Epizódy(6)
-
Ivana a Pavel (E01)
-
Marcela a Jiří (E02)
-
Zuzana a Stanislav (E03)
-
Zuzana a Vladimír (E04)
-
Mirka a Antonín (E05)
-
Ivana a Václav (E06)
Obsahy(1)
Dokumentaristka Helena Třeštíková se po uplynutí dalších několika let vrátila k partnerským párům, které poprvé na kameru zachytila při uzavření manželského svazku. (Česká televize)
Recenzie používateľa Helmutek k tomuto seriálu (7)
Manželské etudy po 35 letech (2018)
Ivana a Pavel (2018) (E01)
Všechno je jinak. Z perpsektivního a sympatickýho páru se stali tak nějak... bezďáci. Samozřejmě obrazně; stylem života, úrovní bydlení (Ivanina maringotka vs. Pavlovy nánosy bordelu doma kolem počítače)... Pro mě tohle pokračování po 35 byla teda velká deziluze, hlavně v Pavlovi: Teatrální, falešnej chlapík, kterej se na kameru tváří jako skvělej děda, ale nějak očividně opomene starat se o svoje nejbližší, teda manželku a děti - to všechno za obdivuhodný Pavlovy nesoudnosti typu "Nevim, co všichni blbnou, ale já jsem v spokojenej, podívejte na můj novej kulečník". Aspoň, že si uvědomuje, že se choval jako sobec, když uznává, že to, že on je šťastnej, tak trochu odnesla Ivanka - nijak to ale nesnižuje to, že ona teď znova musí hledat sebe sama, a jakkoliv na mě ta její situace působí žalostně, ona se urputně snaží tvářit šťastně, takže jí chci věřit, že se snad aspoň má líp. Bohužel to neskončilo jen u manželky, ale vztahová deziluze se koná i u dětí - prostě NENI to jedno, když se rodiče rozvedou v době, kdy "už maj odrostlý děti, už to na nich nevisí a kvůli nim to už držet nemusej" - jedno to neni, důkazem toho budiž dceřino zpochybňování vztahů jako takovejch, i z toho plynoucí partnerská krize provázená děsivou mantrou "Když to se Štěpánem nepude, no tak to prostě nepude". To jsou prosim ideály, který takovýhle a jim podobný mladý lidi ani nestihnou mít nebo prožít, protože už jim je dávno před tim ukradnou jejich sobecký rodiče. O synovi, kterej se se svym otcem nakonec ani vídat nechce, už ani nemluvim. WTF moments: Třeba ten moment, kdy Pavel na to, že se 2,5 roku neviděl vnoučatama, řekne "Asi to tak má bejt". Lavly. Nebo když před Třeštíkovou, už rozvedený, Pvel společně s Ivankou bilancujou, a Pavel řiká: "No, já si to nedokážu představit jinak, že by to mohlo bejt lepší", na což mu Ivanka s údivem v hlase odpoví "No, mohlo by to bejt někdy lepší." A taky to, s jakou obdivuhodnou samozřejmostí utnul otec jakýkoli ambice svý dcery stran vysokoškolskýho vzdělávání svym dlouhodobym světopřístupem "Halamkovi nikdy na žádný vejšky nechodili." ()
Marcela a Jiří (2018) (E02)
Marcele nezávidim nic, ani jí nijak nehodlám soudit, nezpochybnitelný ale je, že jde o mimořádně negativní osobnost - prostě "všechno je pořád špatně". Nejhorší na tom ale je, že ono opravdu všechno špatně nakonec vlastně je, aspoň teda u ní... Samozřejmě věčnou otázkou je, kde je příčina a kde následek, ale kdo jsem já, abych soudil - nikdo; jen se modlim, aby mě Bůh podobnejch věcí ušetřil. I když, je to jako s tou sklenicí: Podle Marcely je možná poloprázdná (přístup typu "Já si zvykám, že jsem přišla o obě děti" nebo "Syn mi pučil dva tisíce, a pak si dovoluje mi po x měsících volat, kdy mu to vrátim" - na cigára a chlast má ale pořád, a to nijak nezmiňuju prohýřenou sbírku, která se očividně vytratila někde "cestou"), nakonec ale její syn Tomáš je fajn kluk s cílem něco dokázat a někam to dotáhnout, a ono mu to, světe, div se, vychází - protože se totiž snaží a neni tak sebedestruktivně pasivní. Takže ta sklenice taky může bejt poloplná - čimž nijak nehci snižovat nic z těch hrůz, kterejma si Marcela musela projít. Každopádně je to smutnej příběh, smutnej osud, nešťastná, plačtivě sebelístostivá povaha a začarovanej kruh - ten Tomáš ale (navzdory zázemí a východiskům) bude v pohodě. Věřim mu a fandim mu. ()
