Midsommar

„TADY PAN PELLE NÁS POZVAL NA AUTENTICKÝ HIPÍSÁCKÝ SLUNOVRAT NA JEHO JÓDLUJÍCÍ FARMĚ...“ /// Halucinogenní kamera, pohanský rituály… prostě oslava slunovratu se vším všudy. A to za bílýho dne, takže není se třeba obávat, že bysme ze života sekty něco prošvihli. Kamera je součástí příběhu, protože se tady celkem dost magoří… Zajímavý, ale že bych na tom ulítl… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Miluju houbovej čaj. 2.) Našel jsem v hrnku z kundy chlup. 3.) Thx za titule „Dadel“.. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.09.2019)

Čtu a říkám si, že jsme na tom všichni tak nějak podobně. Slyšel jsem, že je to nejlepší horor roku 2019 (ne, jen napínavý a bizarní a trochu dlouhý film). Pomyslel jsem si, že mi to připomíná Rituál (a ejhle, mrknu do zajímavostí a přesně to je tam zmíněno). Takže jo, několika scénami snímek zaujme (úvodní sebevražda, postupné mizení a paranoia, skok ze skály), ale celkově je to fakt průměr a režisérský sestřih nám spoustu věcí objasní, ale zbytečné věci zůstanou, takže žádná změna. 60%. (26.11.2020)

Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. (20.10.2019)

Režisér Ari Aster odhodlane kráča stopami Polanského, Friedkina a Kubricka, v šľapajách predstaviteľov „inteligentného hororu“ založenom na psychologizácii a kinematografických kvalitách (invenčná práca s kamerou). Samotný pojem inteligentný či intelektuálny horor je paradoxný, lebo horor je postavený na čomsi intuitívnom, pudovom a atavistickom, zatiaľ čo intelekt evokuje civilizačnú uhladenosť, poriadok. Apolónsky a dionýzovský princíp sa navzájom vylučujú, resp. sa vzájomne rešpektujú len do určitej miery. Toto je problematika na diplomovku, nie na komentár do čsfd, preto to nebudem rozvádzať, iba poviem, že intelektuálny horor môže byť funkčný len sčasti. Jednoducho nemôžete mať pôžitok z prvotnopospolného chaosu vedúceho k hororovej satisfakcii a intelektuálnu katarziu zároveň. Rosemaryno dieťa či Osvietenie sú vynikajúce filmy, ale nie dobré horory. Žasnete nad skvele odvedeným remeslom a nad dobre budovaným napätím, ale skutočná hororová ejakulácia sa nekoná. Je to obdobné situácii, keď vám niekto povie fenomenálny vtip a vy sa nezasmejete, lebo vedomie, že ste práve počuli čosi geniálne vymyslené je z nejakého dôvodu silnejšie než váš zmysel pre humor. Ari Aster sa psychologizáciou náruživo zaoberá v neúmerne dlhej expozícii, pri presahoch do hrôzy na ňu rezignuje, spreneveruje sa starostlivo budovaným väzbám na logiku a racionálne myslenie. Výsledok je nefungujúci, lebo divák prestáva veriť filmu, v ktorom sa porušuje určitý nastavený princíp. Napr. aj keď sú hrdinovia opakovane konfrontovaní  so znepokojujúcou realitou, zostávajú,  pritom môžu kľudne odísť z nebezpečného miesta, nikto im v tom nebráni. Film dopláca aj na neoriginálnosť námetu - Asterov predchádzajúci počin "Hereditary" bol omnoho lepší i vďaka svojej originalite. (26.06.2023)

Naprosto neuvěřitelný film, jedinečný divácký zážitek, a současně šílené psycho a zlá noční můra. Už Děsivé dědictví mě loni nadchlo, ale u Slunovratu prostě nenacházím slov pro to, co se mnou ten film udělal. Je to strašně zajímavé vizuálně (místy člověk skoro nestíhá sledovat, co všechno se v obraze děje, viz třeba všechny ty hýbající se květiny v závěru), interpretačně (v tom filmu se dá tolik věcí vykládat tak různě a dlouho o všem přemýšlet) i dějově - ačkoli to má skoro 2,5 hodiny, vůbec mi to nevadilo, protože se tam neustále děje něco znepokojujícího nebo fakt hodně divného, některé scény jsou doslova šokující a těžce mnou otřásly, a celkově jsem ohromen, kolik práce muselo být za tím, vytvořit celý ten bizarní svět komunity (která na mě působila spíš jako sekta) se všemi těmi jejich fascinujícími rituály, tradicemi, kostýmy, architekturou a nástěnnými malbami - ten, kdo tohle všechno vymyslel, byl prostě geniální. Btw. při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na film Rituál, ta podobnost je zcela nepřehlédnutelná; teprve po zhlédnutí Slunovratu jsem si zde přečetl, že režisér uvedl Rituál jako svůj inspirační zdroj. UPDATE 4.12.2021 - Napodruhé po 2 letech mě to kupodivu už tak nebralo. Asi je to tím, že už jsem znal, jak to celé dopadne, takže jsem měl spíš prostor si tam všímat věcí, které mi poprvé unikly, než abych se do toho naplno ponořil jako poprvé - a potom mi hlavně přišlo, že se tam strašně dlouho nic neděje, ten film má doslova nekonečně dlouhý úvod, a celkově si dává se vším strašně načas, a nepřišlo mi to nově už skoro vůbec strašidelné (nikoli nutně absencí tmy, jako spíše tím, že se tam podle mě prostě nic strašidelného neděje - ta komunita měla prostě nějaká svá pravidla, a ti pitomí Američani - v mně osobně dost nesympatickém hereckém obsazení - na ně prostě doplatili a vůbec tam neměli jezdit - v tomto ohledu se dá o tom filmu téměř až říct, že je to v podstatě standardní teenagerská vyvražďovačka, kdy partička studentů vyrazí do přírody a tam jeden po druhým nakonec umírají). Když jsem se zde navíc dočetl, že si tím filmem režisér řešil svůj bolestivý rozchod s holkou a že motiv rozkladu vztahu Dani a Christiana je zde zcela ústřední, zatímco já jsem ho osobně měl tendenci vnímal jako veskrze nadbytečný nebo minimálně okrajový, tak to celý film v mých očích ještě víc deklasovalo, a celkově jsem si u toho bohužel potvrdil, že dvakrát do stejné řeky skutečně nevstoupíš. (28.09.2019)