Réžia:
Maren AdeScenár:
Maren AdeKamera:
Patrick OrthHrajú:
Sandra Hüller, Peter Simonischek, Michael Wittenborn, Thomas Loibl, Trystan Pütter, Ingrid Bisu, Hadewych Minis, Lucy Russell, Victoria Cociaș-Șerban (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Život zostarnutého učiteľa Winfrieda Conradiho plynie v naprostej rutine, ktorú mohutný muž len občas naruší svojou pubertálnou vášňou – drobným žartovným prevlekom. Po tom, čo mu zomrie jediný verný druh, slepý pes, sa Winfried rozhodne venovať všetku pozornosť svojej odcudzenej dcére Ines, ktorá robí kariéru v nadnárodnej firme a nemá na nič a na nikoho čas. Po absolútnom fiasku prvej návštevy v Bukurešti mení Winfried stratégiu – čo nemôže dosiahnuť ako neúspešný otec, to môže docieliť jeho neforemné alter-ego. A tak sa zrodí životný kouč - nemecký ambasádor Toni Erdmann, tragikomická postava s absurdnou parochňou a umelými zubami, ktorá sa workoholičke Ines začne pliesť do života v tých najmenej vhodných momentoch. (Film Europe)
(viac)Recenzie (360)
Scéna s oslavou narodenín je nezabudnuteľná. A plusové body za Plainsong v záverečných titulkoch. (Kunsthalle, Art Film Fest Košice - 23.6.2016) ()
Studená ryba Ines se postupně promění v politováníhodnou, lidskou a téměř sympatickou tatínkovu holčičku, ale to jen a pouze díky scénáristovu umu. Ve skutečnosti podobné typy jako ona určitě nemají vůbec duši a jedná se o jakési prázdné astrální slupky zplozené a vyvržené samotným peklem. Vždycky, když vidím takovéhle děsivé kreatury, jsem neskonale vděčný za mou multikáru, motorovku, montérky a absenci pudů zvaných "kariérní ambice" a "touha po společensky významném postavení". To už jsou mi snad milejší poblití zfetovaní pankáči, než tihle duchoprázdní buržoazní kupčíci, považující se snad za jakousi novodobou aristokracii. Její papa Toni, působící v kruzích top managementu rozpačité úsměvy a úšklebky, je ovšem jiná klasa. Tělnatý starý klaun s usmívající se pusou plnou falešných zubů, ale s hluboce smutnýma očima, který světu své dcery nerozumí, působí v něm jako slon v porcelánu a divákovi je ho, na rozdíl od Ines, líto od samotného začátku... Aby ho ale naopak v průběhu filmu litovat postupně přestával, protože si uvědomí, že on žádnou lítost nepotřebuje, protože je skutečná lidská bytost s duší a srdcem velkými jako hrom, a že člověk by ho měl spíš obdivovat a závidět mu jeho donkichotství, než ho litovat... Film mohutně graduje svou poslední hodinou (malováním kraslic, nahou party, bulharskou maskou a pohřbem matky/babičky), a leckterý divák si možná díky závěrečnému Toniho proslovu položí spoustu existenciálně závažných otázek po smyslu života a dosažení životního štěstí, na které si pak ale samozřejmě nebude umět odpovědět. P.S.: Závěrečnětitulkoví Kjúři mi svým zvonivým Plainsongem, jedním z vrcholů Disintegration, nečekaně přivodili mírnou euforii, takže díky. ()
Vôbec to nie je komédia, ale budete sa aj smiať a tú jednu scénu zaručene preplačete. V kine som sa obzrel do publika počas tej scény a všetci si utierali slzy. Je to komorná artová dráma rozprávaná v pomalom tempe zameriavajúca sa na "odvrátenú" stranu reality, pohľad za fasádu nemeckej strednej triedy. Dosť mi to pripomenulo napríklad Konečnú uprostred cesty, teda vlastne taký súčasný nemecký realistický film. Plus tým, že sa to odohráva v Rumunsku tak je tam priestor na bilanciu EÚ tématiky a importu/exportu medzi skutočne bohatou a rozvinutou západnou krajinou a postkomunistickou rádoby rozvinutou krajinou. ()
