Mulholland Drive

Totální nudná kravina. Začíná to ještě jakž takž srozumitelně, ale čím déle to běží, tím větší se z toho stává guláš. Jednotlivé scény tam jsou naprosto nahodile, bez jakéhokoliv významu. Snad jen, aby to bylo co nejdivnější a lidi za tím hledali genialitu, která tam není. Je to sice divné, ale není to nadčasově divné a ty lesbické scény už dnes ani nejsou nijak provokativní. Naomi Watts je tam sice opravdu výborná, ale tomuhle filmu nepomůže nic. Zbyla fakt jen nuda. (27.01.2011)

Pro pochopení opravdu tvrdý oříšek, se kterým by si neporadila ani veverka z Doby ledový. Lynch hraje s divákem nerovnou hru a každému to nemusí být po chuti. Že se neohlíží na tržby a jede si pořád to svoje, to na Lynchovi oceňuji, ovšem distributoři Mullholland Drive asi nadšením ze sedmimilionové tržby v USA neskákali. Ironicky řečeno - být jimi, vyhlásím třeba soutěž "Kdo pochopí tento film, vyhrává společnou večeři s Mistrem Lynchem osobně". Nic by je to nestálo, protože by na ní nikdo nepřišel a postarali by se aspoň o zajímavou reklamu. Lynch nejenom, že nedává odpovědi (a to je dobře), ale on nedává ani žádná vodítka k pochopení jeho vizí. Pouze mlží, ale velice zručně. Prvních dvacet minut jsem se těžko dostával do dění na plátně,ale postupně si mě Lynch omotával kolem prstu a já hltal jeden výjev za druhým. Nepídil jsem se po vysvětlení, celé jsem to bral jako sled minipříběhů, které - možná mají a možná ne - nějakou souvislost. To sestavování střípků mně bavilo, přijal jsem Lynchovu hru. A proč tedy nedám za 5*..? Protože závěrečnou půlhodinou to Mistr PŘEHNAL. Všechno má své hranice. I Lynchovy hádanky a dějové veletoče. Úplně vidím, jak se Lynch královsky baví nad všemi diskuzemi "o čem to bylo". Opět si z diváků vystřelil a opět mu to prošlo.......A mimochodem, Naomi Watts je tady herecky i vizuálně úžasná. (16.03.2004)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)

David Lynch se vrací jedním ze svých nejsilnějších snímků na filmové plátno. Svou snahu o navázání na seriálové kvality Twin peaks by rozhodně uspěl, ale díky producentům byl nucený svůj seriál o "snech a iluzích Hollywoodu" přestříhat na jeden film a chvílemi je to možná znát, avšak ani na okamžik atmosféra nepovoluje a nedokážete se dostat ze spárů toho mysteriózního klenotu doby. Herecké osobnosti ať známé či neznámé jsou v režii Lynche úchvatnými postavami, které divák sleduje bez jediného pohybu svého křehkého těla. Jako divák bych měl poděkovat za objevení Naomi Watts, která je úchvatná a hraje jako nikdy(ani předtím ani potom:)). Vše je uhrančivé, pohlcující a maximálně tajemné, takže i temné rohy kinosálu musí závidět Lynchův nekonečný talent na vytváření neskutečných, ale dech beroucích scén. (19.06.2004)

Na první pohled vypadá David Lynch neškodně. Ovšem už několik dekád nám přináší podivně šílené noční můry, které se nebojí diváka zneklidnit. Nikdo neví, kdy končí sen a kdy začíná skutečnost. Pojďme luštit, protože Lynch stvořil další surrealistický kus, který je nekompromisně svobodný a děsivě svůj. Skvěle zahrané (tehdy nepříliš známá Naomi Watts předkládá své kvality) i zrežírované. V mých po projekci silně unavených a docela zmatených očích nejlepší a rozhodně jeden ze snesitelnějších kousků mistra provokatéra. (22.10.2006)