ovšem posunuje na jinou úroveň, kter ámu nesvědčí). Zkrátka, "až zařve lev" dejte mi vědět, i kdyby to "zařvání" mělo mít i jiný (eufemistický) význam, "zhebnout, pojít, umřít", což se i lvům občas stává. ()
Děkuji Janu Eliáši Svatošovi, že přibližuje českým divákům mého oblíbeného františkánského cestovatele a misionáře Odorika z Pordenone. Napůl Čech a napůl Furlánec, je u nás málo známý. Dílo „Až zařve lev“ se obtížně zařazuje, těžko říct, není to film, dokument, rozhlasová hra, literární dramatizace, historická úvaha, oslavná óda na dvě významné osobnosti nejen českých dějin, ani dokument snažící se zaplnit prázdné místo v historickém povědomí běžných lidí. Ze všeho si to bere trošku a formuje do jakési fluidně měkké plynoucí neuchopitelné a nepojmenovatelné formy, ze které občas vykřiknou, jako ten lev, klasicky natočené pasáže rozhovorů odborníků a jedna scéna z televizního zpravodajství, kdy jsem se úplně lekl. Film jsem sledoval v archívu České televize a v tu chvíli si myslel, že mi vyskočila reklama. Chtěl jsem ztlumit zvuk, než mi došlo, že je to součást filmu. Osobně bych dal přednost zpracování jen formou rozhlasové hry jako fiktivní rozhovor Odorika a krále Přemysla Otakara II., který vlastně tvoří největší část tohoto díla. Jakoby na pozadí rozhovoru běží záběry hraných pasáží a pohledů na místa, o kterých se mluví. Oceňuji práci, kterou si s nimi dali, ale mě připadali nedůležité a dokonce odváděli pozornost od myšlenek v mluveném komentáři. Přiznám se, že díky tomu jsem si to pustil v ateliéru při práci a začal při poslouchání pracovat na kostře k modelu sochy medvěda, kterou mám jako zakázku. Občas jsem koukl na obrazovku a ujistil se, že opravdu není důležité sledovat co se tam děje. Od práce mě odtrhli jen různí odborníci v dokumentárních pasážích, zvedl jsem oči, abych viděl kdo to je a o čem mluví. Jak je možné, že jsem dal čtyři hvězdy, když tak kritizuji? Oceňuji, neklasičnost televizního dokumentu snažící se uchopit věci jinak. Oceňuji práci z hledáním fakt a mýtů o obou protagonistech, kterou je vidět za rozhovory. A nakonec oceňuji snahu přiblížit Čechům Odorika Čecha. ()
Galéria (12)
Reklama