Soukromá válka

Skutočný príbeh o novinárke Marie Colvin a treba uznať, že Rosamunde to s jedným okom pristalo viac než pravej Colvinovej aj s očami dvoma. Podporujem investigatívnu žurnalistiku všetkými desiatimi a všetku česť dávam tým novinárom, ktorí nestranne píšu o hrôzach vojny. Lenže čo je nestranné na americkej novinárke, ktorá ukazuje síce strašné veci, ale zabúda, že jej armáda je tá, ktorá tam ten celý bordel spôsobila. Čo sa týka filmu samotného, má svoje pasáže, ktoré naplno využijú fanúšikovia zívania, pretože len tak sa dajú niektoré dialógy úspešne prekonať. Celkovo ale nehodnotím zle, pretože hoci tam bola jasne stanovená proamerická línia, osobnosť Marie Colvin bola ukázaná so svojimi neduhami, vrátane arogancie a alkoholizmu (19.07.2021)

,,POKUD PÍŠETE O VÁLCE, MUSÍTE JÍT NA MÍSTA, KDE VÁS MOHOU ZABÍT, NEBO KDE JSOU ZABÍJENI JINÍ.…“ /// Jaký to je bejt válečnej zpravodaj… (hele, trochu jinej…). Takže takovýhle to je… hmm… Dobrovolně zvolená ruská ruleta, kde vítěz bere slávu, všelijaký psychický syndromy a touhu po dalším adrenalinu. A poraženej… Tož, to je takový otřepaný (ale pravdivý) klišé. Hodně o Marii a jejím soukromým životě, o novinářských sólokaprech a zase jejím soukromý…, filosofování o válce a lidech (a tak podobně). A vyvrcholení musí zákonitě patřit „návštěvě“ Homsu v roce 2012. Vobčas pobaví i ten její život, ale důležitý (bych řekl) jsou ty výjezdy. Záběry na lidi trpící válkou, umírající ženy a děti… Když vono je to celý takový chladný. Pike je fajn, chápu, že díky Colvin se svět dozvěděl o …, ale stejně mě to nestrhne. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Magazín Vanity Fair, kde novinářka Marie Brenner vydala v roce 2012 „Marie Colvin's Private War", nečtu. 3.) Válka je pro mě závislost. 4.) Thx za titule „vasabi“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (07.02.2019)

Zajímavé téma, ale je zpracováno dost povrchově. Heineman se snažil nacpat téměř celou kariéru Colvinové do nějakých 100 minut a u žádné z jejich reportáží se příliš nezdržel. Je to z velké části pohled do jejího osobního života společně s řadou zahraničních misí, kterých se zúčastnila a celkově to nedělá nějaký velký dojem. (11.02.2019)

Nic proti Marii, ale _ _ Presstituti ženoucí se za každou cenu za velkou senzací .. pracující na objednávku, konkrétní zakázku od svého chlebodárce.. A kde se nic nenajde (nedá ani najít), tam se prostě něco zaranžuje, následně přidá nějaká scénka s hystericky přehrávajícími místními neherci, aby to jako získalo ještě větší pozornost a celý vyspělý západní svět si mohl dojetím poplakat (začít střílet) - a hlavně: obhajovat neobhajitelné - posvětit své nezákonné akce na cizím území, proti suverénním státům - a samozřejmě následně vyhlásit nějaké ty sankce ... Hnus (!) (04.02.2019)

Na válečných zpravodajích stojí velká zodpovědnost, čelí těžkým volbám. A občas zaplatí tu nejvyšší cenu. Marie Catherine Colvin zasvětila život novinařině. Neseděla ovšem za stolem, nepopíjela kávu a nezdrojovala telefonicky své články. Proslula nebojácnými výpady do válečných oblastí, na které dopadaly dělostřelecké granáty a ve kterých umíraly malé děti. Patřila mezi protřelé matadory, svědectví ze zásadních konfliktů přinášela dlouhá léta. Zohavená těla, opuštěné děti a plačící ženy pochopitelně leccos udělaly i s její psychikou, což úchvatně vykreslila Rosamund Pike, která po Fincherově Zmizelé znovu přitahuje pozornost. Její výkon nicméně tak nějak koresponduje s tím, jak vyznívá celý film: místy je naprosto brilantní, jindy nesmírně tlačí na pilu. To samé platí i pro vyznění řady scén. Některé jsou zajímavé, jiné dost mizerně uchopené, snad až teatrální. Ani finální videoreportáž z roku 2012, kterou informovala přední světová média o aktuální situaci v syrském Homsu, nemá sílu, jakou by mohla mít. Režisér Matthew Heineman se dosud prezentoval coby dokumentarista, syrskému válečnému konfliktu se nevěnoval poprvé. Nejednou mu chyběla tvůrčí jistota i tah na bránu a osobně si mě nezískal. (28.01.2019)