When the Lion Roars
Obsahy(1)
V bezčasí Dantova očistce se potkávají dvě významné postavy českého středověku: král Přemysl II. Otakar a zapomenutý cestovatel, mnich Odorik, který jako první Evropan spatřil Tibet. Výměnou za popis cesty do východních zemí světa přiměje slavného krále složit účet za svoji vládu plnou úspěchů, ale i proher a křivd. Brzy zjišťuje, že oba mají nečekaně mnoho společného: vždyť jednomu ukradli knihu, druhému království v srdci Evropy... Originální středověká road movie s mistrovským dialogem mezi svědomím krále a Odorikovou zvídavostí vás provede českým královstvím v době největšího územního rozmachu. Film také připomíná, že problémy řešené ve středověku jsou aktuální i v naší době: Ať je to tolerance k odlišným kulturám, plagiátorství nebo fake news. Na základě dlouholetých rešerší a spolupráce s předními českými i zahraničními odborníky se divák seznámí s unikátními a pozapomenutými historickými artefakty připomínající nadčasovost génia přemyslovského rodu. (ČSFD)
(viac)Videá (1)
Recenzie (19)
Asi lepší rozhodnutí, než vytvořit podfinancované dokudrama. Dialog komentářů poskytuje jak dost historických údajů, tak ozváštňující subjektivní hledisko postav. Sem tam do tohoto proudu sice vpadne nějaký současný odborník, ale rušivě působí jenom převzatá reportáž z ČT24. Doprovodné záběry mají většinou působivou atmosféru, pitomě působil jen jeden (rytíř roztínající mečem pet lahev s vodou by působil směšně v každém kontextu). Pokud se naladíte na stejnou vlnu, tak je to velmi dobrý film. ()
Moc hezké promítání v té naší plzeňské Měšťanské besedě, dneska zářila pod tím večerním nebem. Kdybyste mi řekli, že mě bude bavit skoro dvouhodinový dokument o Přemyslu Otakaru II, nevěřila bych vám, ale stalo se. Bylo to jako poslouchat pohádku doplněnou o krásné záběry nejen české přírody a reálií. Ty záběry byly fakt skvělý, obyčejný, ale tak příjemně uklidňující. Charismatické hlasy vypravěčů a zmíněné záběry byly sem tam přerušeny komentáři odborníků, kteří dovysvětlili fakta těžko podávaná formou uměleckého dialogu. Tahle kombinace rozhodně dělá dokument originálním. Jediné, co mě lehce vyrušilo byly paralely k dnešnímu světu. Byl to hezký večer, myšlenky mi neutíkaly jinam, a navíc jsem si hezky prostřednictvím sehraných dobových scén připomněla svoji nemalou část dětství mezi rytíři ve středověkých vesničkách na historických akcích a rekonstrukcích bitev. Následná beseda s režisérem byla moc fajn, sympaťák, co je zapálený do toho, co dělá, a dokonce se umí popasovat i s hnidopišskýma otázkama z publika. Pane v poslední řadě, je moc hezký, že znáte Přemyslův datum narození i přesto, že nebyl dosud podložen, ale tohle byla beseda s režisérem, ne historikem. ()
Je to na dokument zvláštní formát, skoro jako kdyby někdo zfilmoval audioknihu. Rozhovor mezi Přemyslem Otakarem II. a Odorikem je zajímavý a dobře se poslouchá (Bareš a Němec jsou hlasově opravdu úžasní), ale paradoxně mi přišly rušivé předěly, kdy dokument začal být klasickým dokumentem, ve kterém hovoří odborníci. Skoro bych uvítala jen to vyprávění založené na historických faktech, které je navíc hezky literárně zabalené. 70% ()
Děkuji Janu Eliáši Svatošovi, že přibližuje českým divákům mého oblíbeného františkánského cestovatele a misionáře Odorika z Pordenone. Napůl Čech a napůl Furlánec, je u nás málo známý. Dílo „Až zařve lev“ se obtížně zařazuje, těžko říct, není to film, dokument, rozhlasová hra, literární dramatizace, historická úvaha, oslavná óda na dvě významné osobnosti nejen českých dějin, ani dokument snažící se zaplnit prázdné místo v historickém povědomí běžných lidí. Ze všeho si to bere trošku a formuje do jakési fluidně měkké plynoucí neuchopitelné a nepojmenovatelné formy, ze které občas vykřiknou, jako ten lev, klasicky natočené pasáže rozhovorů odborníků a jedna scéna z televizního zpravodajství, kdy jsem se úplně lekl. Film jsem sledoval v archívu České televize a v tu chvíli si myslel, že mi vyskočila reklama. Chtěl jsem ztlumit zvuk, než mi došlo, že je to součást filmu. Osobně bych dal přednost zpracování jen formou rozhlasové hry jako fiktivní rozhovor Odorika a krále Přemysla Otakara II., který vlastně tvoří největší část tohoto díla. Jakoby na pozadí rozhovoru běží záběry hraných pasáží a pohledů na místa, o kterých se mluví. Oceňuji práci, kterou si s nimi dali, ale mě připadali nedůležité a dokonce odváděli pozornost od myšlenek v mluveném komentáři. Přiznám se, že díky tomu jsem si to pustil v ateliéru při práci a začal při poslouchání pracovat na kostře k modelu sochy medvěda, kterou mám jako zakázku. Občas jsem koukl na obrazovku a ujistil se, že opravdu není důležité sledovat co se tam děje. Od práce mě odtrhli jen různí odborníci v dokumentárních pasážích, zvedl jsem oči, abych viděl kdo to je a o čem mluví. Jak je možné, že jsem dal čtyři hvězdy, když tak kritizuji? Oceňuji, neklasičnost televizního dokumentu snažící se uchopit věci jinak. Oceňuji práci z hledáním fakt a mýtů o obou protagonistech, kterou je vidět za rozhovory. A nakonec oceňuji snahu přiblížit Čechům Odorika Čecha. ()
Je to strasne utahany a uspavajici. Navic je to doprovazene casto na zabery "jedouci tramvaje, dalnice apod." coz mi tam nejak nepasuje a bylo by mi milejsi videt tam nejake historicke veci, mista, apod. Proste jako audiokniha by to mozna bylo lepsi. Jako film zbytecne. Plusem je pak nekolik novych informaci, ktere jsem nevedel a obcasny prostrih na nejakeho odbornika, ktery tam ma kratkou rec, ukazku nebo vysvetleni. Slabsi prumer. ()
Galéria (12)
Reklama