Vrahovia mesiaca kvetov

V jadre ide o klasickú (Scorseseho) gangsterku, sledujeme vzostup a pád mafiána, respektíve mafiánskej skupiny. Len je zasadená do iného prostredia ako je zvykom. Je chvályhodné, že si niekto spomenul aj na túto temnú kapitolu amerických dejín a zároveň je aj do istej miery pre diváka satisfakciou, keď sleduje, že biely zločin vážne začne riešiť aj biely zákon. Všetky scény tu majú svoje pevné miesto, ostáva ale otázkou, nakoľko máme chápať vzťah ústredného manželského páru a jeho vývoj. Ide zrejme o zámer, aby sme si na Ernesta a jeho vypočítavosť, racionalitu, zbabelosť či (ne)úprimné city vytvorili odlišné názory. V rámci majstrovej tvorby ide v mojom prípade o dielo, na ktoré už asi znova energiu nenaberiem. (21.02.2024)

Uf, tak bezútěšný, a přitom tak skvělý film. Kvituji s povděkem, že se Martin Scorsese tentokrát nerozhodl prostě rozpohybovat knihu, jak to bohužel udělal v Prokletém ostrově, ale že se rozhodl příběh vyprávět znovu, po svém, tak, aby z něj něco měli i ti, kteří předlohu znají. Nepřekvapí, že film pojal jako gangsterku. Jako mrazivou studii toho, jak snadno člověka může spolknout zlo, pokud se ne(u)brání. A zároveň jako obžalobu médií, která o tom mlčí. Perfektní volba. A jak je to natočené! Těch nápadů, ty chladné scény vražd, jaké umí točit jen Scorsese, ty nádherné mystické scény, jaké bych od něj nečekal... No a k tomu herecké výkony. Leonardo DiCaprio hraje a vypadá jako Marlon Brando, Robert De Niro se s hodinářskou přesností pohybuje na hranici karikatury a očividně si opět užívá pořádnou roli, a Lily Gladstone... Ta se oběma vyrovná jediným pohledem, do něhož nějak dokáže dostat úplně všechno. Opravdový filmový zážitek, který si zaslouží každou z těch dvou set minut. A s dokonalou tečkou na závěr, jakou by si mohl dovolit málokdo. Ale Scorsese může. (28.10.2023)

Tak jak ropa nalezená na území kmene Osedžů mění lidi v dravce toužící po penězích, tak se i indiánská krev mění ve stále bělejší. Stala se z nich smetánka, která se nechala vozit auty a obsluhovat bělošským služebnictvem. V rasismem nasáklých Spojených státech věc nevídaná. Nádech deprese, hamižnost a chladnokrevnost mají zelenou a bílí vdovci si mnou ruce... Té spolupráce mají za sebou skutečně hodně. Scorsese a De Niro s ohledem na společné projekty už ze 70. let samozřejmě víc, nicméně poslední dvě dekády patřily zase DiCapriovi. Nyní pánové síly spojili a vznikla další košatě vyprávěná záležitost o úpadku společenství, kterou směrem nahoru táhne výprava, hudební dramaturgie, kamera i právě herecké výkony, značně dolů zase zbytečná a přepálená dvousetminutová stopáž, kterou prostě nejde obhájit. Co body rovněž ubírá je to, že nevlídný příběh Martina Scorseseho není divácký film. Zřejmě jím být ani nechce. A já mám pokaždé za to, že filmy jsou tu pro diváky, pro jejich emoce, zatímco my se motáme v přítomnosti dvou antihrdinů, s nimiž není zrovna příjemné trávit čas. Jeden má masku vřelého a štědrého souseda, který ovšem chladnokrevně kalkuluje a ničí životy i svých blízkých, druhý není vyloženě zlý, ale je prostě tupý primitiv a ušklebený zbabělec, který se sebou nechává ochotně orat. A bacha, i negativní emoce poskytují zážitek. Jenže tady prožitek chybí, stejně tak nějaký zvrat, je to monotónní a tvůrci ničím nezaskočí. Scorsese mohl být vlídnější, v mnoha případech svižnější a řadu scén by hravě uměl divácky zatraktivnit, ale asi jednoduše nechtěl. Prostě si „přál“, aby se publikum cítilo nekomfortně. A je otázka, zda je to tak správně. (19.10.2023)

Plní dojmů z Oppenhaimera jsme se ihned po skončení přemístili do vedlejšího sálu. Pocity před zhlédnutím jsem měl smíšené. Z poloviny filmů od Scorseseho jsem měl erekci, polovina mě neoslovila vůbec. Téma snímku nastíněné v obsahu mě zásadně neoslovilo, avšak hvězdné obsazení bylo velkým lákadlem. Nejvíc jsem se však těšil, že ztratím panenství s Dolby Atmos. Bohužel to byla jen navoněná prázdná štětka, která vytasila všechny své krásy před snímkem samotným v krátké opoutávce demonstrující její potenciál. Ve filmu samotném pohoní divácké sluchovody snad jen bouřka, kdy slyšíte přesně to samé, co slyšíte během bouřky doma a skutečně máte z prostorového zvuku pocit, jako by venku opravdu pršelo. Jinak je snímek nekonečná konverzačka, kam ani uplatnění prostorového zvuku a nějaké zvláštní efekty nejde moc začlenit. Velmi mě bavila postava De Nira a především DiCapria, kterého si v podobné roli naivního hlupáka někde na hraně samostatnosti nepamatuji. Byl zde ovšem kouzelný. Příběh mě bohužel příliš neoslnil. Byl poměrně nezáživný a především šíleně stereotypní. Troufám si tvrdit, že kdybych snímek neviděl v kině, tak bych si dopřál i několik přestávek a prožil chvíle nudy. Svoji milou společnost jsem musel párkrát vzbudit. Ani v jednom případě však o nic zásadního nepřišla. [66 %] (09.11.2023)

O jednom ze žhavých kandidátů na všech nejrůznějších nadcházejících filmových ocenění je zcela jistě jasno. Martin Scorsese servíruje jeden z nejsilnějších filmových zážitků svého kariéry, který si zvládá diváckou pozornost udržet po celou svou obsáhlou délku, pracovat s komplexními motivy i černou tečkou americké historie neskutečně vtahujícím vyprávěním. Je to radost, Scorsese nejen realizoval svůj další vysněný projekt, ale zároveň silné téma zpracoval s výraznou citlivostí a úctou. Výsledkem je velkolepé historické drama, které nejenom výborně vypadá, ale je celé vyloženě výborné. This Is Cinema! (16.10.2023)