Toni Erdmann střídá velkolepě natočené scény s těmi, které prostě působí až přespříliš divně. Je zde na první pohled vidět, že se režisér Maren Ade snaží tímto pojetím přiblížit Alejandrovi Gonzálezi Iñárritu a jeho "Birdmanovi", což mu překvapivě ve většině případů i vychází. Hlavní postavy snímku se totiž také stávají sami sebou až ve chvílích, kdy si před někým nasazují masku. Chvílemi mi tato místy smutná, až tragikomická "novela" způsobovala záchvaty smíchu a záchvaty naprostého smutku nad tím, jak moc trefné metafory dnešního uspěchaného světa plného přetvářky, kde slušné a spontánní chování působí jako výstřední a z jiného světa, režisér užívá. Tohle se až na pár zbytečných scén a předlouhou stopáž moc povedlo! ()
Předlouhá stopáž mě dlouho odrazovala a obava to byla opodstatněná. Prostor, který dostal profesní život hlavní hrdinky, mi tady přišel neúměrný a příliš jsem nechápal, co tím chce režisérka říci. Kontrast mezi životem otce a dcery to totiž neprohlubovalo a jiný účel mě nenapadá. To samé platí pro alter ego Toniho Erdmanna. Absurdní postavička sice dokáže z počátku pobavit, ale postupem času je to pořád to samé, ačkoliv narozdíl od workoholičky Ines dokáže občas pobavit. Zkrátit to alespoň na dvě hodiny by filmu prospělo a snaha donutit diváka přemýšlet nad tím, co že je to v tom životě důležité, by určitě neutrpěla. Absolutorium zaslouží alespoň ústřední herecká dvojice, které to klapalo, ale o to větší je škoda, že střihačka nedostala volnější ruku. 60% ()
Film, ktorý vás odmení, ak sa mu otvoríte. Myslím si, že sa tu každý rozpísal o všetkom o čom sa v rámci deja, príbehu a výkonov napísať dá. Najviac si cením tú ľudskosť čo z toho sála. Taký ten pocit, že hlavný hrdina do celého toho sveta nepatrí. Viem sa s tým stotožniť. Krása je v detailoch. Sila v krátkych prejavoch ľudskosti čo majú scénkoidný charakter. Je to úprimné a pritom ničím nepoúčajúce alebo tlačiace na pílu. Tých 162 minút ubehlo dosť rýchlo. ()
Pochopil som myšlienku filmu, ale vôbec ma nebavil ten spôsob akým to hovorí. Škoda, že sa remaku s Nicholsonom nedočkáme. 4/10. ()
po 13 rokoch v korporáte a čerstvo v dobrovoľnej výpovedi ma nemohol žiaden film, celkom na záver kviff, zasiahnuť viac. Ani chvíľa zbytočná, presné, úderné, smutné, neuveriteľne smutné (pre tých, čo aspoň chvíľu takto žili) a paradoxne, vtipné zároveň. Ako zabíjame seba, seba v sebe, navzájom, ako zabúdame na tých, čo nám dali dobré základy. Ako čumíme do mobilov, miesto toho, aby sme sa zhovárali, ako devastujeme prežívanie. Takmer celú dobu som pozeral s otvorenou hubou. Kto pozná mojich posledných pár rokov takto detailne? Sandra Hüller - geniálne. Za mňa jediné - zbytočných posledných 5 minút, monológ pre nepozorných. Takto si každopádne predstavujem moderný európsky film! ()
Málokdy se stane, že je film zároveň vtipný, dojemný a sociálně naléhavý. Monolog "přijel jsem sem navštívit designového zubaře" je jeden z nejlepších ve filmové historii. Toni Erdmann je spolu s Birdmanem nejlepší alter ego poslední pětiletky. ()
