Tereza_T

SPOILER ALERT! Klasické vánoční poselství "mějte se rádi" tady dostalo novej kabátek na "mějte se rádi a zabijte ty, co vás rádi nemají" a tvůrci filmu přišli na 100+1 neotřelých způsobů, jak zabíjet, mrzačit a ubližovat s Vánoční tématikou. Akční scény byly tak akorát prokládány scénama rodinného dramatu a vždycky, když jsem si už začínala říkat, že je toho moc se tyhle dvě vystřídaly, takže mi nakonec stopáž slabý dvě hodinky utekla stejně rychle, jako mizí čokolády z mého adventního kalendáře. Celý to nesl na svých obřích potetovaných bedrech Thor Santa David Harbour, červený kabátek mu padl jako ulitej a stejně tak role vyhořelýho svatýho Nicolase Clause. Co musím vypíchnout dál je hudba, ten, kdo ji vybíral je člověk na správném místě, seděla k jednotlivým scénám skvěle, a navíc to na mě cáklo i trochu tý vánoční nálady. Na konci jsem chtěla začít nahlas křičet "já věřím na víly", ale přišlo mi to nevhodné :(

Tak dneska jsem si v tom kině fakt připadala jak z jiný planety. Eghhh. Úvodní scéna H&M Balenciaga mě navnadila, a přitom to ve výsledku byla nejlepší část. Genderová otázka placení večeře, zbohatlice, co tě přinutí sklouznout se po skluzavce i kdyby pod ní čekal kraken, kapitán a ruskej prodávající sraček a pracující žena, která všechny tyhle "neschopáky" na pustém ostrově nakrmí a konečně si dobude si autority. Chápu ten point vyobrazení stereotypů, ale bylo to na mě ale moc na sílu. Vlastně nevidím nic špatnýho na tom, když ačkoliv nesympatická dívka pózuje na isntáč a natož něco vtipnýho. Joo, boháči se válí ve svém vlastním blití, haha. Nějak mi to prostě nesedlo, při každém dalším kolektivním výbuchu smíchu v sále nad zvratkama nebo In Den Wolken se mi dělalo hůř a hůř. Upřímně jsem se zasmála jen když si ta lovkyně chobotnic vzala Patek Philippe a jako drama to ve mě taky nezanechalo nějakej hlubší dojem. Možná kdyby se zkrátila stopáž o pár litrů tělních tekutin bylo by to lepší.

