Bitka o Midway

Roland Emmerich je značkou na filmy, u kterých kritika kvoká zděšením. Aby si zjednal respekt, šel na to po vojensky. Urval kus válečných dějin, zapracoval do nich z historického hlediska existující postavy, i když u něj je možné, že tyhle postavy zbavil životnosti a vtiskl jim svoji plochost, tolik typickou pro jeho tvorbu, ale hlavně rozpoutal epickou leteckou bitvu, které se v kokpitech účastní Ed Skrein, Nick Jonas, Luke Evans a mnozí další. A Mandy Moore si na pořádného železného ptáka musí počkat v pohodlí domova. V hysterických tabulkách tenhle počin bude brán za velice snaživý, a mnozí budou rádi, že Emmerich udržel na uzdě patos, který ovšem jinak ve zvýšené míře provází většinu jeho předešlé tvorby. Zarážející je nicméně technická nevybroušenost jeho díla a jistá dějová rozkouskovanost. To druhé přisuzuji scenáristovi, Wes Tooke doposud psal jen seriálové záležitosti, načež tato nezkušenost je v mnohém znát při absenci plynulých přechodů a skokových posunů v ději. Emmerich se nikdy nevyžíval v dialozích, tudíž je celkem znát jeho nezájem stavět scény na mluveném slovu a mnohem raději jde do bitvy. A ta má své digitální mouchy. Vzpomínáte si ještě na vzrušené lety z Top Gunu a pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci? Digitální perutě určitě díru do trikové oblasti tentokrát neudělají. Občas piloti trůnící v kabinách letounů budí smích, paradoxně jim jde v naprosté většině scén o život, jak nemile blbě vypadá vzdušný prostor kolem nich, výbuchy jsou přitrouble zaostalé a celkově první dojmy z bitvy opravdu nebyly optimální. Ovšem po pár leteckých záběrech se dojem zlepšil, no spíše jsem si zvykl, a z celého filmu jsem se těšil na střel(e)nou americkou zábavu ve vzduchu, kdy na vodě dostává zabrat japonská flotila, a japonské letky nevyjímaje, pokud vzlétnou. Ono to bylo to hlavní a podstatné v celém filmu, neboť žádná z postav se neukázala být zázračným tahounem. V popředí se ocitl Ed Skrein coby hrdinný pilot "Dick" Best, ovšem ty sympatie k němu byly v podstatě nijaké. Dobrá, snažil se, větší sympatie jsem však pocítil k jeho filmové manželce Mandy Moore, možná nejlépe zahrané emotivní postavě, ačkoliv těch mužských je ve filmu drtivá většina, všichni se v té vřavě ale tak nějak ztráceli. Nick Jonas se s tou nežádoucí zapomenutelností postav popral nejlépe. Dennis Quaid, Woody Harrelson a Patrick Wilson, tedy hvězdné herecké akvizice, řídili bitvy ze souše a trochu bránili dynamickému dění. Film má přes dvě hodiny a trochu s touto délkou bude bojovat divák. Nemyslím si, že bych třeba chtěl jej vidět v krátkém sledu opětovně. Asi ani nemá smysl příliš řešit historickou validitu. Emmerichův výklad dějin sice působí, že má o něm přehled, i tak bych byl obezřetnější v jeho dějepisném vnímání/přepisu. Ostatně závěrečné popisky u důležitých vystupujících postav jsou jistě prospěšné a ozřejmí, co s nimi bylo dál, až vrtule a lodní šrouby utichly. Roland Emmerich nutně potřeboval seriózní zářez ve své filmografii. Ve válečném žánru si nevedl tak suverénně, jak bych čekal, ovšem Michael Bay se ve srovnání s tímto počinem musí za svůj Pearl Harbor červenat. 7/10 (14.04.2020) (menej) (viac)

