Tereza_T

Víš jak člověk velice rád a rychle zapomene na to špatné, a ještě si trochu (hodně) přibarví to dobré na ještě lepší? Tak tahle schopnost mozku se vztahuje asi i na seriály, páč já tu teď nevěřícně koukám na to souhrnné tří hvězdové hodnocení ještě v přetrvávajících pocitech nadšení z druhé poloviny série a dala bych tomu klidně čtyři. Jenže pak si vzpomenu na tu nudu a vleklost na začátku. Z The Crowded Room se nakonec i přes prvotní rozpaky vyklubal pěkně vizuálně zpracovanej drama seroš s fajn atmosférou minulého století, bohužel ale i s nekonzistentní kvalitou a celkovou nepropojeností. Chyběl tomu šmrnc. První čtyři díly jsou dle mého vyhozeným materiálem a hodně slabým rozjezdem. Tvůrci si v prvních dílech asi stavěli základy, aby mohli od pátého dílu dál začít „vysvětlovat“ a nějakým stylem na základech stavět, ale to je za mě největší slabina. Předloha - příběh Billyho Milligana - je už dost profláknutá (Netflix dokument, film Rozpolcený atd) takže nikoho nejspíš vícero osobností nepřekvapí, tak proč kolem toho na začátku chodit jak kolem horké kaše? Odhalení a zkoumání osobností za mě přišlo pozdě, kdyby do toho tvůrci šlápli od začátku naplno mohli prolínat mnohem víc časových linek, mohlo být dáno více prostoru právě osobnostem a zkoumání jejich charakteristických znaků. Osobnosti byly hrány různými herci a v podobě Toma jsme je viděli až v druhé půlce seriálu, což za mě ale byla ta nejlepší část a mrzí mě, že jsme se na začátku plácali ve stavění chatrných základů, když to mohl Tom rozjet naplno už od začátku, a to on herecky určitě mohl. Takhle mám prostě pocit, že se tam Tom na začátku jen divně kroutil pro nic za nic. Sorry. Co se mi líbilo hodně byla temná linka mámy, která tomu dodala hodně pochmurnou atmosféru a podnět k zamyšlení (btw moje milovaná Shameless star Emmy Rossum hrající mamču? Crazy, ale byla skvělá). Možná mě nakonec ta její linka zasáhla víc než celá roztříštěná osobnost jejího syna. Vždyť oni tam ani nevytáhli ty největší zločiny, který Billy (potažmo Danny) v realitě spáchal, to by tomu dalo sakra jinej rozměr a celý soudní proces by nabral na větší vážnosti. Nakonec mě to rozhodně neurazilo, ale ani nijak zásadně neoslnilo. Knížku D. Keyese jsem si, jak jinak, než koupila hned první den jejího vydání u nás, tak se těším až prozkoumám i jiný (hádám/doufám, že mnohem víc drsnější a komplexnější) pohled než ten, který poskytla tahle minisérka.

V sálech, kde se promítá Oppenheimer, by mělo být povoleno kouřit.

Šla jsem na Barbie v růžovým topu a zároveň mám plochý nohy a celulitidu... patřím teda mezi basic bitches, co nejsou schopný docenit cynickou message filmu nebo mezi obyčejný divný leč výjimečný holky? pls help, im lost, kde je moje místo v týhle společnosti??  Stereotypy jsou všude, všichni je máme ať už jen při blbým pohledu napříč kinosálem, kde sedí většina blond holek v růžových topech... no a? co to o nich vypovídá? No nic... kdyby byly na premiéře hobita a měly nalepený chlupy na chodidlech řekneš si, že jsou to basic bitches, protože se stylizovaly do postavy... ne, v tu chvíli by to byly super divný nerdo cool holky s chlupama na nohou. Barbie look je prostě stereotyp jak poleno ať chceme nebo nechceme a musím říct, že v Barbie filmu se nad to fakt dokázali povznést a zparodovat to víc, než jsem původně čekala a než lidi často sami dokážou. Kenův patriarchát byl golden a velice mě potěšilo zastoupení hobbyhorsingu. Ta palica mu dala důvod žít. Skvělý choreo, Ryan slayed. Vizuál barbielandu vymazlenej do posledního lízátka. CEOs a CFOs od Mattela mě bavili hodně. Na konci mě pak už ale štvalo opakování tý samý věci pokaždý jinak a konečnej proslov mamči z real world o postavení žen byl už too much. Pointu bychom všichni pochopili asi i bez toho. Jsem ráda za bárbínky a jejich dream svět, may their girls nights last forever.  3,5*