Kdykoliv se zamyslím nad tímhle filmem vyvolává to ve mě vlnu emocí, ale proč? Viděla jsem ho jen třikrát a kolikrát mám chuť se na něj podívat, ale nechci se překoukat. Šlo by to vůbec? Přemítám nad tím už nějakou dobu... mám slabost pro Timothéa? Oh boy, kdo nemá? Zapůsobila na mě atmosféra? Extrémně. Kdo by nechtěl celý dny proležet s knihou pod meruňkami, poobědvat s rodiči a u toho vést plodnou konverzaci, po obídku si dát cigárko, pak si zaplavat v řece, poležet na louce, poslouchat hudbu, bezmyšlenkovitě jezdit na kole po prašných cestách, večer zakončit nad skleničkou a probdělou noc dospávat k ránu. I kdyby měl ten film 10 hodin vydržela bych na to čučet s tím přitroublým výrazem celou dobu, no kidding. Jak dlouho bych takhle vydržela žít? To netuším, ale jedno takový léto je mým snem, na tuty, i kdybych tam měla být tou ženou údržbáře a vařit akademikům vajíčka na měkko. Takže atmosféra letní nudy, kdy čas nenuceně a pomalu plyne je skvělá, do toho ta zrnitá kamera a výborná výborná hudba… ale teče mi uprostřed přednášky z managementu udržitelnosti slzička kvůli tomu, že si vzpomenu na pěkného herce, co proležel den pod meruňkou, no ne. Další rovinou jsou vztahy postav. Začnu-li rodičema, ty rozhodně žijou their best lives. V manželství jim to klape. Zatímco taťka, profesor archeologie, tráví dny mezi knihama a výzkumem mamča popíjí mimózu a překládá si německou literaturu do italštiny. Po obědě pohostí pár přátel z podobných vrstev a navečer poslechnou svého synka při hře na klavír. Jsou otevření a jejich synovi jsou skvělými rodiči. Elio, syn, má na svůj věk překvapivý přehled v literatuře a hudbě díky prostředí, ve kterém vyrostl. Hraje na klavír a kytaru a dny tráví již zmíněným poflakováním. Moc toho nenamluví. Je mu sedmnáct let. A pak je tu Oliver, hlasitý, věčně vysmátý, bezstarostný a sebevědomý student vypomáhající s výzkumem Eliovu otci. Mezi Eliem a Oliverem je sedmiletý věkový rozdíl. Jejich lovestory se plíží pomaličku, moc slov si neřeknou, pocity se přenášejí hlavně prostřednictvím kamery a záleží na každém pohybu, záběru, detailu. Pak se tempo trochu zrychluje a najednou boom, Elio je Oliver a Oliver je Elio, Řím, vlak a čau. To, že tenhle film neskončí happyendem je ti jasný téměř od začátku, přesto je to jeden z nejvíc heartbreaking okamžiků filmu, co jsem kdy viděla... ale ta jejich láska není to, co mi nedá spát, blíží se to, ale není to. Pak tu máme konec, Eliův rozhovor s otcem plný pochopení soucitu, a i jakýsi příslib lepších dnů, perfektní scénář. Poslední scénu po telefonátu jsem nikdy ještě neviděla nerozostřenou. Je jasný, že ten závěr je hodně emotivní, ale moje posedlost tímhle filmem nestojí jen na závěrečném dojáku. Co to to teda je? Je to všechno. Kombinace vizuální estetičnosti, hudba, emoce, který to ve mně během sledování vyvolává, charisma hlavních postav a jednotlivý scény…. když Elio tancuje, když jsou na kole na náměstí, ta noc v Římě, když vyloví sochu z moře, když jde Elio zahrát tu melodii na klavír, jeho vztah s Marizou a rodiči, červený plavky, broskev a balkon… mohla bych naspat diplomku. V kombinaci s knihou je to pro mě srdcová záležitost zachycující nic víc nic míň než první lásku a krásu života. Těším se na další společný čas…. možná teď, co?

První polovinu filmu jsem se skoro až nudila, zachraňovaly to hlavně super retro kostýmy a fakt pěkný vybavení domu, taky hezký auta, bazény a trávníky. Jak by řekla moje babi, výpravné. V momentě, kdy už jsem koukala po pokoji, kde co lítá si moji pozornost zpět ukořistila nějaká repetitivní scéna s hlasitou rytmickou hudbou, dost podobné hudbě například ze Slunovratu. (někdo tu v komentářích napsal, že jde o kombinaci Slunovratu a Black mirror a já nemůžu jinak než souhlasit, až na to, že obojí bylo lepší) Asi nemám dostatečně otevřenou mysl nebo se ve věcech chci moc šťourat, ale v první půlce jsem neviděla žádnej smysl, pointu, nic kromě toho, že to navozovalo paranoidní atmosféru. Měla jsem plno otázek a odpovědi žádný. V druhý půlce se to za mě o dost zlepšilo, nabralo to nějakou rychlost a druhá půlka už mou pozornost udržela. Líbila se mi část z reality, nějakých odpovědí na otázky se mi taky dostalo, ale chyběl tomu takovej ten wtf moment. Třeba u Truman show, kterou mi to docela připomínalo tématem na konci sedíš s nosem na obrazovce, sleduješ Jima obklopeného modrou barvou, jak stojí před dveřma a hlavou se ti žene milion myšlenek. Na konci To nic, drahá se mi honilo hlavou „hele, půl druhý, co si dám k obědu?“ Chápeš. Odnáším si z toho i tak pár postřehů a toť, že celej den za plotnou za to nestojí, Florence Pugh má pěkně našlápnuto (fakt se mi tu líbila) a že k Harrymu ten knírek a bezďák look docela sedí.

