Proxima

Zase mám šťastie na ľahké sci-fi s rodinnými hodnotami, ale tentoraz tá rodina prevažuje nad sci-fi. Celý film tak pozostava z lúčenia a príprav na let, pričom v prípravách je nepochopiteľne trochu bordel a tak sa pravidlá veselo porušujú. No všetko dobre dopadne a najdojímavejšou scénou je štart rakety a tak to asi tvorcovia zamýšľali a nechceli, aby diváci celý film preplakali. Pritom by sa aj v praxi všetky slzy mohli ľahko ušetriť, ak by na extrémne dlhé misie vyberali iba bezdetných ľudí. –––– Věděla jsi, že maminka jednou odejde, viď? Přemýšlela jsi o tom? (04.02.2024)

Na filmu je velice znát ženská režisérská ruka a vzhledem k problematice odloučení mezi matkou a dcerou je to jednoznačně dobře. Na druhou stranu je to možná až příliš obyčejně napsané a natočené, byť herecky přesné a až na závěrečný "útěk" i nebývale realistické. Zejména, co se reálných lokací týče. Zajímavá je i snaha o naprosto minimální počet vizuálních efektů. Syrové atmosféře to jen prospívá. (25.12.2020)

Nepozeral som celý film úplne pozorne, tak je možné, že som niečo nezachytil, ale prečo sa ten film volá Proxima? Proxima je hviezda najbližšie k zemi hneď po slnku, ale s dejom akosi nesúvisí. To sa film mohol volať slnko, severka, polárka či mesiac, ale to by potom ten názov asi nešiel do hlavy väčšiemu množstvu ľudí. (15.10.2020)

Letošní varský výběr se silně nesl v duchu ženské režie a ani Proxima není výjimkou. Citlivě uchycené netradiční téma, které vlastně ještě v kinematografii v podstatě nevzniklo, tudíž zaujme svoji originalitou a hlavně zajímavým výcvikovým prostředím. Je to sice jen takové oduševnělé, ženské drama, ale je natočeno výborně a bez amerických klišovitostí. Evu Green úplně nemusím, ale tady mě zaujal její ladný přirozený výkon a jsem ráda, že jsem tento film mohla vidět. Neminul mě ani emocionální závěr a zážitek to byl prostě nadprůměrný. (TADY VARY) (02.08.2020)

S pěknou prsní výbavou až ke hvězdám. Eva Green nahrazuje svými vyvinutými ženskými přednostmi absenci pobytu ve vesmírných dálavách. Takže, jak jste jistě pochopili, o vesmíru se bude jen mluvit. Většinu filmu strávíme ve výcvikovém středisku, kde hlavní hrdinka absolvuje celou řadu zátěžových testů. A jelikož je silně fixovaná na svoji sedmiletou dceru (Zélie Boulant), tak je třeba počítat s tím, že ta s ní bude na každém jejím kroku. Dopředu se dalo počítat s tím, že se bude jednat o komorní snímek, který bude prost speciálních efektů a nepotrpí si na velkolepost. I režijní přístup tomu odpovídá. Je znát, že na režijní židli trůnila žena. Alice Winocour je ve svém vedení snímku dobrá, sice jsem byl zastižen nudou, nebylo to ale v takovém měřítku, že bych na film vzpomínal ve zlém. Docela se sluší zmínit, že na tu vesmírnou misi naše hrdinka nebyla sama. Kdyby náhodou její vagína začala trpět suchostí, tak se dalo vybírat mezi kolegy, reprezentující americko-ruský tandem, Mattem Dillonem a Alexejem Fatějevem. Sice jeden horší než druhý, ovšem když je sexuální krize, jste navíc ve vesmíru, tak sáhnete i po strašilce. Co bylo na filmu až přespříliš, tedy postupem času otravné, byl právě vztah matky s dcerkou. Holčička úplně nesympatická, takže si myslím, že i pro tu Evu bylo těžké k ní pojmout nějaké sympatie. Oproti tomu pobyt ve vesmírném výcvikovém středisku byl zdařile podán. Zátěžové testy měly i nějaký ten stupeň věrohodnosti a divácké relevance, takže tohle hodně chválím. Příznivci netradičně posazených filmů, kteří oželí přívaly speciálních efektů, si rádi dají tento dramatický příběh astronautky, která by jistě zvládla se svými vnady i let bez skafandru. A na oběžné dráze by sklidila pozdvižení nad tím, že zemská gravitace na její poprsí nemá vliv ani ve středním věku. 6/10 (22.06.2023)