Yesterday

I tentokrát se ocitáme pod tíhou vřelosti a pozitivity, ale něco tomu chybí. V žádném případě neříkám, že by byl Danny Boyle špatný režisér, ale možná měl mnou milovaný autor Richard Curtis usednout i na režisérskou stoličku. V naprosto jedinečné Lásce nebeské jsme byli svědky metody pokusů a omylů. U Lásky čas přidal Curtis fantaskní prvek cestování v čase. Zafungovalo to. I tady si pomohl fantaskním prvkem. Příjemně plynoucí romantika z britských ostrovů (vážně miluju ten jazyk) dorazila znovu, má to ale několik zdvižených ukazováků. Curtisův humor naštěstí není primitivní, ale tentokrát je ho zoufale málo. Našemu hrdinovi se nedaří prorazit, svého muzikantského snu se začíná pomalu vzdávat, ač ho kupředu žene holka pro všechno, mimo jiné i jeho „manažerka“ s tváří sličné Lily James. Pomůže, že nikdo netuší, že někdy existovala jedna z největších hudebních legend: The Beatles. Notoricky známé skladby prostě nikdo nezná. Stačil dvanáctivteřinový celosvětový výpadek proudu. Texty písniček slavné čtveřice z Liverpoolu mu dokonale změní život, jenže zářná kariéra písničkářského génia úplně nepasuje s láskou z malého městečka. Jenže je to kariéra postavená na lži. Zda je obyčejným zlodějem, mu proudí v hlavě po celou dobu, ale na dřeň s myšlenkou „krádeže slávy“ nepracujeme. Do hloubky nejdeme ani s tím, co má blackout společného s kolektivní společenskou pamětí. I v případě rýpání si do hudebního průmyslu šlo víc přitlačit na pilu. A konečně vývoj ústředního vztahu nemá takovou gradaci, jakou bych si přál. Curtis prostě zapomíná na skutečně bolavé momenty a nepřináší ani hořké otázky. Čelí jen „nějakým“ rozhodnutím, která se stejně obratem vyřeší. No, není toho (těch výtek) úplně málo. Rukopis režiséra Dannyho Boylea je vidět v momentech, které umožňují hravost, debutující Himesh Patel je fajn, poraženecká pokora Eda Sheerana rovněž. Přál bych si každopádně větší dynamiku, nějaký zásadní moment i výraznější tečku. A bohužel (u Curtise to zamrzí dvojnásob) i opravdové emoce. Tři až čtyři hvězdy!! (27.06.2019)

Vyhodit romantiku na konci tzn. odhollywoodnit to, a byl jsem spokojenej dost. Jestli to zpívá sám Patel, tak dobrý, větší camea Eda Sheerena pobaví (mini vtípky v podobě vyzvánění v telefonu jsou divácky vděčné), Hey dude taky. Trailer kdysi na jaře nalákal, a tak jsme ani nečekali až se objeví onlajn. (21.07.2019)

"Cítím se jako Harry Potter když porazil Voldemorta." "Kdo je Harry Potter?" ___________ Nejlahodnější oddechovka letošní okurkový sezóny. Pro fanoušky Brouků slastný pohlazení, pro ostatní libozvučná hudební feel-good rom-com komedie se vším všudy, která konečně kašle na logiku a sype na vás optimismus jak napalm. Za mě skvělej tvůrčí tandem dua Boyle/Curtis. Už jen aby svět opět zachvátila Beatles horečka a dílo bude dokonáno. (27.06.2019)

Myšlenka pěkná, leč nepravděpodobná (skutečně by v dnešní cynické době byli Beatles se svými písničkami o lásce stejně relevantní jako v šedesátých letech?) a nikterak originální (v podstatě jen rozvíjí jeden nápad z Návratu do budoucnosti). Zpracování mrzké. Jde jen o hrozně ledabyle zkonstruovaný věšák na songy od Beatles, s lacinými vtipy (přejmenování Hey Jude na Hey Dude), nepřesvědčivou romantickou linií, nemožně napsanými ženskými postavami (problém všech Curtisových scénářů) a hrdinou, který všeho dosáhne (a nic podstatného neztratí) díky podvodu. Prefabrikovaný crowd pleaser bez jiskry, důvtipu, vizuální nápaditosti a jediné opravdové emoce, který v křečovitých dialozích jen předkládá hotové pravdy, nenechá diváka, aby si sám něco objevil a mohl žasnout a některým z nejlepších písniček historie dělá spíš medvědí službu. Vlastně s nimi pracuje úplně stejně jako karikatura ziskuchtivé hudební manažerky, na které si smlsla Kate McKinnon - jako s produkty, ze kterých je třeba vydojit co nejvíc peněz. 50% (20.06.2019)

Je všeobecně známo, že Ryčrd píče výhradně kýčovité multikulti pohádky z Mumulendu, plné těch nejčestnějších sebekritických paniců s hlubokými dušínovskými morálními kodexy a na prince čekajících, ultrasprávňáckých katolických pannen, co si tam raději vrazí pletací jehlici, než aby si zamrdaly před svatbou, a nedejsatan dokonce bez lásky!!! Pohádky, které bezesporu promazávají cestu rukám otylých čtenářek Rytmu života k jejich falem i křovinořezem celoživotně nedotčeným klínům, avšak všem ostatním kazí zuby, způsobují obezitu, kompulzivní nutkání hladit kočky a předčasný přechod. Výjimkou není ani tato bajka o čestném čmoudovi s metastázujícím svědomím a překorektnělé naivní pipince, sloužící primárně jako píárko velkobritského Jeníka Nedvěda, slizského kolotočářského cajdákáře Édy Shitmena, z níž by se někomu v urně klidně mohly vzteky zamlžit lenonky z toho, že jej hážou do jednoho pytle s tímhle kýčovitě nevkusným pičoidem, Kokakolou a Herym Potratem. Na druhé straně je nutno docenit fuckt solidní vstupní nápad, těch pár opravdu podařených druhoplánových humorů během jeho realizace a Danka Vře, jenž tu cukrkandlovou garam masalu aspoň kulantně porežíroval, takže to rozhodně není až takový povrchní hnisavý cucflek na celulitické kobylí prdeli roztoužené staré panny jako Ryčrdův předchozí zvratek About puke. Pokud tedy před projekcí vypnete detektory v říji troubících jelenů a panenek s porcelánovými hlavami, dá se to bez závažnějšího natékání nohou a nadváhové dýchavičnosti v pohodě přestát až do toho přešťastného konce šosácky sterilního nasmrkávání skutečných Indoevropanů, u něhož si árijští fanoušci s chutí zanotují největší hity skupiny Beatleϟϟ, jako například Hey Jew oder Sturmbannführer Pfeffers Verein der einsamen Herzen. (29.09.2019)