Réžia:
Paweł PawlikowskiKamera:
Łukasz ŻalHrajú:
Joanna Kulig, Tomasz Kot, Borys Szyc, Agata Kulesza, Cédric Kahn, Jeanne Balibar, Adam Woronowicz, Adam Ferency, Dražen Šivak, Slavko Sobin, Aloïse Sauvage (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
V období budovania stalinského Poľska, ale tiež modernej Európy sa odohráva príbeh veľkej osudovej lásky – speváčky Zuly a skladateľa Wiktora. Nedokážu spolu byť, ale zároveň sa neuveriteľne priťahujú a nevedia byť ani od seba. V kulisách Varšavy, Berlína a Paríža znie jazzová a folklórna hudba a Zula s Wiktorom rozohrávajú nádhernú, ale trpkú baladu, svoju vlastnú studenú vojnu. (ASFK)
(viac)Videá (5)
Recenzie (177)
S předchozí tvorbou (zejména oscarovou "Idou") Pawlikovskeho a jeho tvůrčími postupy jsem dopředu obeznámena nebyla a byla jsem zvědavá na - podle oficiální synopse - "milostný epos, příběh osudové lásky atd.". Bohužel se ale v tomto případě jedná o lásku mezi postavami, které se v průběhu patnácti let scházejí a (z nepochopitelných důvodů) zase rozcházejí, svým jednáním mi nijak nepřirostly k srdci, a nevyhnutelný závěr, který měl podtrhnout jejich neschopnost navázat spolu plnohodnotný vztah, jsem tak přijala s lhostejností studenou jako název filmu. Vizuálně podmanivé, ale jinak prázdné. ()
Na první letmý pohled opáčko po "Idě", ale i když by se mohlo zdát, že Pawlikowski po úspěchu svého nenápadného průlomového filmu jde na jistotu za festivalovým úspěchem a cenami, tak "Studená válka" překvapí tím, jak se od "Idy" liší ve všech ohledech. Tedy až na základní východisko o ryze osobním tématu a skrze něj zrcadlení polské dějinné a morální tragédie. Nicméně tato rovina leží tentokrát spíše v druhém plánu a plátno patří převážně zničující, ale současně tolik živelné romanci. Pawlikowskému nelze upřít, že má "Studenou válku" detailně promyšlenou, díky čemuž nesklouzne do manýry nebo jen kopírování "Idy". Vyprávění hudbou, provázání romantické a společensko-politické linie s ústředním motivem muziky, ale také opět koncepční užití klasického formátu a především pak souhra všech uvedených elementů v zájmu dramaturgie díla a jeho vyprávění dokazují, že Pawlikowski je bravurní režisér, který v rámci své vlastní tvůrčí renesance dozrál. Jistě, nabízí se otázka, s čím přijde dále a jestli se vydá novým stylovým směrem, nebo bude dále předvojem festivalové nostalgie po vrcholné éře autorského filmu (na které ostatně jede také Marhoulovo "Nabarvené ptáče"). Jenže stejně tak se nabízí uznat, že "Studená válka" (stejně jako "Nabarvené ptáče") nelze omezit jako pouhý soubor aluzí, protože o ty představují až úplně poslední z předností tohoto vytříbeného a emocemi pulzujícího filmu. ()
"Hodně jsem přemýšlela o vašem textu k mé písni. 'Kyvadlo zabilo čas.' je pěkný, ale nerozumím tomu." "Je to metafora." "A co to znamená?" "Že když někoho milujete, nezáleží na čase." ___________ Ojojooooooj! Slovanský lidový písničky ještě nikdy nezněly tak sexy. Polský snímek Studená válka přitom není žádný muzikál, jelikož vypráví relativně jednoduchý melodramatický PŘÍBĚH. PŘÍBĚH lemující životní radosti i strasti romantického vztahu dvou osamocených duší, kteří si onu samotu kompenzují jazzem, folklorem, tancem, alkoholem, sexem, a časem, který tráví spolu. PŘÍBĚH dvou milenců, jež spolu nemohou být ať již z osobních či politických důvodů - a divák tak sleduje nejen pomyslnou studenou válku mezi oběma milenci, ale také dobové reálie skutečné studené války mezi Východem a Západem. PŘÍBĚH, který je velkou tragickou lovestory, rozklenutou v prostoru a čase na pozadí ideologického marasmu. PŘÍBĚH, který je narativně strukturován do častokrát atemporálních epizodických fragmentů jež symbolizují jakousi těžko definovatelnou mozaiku o pomíjivosti a disharmonii lásky........ Aneb slovy klasika: "Všechny filmové cesty vedou do Polska, kurwa mať!" Snímek Studená válka totiž dokazuje, že poláci točí nejlepší filmy v evropských končinách. Tak intenzivní cinefilní orgasmus jsem doopravdy nezažil dlouhý roky. Ta jemnost a unikátní pečlivost, s kterou Lukasz Źal vede kameru anebo na milimetr přesně rámuje dílčí kompoziční prvky mizanscény nemá sebemenší obdoby. Primární devizou snímku je tak VYPRÁVĚNÍ OBRAZEM a celkově absolutní výhra FORMY NAD OBSAHEM - což je aspekt, který se mi perfektně trefil do gusta. No a rejža Pawel Pawlikovski u mě má do budoucna blowjob zadara. Pawlikowski totiž příběhové peripetie nevysvětluje, pojednává o nich intertextuálně, v náznacích či jemných nuancích, a divák tak musí číst mezi řádky. Naprosto unikátní je zejména ta režijní sebejistota, s jakou Pawlikowski pracuje se syžetem a rozměrem filmového času – tedy skrze LEITMOVITY, jež jsou nejdůležitějším elementem celého příběhu, protože ačkoliv se děj odehrává v rozmezí cca 15 let, nezáleží, co se odehrálo mezi tím - záleží pouze na čase, který Viktor a Zula strávili spolu..... A přestože tenhle film nemá ani 90 minut, čím víc o něm přemýšlím, tím víc si uvědomuju, jak neuvěřitelně komplexní vlastně je. Fakt nekecám, ještě nikdy jsem nejen v rámci pranostik evropský artový filmotéky neviděl tak esteticky opojnou, emocionálně působivou, vizuálně jímavou, lyricky subtilní a formálně nekonvenční filmovou epopej.... Etalon středoevropský artový kinematografie, jeden z vizuálně/esteticky nejúchvatnějších filmů za poslední roky. A pakliže vznikne o stupínek kvalitnější, nejspíš vyletím do luftu blahem, takže si ihned předobjednávám sametem vystlanou rakev. Joanna Kulig je femme fatale těch nejpodmanivějších snů a fantazií. ()
Pawel Pawlikowski je respektovaný evropský filmař. Nyní předložil minimalistické drama o lásce mezi mladou členkou a šéfem polského lidového pěvecko-tanečního souboru, kteří tak moc chtějí být spolu, jenže to furt nějak nevychází. Sbor sklízí úspěchy, má své pády, musí se podrobit režimu a začlenit do repertoáru budovatelské písně, a tvůrci nás tak postupně (velmi zkratkovitě) provedou dějinami nejen stalinského Polska: použitím černobílého a neširokoúhlého obrazu. A ano, kompozice jsou to opojné a oku lahodící. Herecky je to velmi slušné, za Joannu Kulig palec nahoru. Se zbytkem je to horší. Celkové vyznění na mě tolik nedolehlo, výsledek je studený, pod kůži se mi nedostal. A přitom o emocích by to přeci mělo být. ()
Černobílá tomuto příběhu padne jako dětská prdelka na nočník. Složité politické období let 1949 až 1964 se trpce promítne do vztahu dvou mladých umělců, on je nadějný skladatel a vynikající klavírista, ona začíná jako zpěvačka a tanečnice folklórního souboru. Jejich cesty se osudově protnou a těžko říct, který nepřítel je pro jejich vztah větší, zda budování socialistické vlasti (a proti tomu touha po svobodě) či oni sami, svými obtížně slučitelnými povahami, prožitou minulostí. Tomasz Kot opět výborný, Paweł Pawlikowski poklona. ()
Reklama