Jak je u většiny válečných filmů obvyklé, i tento nepochybně rozdělí zdejší rozumbrady do čtyř základních táborů. Tím prvním jsou Úchylní militantní honiči nad Druhou světovou, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct Amatérští váleční hysterikové. Heil, kluci! Ti okamžitě začnou dštít síru a zuřivě si prskat na své sbírky insignií Wehrmachtu a kanagonem a jogurtem ulepených modýlků válečných letadel, načež bude následovat sáhodlouhý psychotický výčet toho, jak byly ocasní ploutve Bědvacetšestek nedostatečně zakulacené, Zera málo nulová, vyrážka admirála Helsyho neuspokojivě hnisavá, Nimicovy frčky o dva centimetry více vpravo a zobrazený čas zahájení bitvy o neodpustitelně šlendriánských pětatřicet vteřin pozadu, než tomu bylo ve skutečnosti. A nakonec tomu kvůli hysterickým a fucktografickým minelám totálně dokurví rejtynk s dovětkem, že Emerich je piča, protože obsedantně neleští rákos nad válečnými dokumenty a encyklopediemi jako oni, největší exprdi. V táboře druhém se o sebe otírají šulínkama Artoví hnědopichové, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct absolventi filosofických fuckult a filmových teorií. Odtud latentně přihřátý vítr, plný lupů a čpící panickým pižmem (ne, že by teda hošššové z Tábora 1 někdy vyprcali něco jiného než lauf protileteckého kanónu při pravidelných měsíčních pornoexkurzích v muzeích bojové techniky) přivane pohrdavé filipiky napěchované cizími termity o insitní profunditě determinace charakterů a absenci jejich koherentních konjugací, lapidárních dialozích, insuficientních filosofických presumpcích, globálně vulgární filmařině pro laické simplicity a samozřejmě o totálním deficitu sáhodlouhých záběrů na ztepilé námořníky, mydlící se ve sprchách, jakožto metafory válečného utrpení. Tihle polyhysteričtí maskulíni také dokurví rejtynk s dovětkem, že Emerich je piča, protože je to prostě nabubřelá banda latentních homoklád, zvyklých pozérsky se tahat za přirození, kterým celé dětství senilní babka u nedělního oběda tvrdila, že jsou nejchytřejší na světe a pak na fuckultě pět let snídali s ostatními ufony šalamounovo hovno. Třetí tábor obývají Pubertální kokůtci a dospělí mentálové. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct zarytí homixoví funoušci. Ti se po přeslabikování jména režiséra vydali na Den nezávislosti u Mydveje, načež zjistili, že sedí na nějaké historické prudě podle skutečných událostí, v níž se za celé dvě hodiny neobjeví ani jedna létající Vonderpizda, aby bitchovala letadla z oblohy! A dál už tušíte: Kurvení rejtyngu s dovjetkem že Emerych je pyča, protože to vůbec nemnělo tak luksusní efekti jako Assvedžři, bilo to celé takové konplykované, nůůůda a Džaponcy nevypultily jedinou Godzylu. No a paxme tu my, diváci, co mají v zevním genitálu a kteří hodnotí filmy s ostatními tábory naprosto nesmiřitelnou optikou, prostě jestli je baví, nebo ne. A například takového mě to docela bavilo. Rollo se tentokrát vcelku oprostil od obvyklé masivní ejakulace se srolovanou ústavou v rektu nad hvězdotřpytným praporem, prostě vzal sedmdesátkovou mentorující žvanivku pro exprdy z Tábora 1, vykuchal z ní skoro všechno žvanění a cajdákoidní romantickou linku Romea a Kimiko, přidal Perlový přístav a nějaké to další bombování a zmáknul vcelku svižný, přímočarý a skoro i přesný topganovský animák, byť místy s pozadím načmáraným postiženými dětmi, kterému k plné spokojenosti chyběli snad jen torující Toširo Mifune, lepší efixa a vizuálně snesitelný a hrající hlavní hrdina. Éda Skrejn je až nepříjemně odpudivý a toporný slizák, který by měl, pokud vůbec, neumětelsky předstírat výhradně oživlé mrtvoly, pacienty s leprou nebo bezdomovce se syfilidou v posledním stádiu, a v tomto filmu dostat maximálně tak roli admirálovy kopřivky. No škoda, s výše uvedeným si u mě mohl Rollo místo pěkné trojky vybombardovat i hnusnou čtyřku. (11.11.2019) (menej) (viac)