Viděla jsem Beyoncé, Taylor, Britney, J. Lo, Travise, Peepa, a dokonce i několikadílnej dokument o Cristianovi a Georgině…. některý z nich jsou lepší, některý otřesný. Samozřejmě záleží na sympatiích k dané celebritě a moje sympatie k Seleně jsou největší ze všech zmíněných, ale ani tak se Seleninin dokument nějak zářně neliší od všech celeb dokumentů. Máme tu záběry z VHSek, cestu do minulosti a návštěvu střední školy, dokonce i návštěvu domu ve kterém Selena vyrůstala. Po sekci nostalgie přichází fáze „úskalí kariéry veřejně známých lidí“, kdy se nedostatek soukromí a tlak veřejnosti stane nesnesitelným a přichází období „I want to be normal and happy like everybody else“. Což je naprosto pochopitelný – Selena pracovala v televizi od 7 let, v dospívání po dobu pěti let hrála hlavní roli v Disney seriálu, mezitím natočila více než 20 filmů a vydala několik desek, ve svých 23 letech odjela své dosavadní největší turné (55 koncertů za půl roku) a to nepočítaje všechny eventy, rozhovory, cesty a ostatní povinnosti celebrit. Plus celá ta věc s Justinem… ufff. Mezitím ji bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění lupus a podstoupila transplantaci ledviny. Kombinace toho všeho vedla k depresím, úzkostem a byla u ní zjištěna bipolární porucha. Mám ale tyhle informace z dokumentu? No ani ne. Dokument jen tak povrchově krouží kolem těchto těžkých témat, veze se sice v depresivní vlně, ale ta je spíše způsobená neustálým brečením, objímáním a motivačních frází. Komentáře její kamarádky a ostatních účinkujících jsou dle mého zbytečný. Selena si vylévá srdce, není si jistá sama sebou a strachuje se že, to, co dělá nemá smysl a její nejbližší opakují „má to smysl“ a „to bude dobrý“… chápu, že člověk někdy nemá co říct… ale udělat z těchto vět hodinu a půl dokumentu je pak těžce koukatelný. Hluchý místa jsou vyplněný střihama z koncertů a paparazzi nájezdů ve stylu chaosu.  Ke konci dokumentu přichází fáze „už bude jen líp“, nechybí dobročinná cesta do Afriky a zmínka o nadačním fondu. Nechci vůbec vůbec zlehčovat Seleninu práci nebo její stav, právě naopak, sleduju ji dlouhodobě a myslím, že si prošla dost špatnejma věcma a její osvěta a práce mají smysl, jen ten dokument je za mě zbytečnej.

Dvě série za dva dny… na spotify poslouchám Charlese Mansona a u toho se ptám “kde je sakra třetí série?”

*asi začínám mít slabost pro rovný blond vlasy* nářez

Rozhodně nejlepší epizoda so far.

Třetího října se mě zeptal jaký je den. “Je třetího října.”

Jestli něco, tak tenhle film změnil žebříček mých oblíbených filmových bažin, kdy první místo stále drží Shrekova bažina, ale druhé místo je nově obsazeno právě Kyeninou bažinou a Artaxova bažina se tak odsunula na třetí místo. Co se mi tu krom opravdu krásně vyobrazené bažiny velice líbilo byla Daisy Edgar-Jones (ona se mi vlastně líbila zatím všude, kde jsem ji viděla). Stydlivou, zavrhnutou dívku z mokřin zahrála přesvědčivě dobře. Dějová linka s vraždou byla fajn, do poslední chvíle jsem netušila, jakej rozsudek si porota nakonec usmyslí. Co mi vadilo byla dle mého nelogičnost základů, na kterých je příběh postaven. Já nevím, nepřijde mi pravděpodobný, že by cca 8letá dívenka žijící samotná v bažinách mohla 10 let utíkat před sociálním pracovníkem ve stylu „vždycky když přijde, schovám se za keř“ a že by nikoho z města nenapadlo zakročit. Kdybych věděla, že je tak lehký vyřešit těžký životní situace sedím za keřem každej druhej den. Moc se mi líbilo, jak elegantně vždycky přeskočili zimu a šup hezky do teplého léta, kdy je přežití v bažině hračka. Co se lovestory týče je tahle jedna z těch horších, nějak jsem jim to nemohla uvěřit.  Byla to milá podívaná, ale nic převratného.