Docela pozvolna plynoucí příběh, nenásilně vtipný a hledání pouta, vztahu mezi otcem a dcerou. Pak na scénu přichází "Tony Erdmann" a začíná přehlídka bizarních situací a vtipných scén, ale pod tou skořápkou neskutečně emocionální. Celé je to podpořeno skvělými hereckými výkony. Nakonec ani ta delší stopáž nevadí.......8/10 ()
Osvěžující film, o kterém se dá říct, že dokáže opravdu skvěle pobavit, ačkoli svým dějem vlastně nevypráví o nijak zvlášť veselých věcech, a že ani jeho více než dvou a půl hodinová stopáž není příliš dlouhá na to, aby se u něj člověk snad mohl, byť jen na chvilku, nudit. Je to úžasně absurdní drama s neskutečně živými postavami a s obrovskou dávkou emocí všech možných nádechů. Osobně jsem se už dlouho tolik nenasmál. 100 % ()
Návod, ako natočiť umelecký film - preťahujte ho ako sa len dá do čo najväčšej minutáže, nechajte postavy, aby sa správali ako blbci a samozrejme tam vtlačte (aj keď nasilu) nejakú nahotu. Nezdieľam tunajšie nadšenie, niektoré pasáže boli fajn, ale inak som sa dosť nudil. ()
Príbeh z neoliberálneho sveta. Možno trocha rozťahaný, ale určite poučný a k zamysleniu sa nad snobizmom a hraním sa na akúsi vyššiu rozumnejšiu triedu v niečom a zároveň totálne nerozumné drogovanie a iné záležitosti. Pokrytectvo hranej dokonalosti bez sebakritiky. Toto je veľmi významné európske dielo, ktoré keby nemalo istú ťažkopádnosť v deji, mohlo byť určite tým najlepším čo v Európe ako kritika systému za minulý rok bolo v kinematografii. Tá prázdnota na záver, tá úzkosť z toho je cítiť. Podľa mňa veľmi depresívne dielo, ale zasmial som sa občas. Táto doba je občas priam na prášky najmä kvôli ľudskému uvažovaniu. ()
Tohle byl úlet. Absolutní nepochopení mezi námi. ()
S politováním konstatuji, že jsem se moc nenasmála, znám totiž obě podoby/postavy, jak Ines, tak Winfrieda, v reálném životě, na vlastní kůži. Každopádně hodnotím velice kladně zpracování tohoto tématu a Maren Ade si zaslouží obrovskou pochvalu, za to, že vidí, cítí, vnímá, přemýšlí a předkládá k úvaze... ()
Najlepsia party scena poslednych rokov. ()
Mám rád divné lidi s divnými koníčky. Mám rád Toniho Erdmanna. ()
Skoro 3 hodiny utekly jako voda, ani nevím, kdy naposledy jsem takhle s chutí koukala na TAK dlouhej film. Na tak dlouhej NĚMECKEJ film. Toni/Winfried (víc cool jméno jsem taky dlouho neslyšela) jsem já, až se v příštím životě narodím jako chlap. Jako velkej ošklivej německej chlap. Jednotlivý scény z diváka vykřešou přesně to, co je jejich životním posláním, podprahový zprávy účinkujou, herci hrajou, jako celek film funguje skvěle, ale stejně mi tam něco na tu pátou * chybí. Asi draci. ()
Vážně haluz, ale neoslovila mě. Ani smích, ani poučení, ani art, snad nakonec trochu toho smutku. Víc mi film nedal, bohužel. Hodně dlouhé okamžiky mlčení, hodně dlouhé záběry a děj o ničem, tedy aspoň viděno mýma očima. Podruhé si ho nepustím. ()
Jestli se za mnoho mnoho let bude vzpomínat na nějaký film ze současnosti, tak by to rozhodně měl být Toni Erdmann.. a pokud nebude, tak by mělo být. Ten film ve mně pořád zraje a brzo ho budu muset vidět podruhé a jsem fakt zvědavý co s v něm najdu teď a na poprvé mi uniklo. Film plný s výjimečným závěrem, který představuje půl hodina něčeho co se slovy dá těžko popsat.. prostě takhle se píší dějiny filmu, je to otřepané, ale přinejmenším film roku.. nebo spíš film generace. ()
Reklama