Tak já jsem si právě vykoukala oči na Yennefer potažmo její představitelce Anye. A taky na Henrym a Freye... vlastně tohle píšu poslepu - Mecia jako Francesca vypálila mou poslední světločtivou buňku. Krásní to lidé. A nějakej, pro mě jako neznalce předlohy, svižnej a fajnovej děj to taky mělo. Tohle je spíš jen shoutout genům, kontaktním čočkám a make-up artistům.

Za pár dní vychází kniha 24 osobností Billyho Milligana jakožto teprve druhé česky přeložené dílo autora Daniela Keyese, a právě tenhle příběh slouží i jako předloha pro The Crowded Room. Po zhlédnutí pilotního dílu seriálu je zároveň pověst předlohy skoro to jediné, co mě nutí podívat se i na další díly. Jinak řečeno, první epizoda mě nijak extra nenadchla a hlavně nenavnadila na další koukání. Tempo bylo spíš utahanější, scénáristicky nic okouzlujícího a kamera mi taky úplně nesedla... nevím, jestli jsem přehrávala nevědomky nějakou nižší kvalitu obrazu, anebo byl ten lehce rozostřenej retro filtr záměrem, ale nic moc. Kdybych nevěděla, kam bude příběh dějově směřovat už před sledováním, byla bych asi vcelku zmatená a jen přemítala, proč se Tom Holland v roli chová tak podivně. Asi zmatená jako teď ty, když čteš tenhle komentář a taky nevíš, o co kráčí. I přesto mě naděje neopouští, předpoklady pro úspěch tam určitě jsou a to nejen v pravděpodobně kvalitní předloze. Beru to jako lehce slabší rozjezd, pořád zbývá dalších devět dílů, ve kterých, doufám, Tom Holland potvrdí, že umí zahrát roli nejen v zábavních akčňácích.

Jestli si chceš jen tak pofňukat nad filmem (a vědět, že to přijde – jak sám název vypovídá, tady je to safespace pro spoilerátory) a zároveň ani moc nepřemýšlet, neodnést si z toho týdenní trauma a vlastně se i zasmát, leč možná nad vtipama, který si sice už párkrát slyšela, ale i tak se vždycky chtě-nechtě chytneš je tahle romantická dramedy trefa do černého. Na začátku hlavní postava řekne: I've always imagined that my life was like a typical romantic comedy. A film tomuhle výroku dostál na výbornou. Jak to v takových příbězích bývá, najde se tam nějaký to klišé, nejeden divnej moment a pár hereckých přešlapů, ale atmosféra byla hřejivá a hlavním postavám, který Jim Parsons a ještě líp Ben Aldridge ztvárnili, jsem to věřila. Dvě hodinky utekly jako nic a já měla celou dobu ten klasickej poťouchlej výraz, což je dobrý znamení při sledování tohoto žánru.