Zuzana a Stanislav (2018) (E03)
Tahle pětatřicetiletá zastávka se týká bohoužel "jen" u Stanislava a rodiny jeho syna; Zuzana i jejich dcera natáčení odmítli, což je obrovská škoda (jakkoliv na to lidsky samozřejmě maj právo) a tenhle díl to prostě zákonitě ovlivnit musí. Pro mě pozitivní je, že Stanislav (navzdory jeho absolutně astrálnímu mimoňství v těch osumdesátkách) i v "současnosti" potvrzuje stav viditelnej už okolo toho roku 2000, a sice, že je z něj (podle mě) nakonec rozumnej a v pohodě chlap. A dost mě potěšily ty jeho wtf pozastavení se nad Babišem. ()
Zuzana a Vladimír (2018) (E04)
Tohle je pro mě docela nálož; Vladimír si o sobě očividně myslí spoustu úžasnejch věcí odpovídajících jeho evidentně narcisistní povaze, asi ale nebudu sám, kdo v něm vidí někoho trochu jinýho, než za koho se prezentuje. Ale nechci soudit - Zuzana si ho tenkrát ostatně vzala dobrovolně; kromě toho ME jsou všechno, jen ne podklady pro naše potenciální ubohý odsudky. Zrovna tak budou určitě další, kteří v něm uviděj někoho, kdo si dokázal jít za svym... Každopádně Vladimír je ze sledovanejch lidí asi jedinej člověk, kdo žije takhle výstřednim a bohéskym životem, což je (z dokumentaristickýho hlediska) jednak zajímavý, a pak se to samozřejmě nějak muselo podepsat právě na rodině - jak na Zuzaně, tak na dcerách. A to je v dokumentu celkem hezky patrný. WTF moments: Tak třeba: "Já jsem pochopil jednu věc, že je asi strašně důležitý mít ty děti, v tom životě, jo. Protože ta rodina, to je základ." - jo aha, ty děti, o který se nikdy nestaral a na který neměl čas?... a ta rodina, to asi myslí tu manželku, se kterou se rozved a který dneska žoviálně řiká vkusnym označenim "exka"? ♥ Lavly. Taky mě celkem baví, když takovejhle člověk o svý činnosti mluví jako o kumštu a o sobě, s notnou dávkou familiárnosti, jako o kumštýři. Ale nakonec - nechci bejt elitář ani se snižovat k nějakym bigotním úvahám: ono i na to umění se dá nahlížet všemožnejma způsobama, takže znova - nesoudim. Nebo jinak: Nechci soudit, i když se mi to nelíbí - jak jeho dílo, tak to všechno ostatní. ()
Mirka a Antonín (2018) (E05)
Stejně jako píše Tron, jediný překvapení je, že se nerozvedli zrovna tihle dva. To nic ale pro mě nemění na tom, jak už jsem o nich psal u minulejch dílů, že o fungující nebo příkladnej vztah teda fakt nejde: Materiálnost, orientace na viditelný, sobeckost obou a (minimálně předkamerová) neochota k jakýkoli empatii k sobě navzájem při konfliktních situacích... Same old song . Jako v prvních dvou částech. Zůstali spolu, ale navzdory materiální (víc než) zajištěnosti maj problémy mezi sebou i s dětma, a o šťastný lidi očividně nejde (to neni soud - jak sám řiká Antonín: "Vnuci, děti, život dobrý, ale nejkrásnější pocit mám z tohodle baráku, kterej jsme vybudovali." nebo jinde "Nejsem nešťastnej, a nejsem ani extra šťastnej"). Takže i pro mě je překvapení, že nakonec i Mirka s Antonínem se spolu očividně nějak naučili žít, spíš ale z mýho pohledu jde o pár, kde se jeden druhýho naučil trpět - a to, aspoň pro mě, neni ani trochu následováníhodnej model. ()
Ivana a Václav (2018) (E06)
