Hodinárov učeň

Od začátku do konce poměrně zvláštní pohádka, která oplývá několika originálními nápady a umně střídá polohy komediální a hororovou, přičemž obě složky až na drobnosti působí výborně a vzájemně se neruší, za což lze poděkovat jak vynikajícím hercům, tak i samotnému zpracování, které je navíc zabaleno do více než zdařilého vizuálu a opatřeného atmosféru pěkně dotvářejícím hudebním doprovodem. Možná vůbec poprvé jsem měl pocit, že se v rámci domácí pohádkové tvorby dívám na snímek, který by mohl snést i označení fantasy, což mě potěšilo asi nejvíce. 70 % (30.12.2020)

Česká pohádka HODINÁŘŮV UČEŇ (2019) je vskutku pozoruhodný film už tím, že dokázal dovést do extrému antické schéma, kdy všechny hlavní lidské postavy nejenže neprojdou vývojem, ale zůstávají až na plnění konkrétních úkolů nebývale pasivní - zatímco jejich kroky víceméně plně řídí hra/sázka postav nadpřirozených, případně pes! (Jedinou výjimkou je hrdinčina hladovka, ale i to je vlastně způsob řešení zadaného úkolu... pro změnu víceméně tím psem. :)) ___ To není coby východisko neobvyklé schéma, viz PRINC A VEČERNICE, S ČERTY NEJSOU ŽERTY či NESMRTELNÁ TETA, z hlediska hlavní postavy takhle funguje i většina verzí POPELKY. Vlastně je to tradice rozvíjena od antiky, kde lidské osudy řídily rozmary bohů... Nikde se v jeho celkové aplikaci a dovedení do důsledku podle mě (co jsem viděl) nedošlo v českém filmu tak daleko jako tady. ___ Nejde přitom o chybu a tu pozoruhodnost nemyslím jako sarkasmus, film tento koncept - Jitka Rudolfová byla obklopena dětmi, tak jsem se nemohl zeptat, jak moc vědomé to bylo - s postupným vývojem osnovy (ne postav) důmyslnými způsoby ozvláštňuje: (1) Za prvé mění aplikovaná inovativní schémata (včetně spirálového!), jimiž hrdina prochází na svém podivném kvestu za hodinkami, jež varují před smrtí. (2) Za druhé od pětadvacáté minuty intenzivně využívá sebepodporující síly vyprávění celého filmu v křížovém střihu, kdy se obě prostorově oddělené linie dění vzájemně umocňují - jedna soustavně rozvíjená, druhá epizodická. ___ Vezmeme-li navíc v potaz flashbacky, sny, příběh v příběhu, montáže, poctivě se vším všudy filmařsky realizovaný model záchrany na poslední chvíli a hru s funkcemi určitých postupů (světlo, široké objektivy, inscenování figur v rámu, zvukové efekty), navzdory určité repetitivnosti je HODINÁŘŮV UČEŇ vlastně mnohem chytřejší film, než by se na první pohled zdálo - a to zdánlivé popření základních dramaturgických pouček je na tom pro mě osobně nejvíc fascinující. (10.11.2019)

"Tak si nevěř !! Však uvěříš, až uslyšíš svatební zvony s ozvěnou vlastního umíráčku.." Pravděpodobně dost překvapivý vítěz každoročního boje o nejlepší vánoční pohádku.. Veskrze skvostný kus, jímž Rudolfová pomrkává znalému diváku odkazujíc se takřka mistrně, doplácí na hrstku nedostatků, přičemž zásadně zejména na špatné tempo a obligátní polopatističnost.. Velmi zajímavý a skvostně odehraný autorský filmeček.. (25.12.2020)

Docela čumím, jak nadhodnocený tenhle film od mých oblíbených či znalců filmu je. Stejně, jako hlavní hrdina vyjde a neví kam, je poslán a neví proč, i tahle pohádka bez nějaké zvláštní logiky za sebou staví jednotlivé scény. Pak se může stát, že určité postavy dojdou svému cíli v půlce vyprávění a místo aby pak vše šlo za sebou v rychlém sledu, děj je natahován až do neúměrnosti. Jediný, kdo se vyloženě odvázal, byla Jana Plodková, i ten Viktor Preiss mi připadal takový mdlý (kolik podobných rolí už hrál)! Za vynikající hudbu a celkem chytrou finální pointu, jaký že poklad to Urban vlastně dostal, přidávám hvězdu. Ať jsou tři, to je takový pohádkový číslo. (20.11.2019)

Pohádkový příběh (zdráhám se použít označení "pohádka"), do jisté míry stavějící na neotřelém tématu relativity času, vrátil do kin Viktora Preisse. Ten se postupně vytratí ze scény a přestane být pro příběh tolik důležitý, ovšem příběhu to nikterak neuškodilo. Své přednosti nemá jen v hereckém obsazení, hlavním strůjcem nepodbízivého vyprávění je režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová, která vyhání od svého díla nejmenší diváky, kteří si rádi potrpí na tradiční pohádkový styl a atraktivní fantazijní prvky. Čerty, hastrmany ani jiná stvoření se zde nevyskytují. Místo toho si příběh vystačí s prokletým hostincem, s potulným panoptikem, kde je k vidění zvířecí muž, a mezi tím živelně pobíhá Jana Plodková coby zlá a pitvořivá sudička Lichoradka, která zanedbanou údržbou chrupu budí podezření, že předčasně prchla ze zubařského křesla Romana Šmuclera. Celý příběh se točí kolem Urbana a Laury, jimž sudičky u kolébky předpověděly, že jednou budou svoji. Ovšem hamižnost Lauřina otce, jenž je hodinářem, a jeho obava z vlastní smrti zaviní, že si na svůj koitus budou maličko počkat. Urban, který se stal jeho učněm, je jím donucen vydat se do světa. aby našel unikátní hodiny, co varují před smrtí, jinak může zapomenout na náruč vnadné Laury. Schéma vydatně koketuje s osudovostí a předzvěstí smrti, načež dává zelenou morbidním tendencím, což se určitě nebude zamlouvat dětičkám, které neshledají film příliš atraktivním. Ovšem ti, co volají po originalitě a jinakosti v pohádkovém rybníčku, našli v režisérce spásu. Ústřední dvojice Michal Balcar a Dana Droppová vládne neokoukaným kouzlem, Miroslav Krobot je opravdu nevídaným hostinským, Jaroslav Plesl s Václavem Neužilem bourají mýtus o tom, že mužům bylo v minulosti zapovězeno hrát sudičky a úporná snaha po originalitě má vysoké zastoupení. Režisérka si řekla, že na podbízivé pohádkové příběhy je režisérů více než dost, a těch, kteří jdou proti proudu, občas rýpnou do zaběhaného schématu, je přece jen méně. Takže výsledkem je poměrně zralý pohled na milionkrát viděné. 7/10 (07.01.2020)