V roce 1961 se Richard Proenneke rozhodl splnit si svůj životní sen – postavit si srub v divočině a v něm žít v souladu s přírodou. Svůj sen si splnil, ve svých padesáti jedna letech si jen s pomocí ručních nástrojů postavil nádhernou chatu na břehu jednoho z aljašských jezer. Ve srubu pak sám žil dalších 30 let, v zimě i létě, po boku sobů, medvědů a veverek. Svůj život mezi horami dokumentoval na 8 mm kameru a z jeho záběrů vznikl nejen tenhle dokument. Záběry krajiny, zvířat a jeho práce se dřevem spolu s klidným hlasem voiceoveru mě naprosto pohltily. Dick Proenneke se stal legendou a inspiroval mnohé ke změně životního stylu. Jedním z nich je i švédský klučina Erik Grankvist, jehož vzorem je právě tenhle blázen z Aljašky. Erik začal ve svých 18 letech se stejným cílem stavět svůj srub ve švédské divočině. Leč o 60 let později, Erik nepoužívá skoro žádné moderní vybavení a svou cestu dokumentuje na ytb už více než 3 roky. Chci vám to tady všem doporučit. Erikova videa sleduju už skoro od začátku jeho cesty a nic víc uklidňujícího na ytb za mě nenajdete. Nechápu jeho odhodlání a má můj obdiv. Neboj se, není to žádnej šílenec, co kope obří bazény lžící a nosí vodu ve džbáncích na hlavě, je to legit. No nic, taky to tu asi balím a jedu na chatu, zkusím postavit třeba ptačí budku… někde se začít musí ——> Povíkendový edit, příště už lidská velikost :D

Autentické okénko do života panstva a služebnictva za dob císaře pána. Kdyby šlo o němý film, jen o záběry pro zachycení atmosféry jiné doby, byla by to tutovka. I přes to, že se děj odehrává více méně jen v domě a před domem mě vizuál hodně bavil. Krásné zdobené pokoje vs. šedé chodby služebnictva, přepychový jídelní stůl plný mimochodem neuvěřitelně vypadajícího jídla vs. služebnictvo sotva stíhající dát si dvě lžíce bramboračky jen tak za pochodu v temné kuchyni, o které ani paní domu neví, že jí mají, zdobené ložnice pánů vs. temné špeluňky služek, a to vše v jednom pražském domě. Kamera toho ukázala tolik, že mi prostě, jakkoliv divně to zní, stačila k předání celé pointy filmu a dialogy mi nedaly skoro nic navíc. Asi to přisuzuju ne tak zajímavému a předvídatelnému příběhu. Vztah k postavám jsem si během sledování nevytvořila a bylo na nich jen maličko zajímavého. Služky sloužily všem, dcery matkám a matky mužům, hierarchie je jasná... nakonec byli všichni jen loutky hrající podle různých scénářů. Myslím, že bezduchost postav nebyla záměrem, a proto mi to tak nesedlo. Jako sonda historického období se zaměřením na ženy a jejich těžkosti napříč společenským spektrem je to paráda. Jako romantické drama, co ti má pohnout emocema už moc ne. Co musím vypíchnout je Dana Droppová, která se mi na plátně moc líbila.

Třetí šedý obal z leva ve skříňce pod televizí, mezi Příběhem žraloka a Kronikou rodu Spiderwicků růžové cédéčko a na něm tátovým nečitelným písmem napsáno Karcoolka – jak to bylo poškrábaný. Jako děcka jsme si na tom ujížděli fakt dost. Už tehdy mi ta animace přišla nějaká divná, ale usuzovala jsem to jako plus... je to přece KarCOOLka, tak ta animace musí bejt cool. A víš co, včera v noci, když jsem si Karcoolku pustila přišlo mi to cool zas a nebylo to způsobeno nějakým nostalgickým přemítáním, ne tentokrát. Můj smysl pro humor a estetičnost se možná zasekl v době, kdy bylo slovo cool cool, ale což. Sorry, ale kozel, co má rohy na svý další rohy? Netřeba slov. btw český dabing tu válí.

Víte jak se říká “přes slzy neviděla”? Tak o mně by se dnes dalo říct “přes slzy, dioptrické brýle a 3D brýle neviděla”. Ale já přeci jen viděla a byla to nádhera jako vždy.