Všechny tři části Strnadovejch jsou (ještě s nějakou minimální omáčkou navíc) řešený v samostatnym filmu, tak se tady nechci opakovat - díl po 35 letech je vlastně jen poslední třetinou filmu. Ivaně a Václavovi obrovsky fandim, stejně jako asi většina lidí, ani jim se ale problémy nevyhnuly - otázkou je, jak velkej podíl na tom má ta jejich workoholičnost. Osobně jsem se Martinově revoltě (v dílu po 20 letech) ani moc nedivil, když vyrůstal v rodině, kde rodiče na nic a na nikoho neměli nikdy moc čas a kde se všechno obětovalo práci (a když práce náhodou nebyla, tak se nějaká vymyslela), o to víc mě ale potěšilo letošní pokračování, ze kterýho je vidět, že dneska už je z Martina skvělej, pohodovej a pozitivně naladěnej kluk (jakej rozdíl oproti pesimistickýmu a škarohlídskýmu otci, co?), schopnej dokonce založení vlastní rodiny. Super, to pro mě byl obrovsky pozitivní moment. Naopak mrazení jsem měl z Václavovy a Ivaniny manželský krize vyústivší v odložení svatby jejich dcery (dyť už kurva měli i oznámení! A všechno kvůli jejím rodičům... To musela bejt docela pecka, teda) a taky v rozpad vztahu jejich nejstaršího syna - tolik k názoru, že když se rodiče rozvedou už s dospělejma dětma, tak to tolik nevadí. Tady to naštěstí rozvodem neskončilo, ale například z toho Václavova pro mě nesmyslně konfliktního a zbytečně ješitnýho předsvatebníího ultimáta "Já jsem řek, že na tu jejich svatbu nepudu, pokud neuvidim jejich rodiče. A teď si představte, že oni za mnou nepřišli. Tak já jsem si řek, že prostě ne", z toho mi fakt šel mráz po zádech. Stejně jako z poznámky směrem k Martinovi, když začínal s cykloservisem, typu "No on je spokojenej, řiká, že se má dobře, no. Ale kdyby si to uměl spočítat, tak by zjistil, že se dobře nemá" (trochu parafrázuju). Každopádně naopak k Václavově cti budiž počítáno to, že žít s dalším workoholikem, ještě k tomu s psychickou poruchou, to neni žádná legrace, a Václav to ustál - ustálo to i to manželství, kde se oba nakonec pořád maj evidentně rádi. A to je obdivuhodný, a i v rámci ME jde vlastně o podle mě ojedinělej případ, kdy to partnersky dopadlo vlastně dobře - o jedinou pozitivní vlaštovku, která se sice proletěla pár uragánama, omlátilo jí to o několik zdí a protáhlo pár kalužema, nakonec ale letí dál a je naděje, že v pořádku jednou i doletí. A naposled - Ivaně i Václavovi respekt za to, že jsou schopný s takhle intimní zpovědí jít ven. Protože soudit a hodnotit je je tak snadný... A tim, že dokument pustěj do světa, tu možnost bejt odsouzený dávaj každýmu; i to je pro mě obdivuhodný gesto. Stejně jako oni jsem ale i já přesvědčenej, že jejich příběh má sílu lidem ve vztazích pomáhat. ()
Dva. Jenom a slovy dva. Na ME se dá rozebírat a řešit ledacos, já bych ale zmínil předevšim to, že z původních šesti párů spolu po 35 letech zůstaly jen dva. A to se mi chce ještě dodat něco ve smyslu "spíš jeden a půl", protože Kubrovi se nikdy jako vztah zdravej a fungující, resp. následováníhodnej příklad nejevili - teď, po 35 letech to vypadá, že si už asi nějak zvykli, ale žádná idylka typu "to chceš" to teda neni. // Jinak platí všechno to, co platilo pro první dva díly, jen jsme se pomalu dostali do situace, že před kamerou ty páry strávily už významnou část svýho života - začínalo se v jejich cca 20 letech na svatbě, a teď už jsou někteří z nich v důchodu... a Třeštíková je s nima pořád. Z čehož (alespoň mně) běhá mráz po zádech. Nejsem žádnej filmovej vědec a samozřejmě vůbec netušim, co podobnýho se ve světě může točit, ale po krátkym (samozřejmě laickym a nesměrodatnym) pogůglení začínám bejt přesvědčenej o tom, že se z toho pomalu stává projekt celosvětovýho významu. Třeba za rok 2014 se dost mluvilo o Linklaterově Boyhoodu, u nějž mnozí vyzdvihovali právě tu časosběrnou metodu (včetně mě), ale je zajímavý uvědomit si, že Linklater s hercema strávil "jen" 10 let. Třeštíková už 35. U Linklatera šlo o autentičnost předevšim hranou, u Třeštíkový je to autentický opravdově - jasně, je to film vs. dokument, takže je to porovnávání očividnýho a asi i neporovnatelnýho, chci tim jenom říct to, že z těchhle dvou projektů je to zatim jenom Boyhood, kterej je známej celosvětově - a že nám tady před očima dost možná roste projekt, o kterym se jednou bude mluvit ještě víc právě i v zahraničí. Každopádně, ME po 35 letech se už často věnujou další generaci, což je vzhledem k životu tak trochu pochopitelný, a i tady znovu platí, že ne vždycky jde o "filmově" zajímavý typy nebo zajímavý příběhy, ale i tady je to pro mě jen podtrženim tý autenticity a ryzosti - k životu patří, že ne všechno je fotogenický, ne všechno by se prodalo do Hollywoodu jako námět pro rodinný drama, ne všechno je tak nějak "zajímavý". Ale patří to k životu stejně jako ty případy, který "filmovější" a "dramatičtější" jsou, jakkoli se mi z těch příměrů dělá šoufl a trochu se za sebe stydim, protože kdo jsem, abych hodnotil hvězdičkama životy jinejch lidí? Třeštíková nicméně servíruje jak ty pasáže usedlejší a nevýraznější, tak ty dramatičtější a výrazný - protože všechny se týkaj životů, jejichž cesty dokumentuje. Jediná škoda na celym projektu je, že ne všechny "hlavní postavy" jsou po letech ochotni v natáčení pokračovat, ale to už je holt riziko povolání, riziko časosoběru i riziko života, resp. zásahu vyšší moci, se kterejma se asi musí počítat - jen prostě u dvanácti původních protagonistů každá ztráta znamená vlastně nenahraditelnou škodu. Ale neni všem dnům konec a já doufám, že se ještě dočkáme dalších dílů. // Pro úplnost doplňuju, co jsem psal k prvním dvěma dílům: Naprosto a doslova dechberoucí sonda do života manželskejch párů, kterejch je sice jenom šest, ale přesto jde o celkem vypovídající vzorek generace, která polovinu svýho života prožila za komoušů a tu druhou žijou teď po revoluci. Třeštíková s nima strávila nějakejch pět, šest let po roce 1980, a pak podobnou dobu okolo roku 2000 - celej dokument je tak o to hodnotnější, že pokrejvá dvě naprosto odlišný společenský zřízení a "doby". Tohle samozřejmě zásluha dokumentaristky tak úplně neni, ale všechno ostatní už jo. Na absolutní hodnocení by pro ryzí dokumentaristiku nejspíš byla i jen ta první sada (z těch osumdesátek), ale celej ten projekt je korunovanej až tim pokračováním po dvaceti letech, kterym dostává naprosto jinej, větší a zásadnější rozměr a punc přímo přelomovýho díla. Proto to z dnešního pohledu beru jako jeden projekt. To, co z toho totiž vzniklo, je doslova úchvatný - tady totiž člověk nesleduje filmový postavy, nesleduje herce schovaný za mejkapem, kostýmama a za scénářem, ale pravý lidi z masa a kostí; sleduje skutečný, obyčejně (ne)zajímavý lidi žijící si svoje obyčejný, lidský životy plný normálních a přízemních problémů, sleduje pravý lidi, na který se často špatně kouká, protože prostě nejsou nijak krásný nebo charismatický, lidi, kterejm by člověk po pár minutách nejradši dal pár facek... Sleduje životy a rozhodnutí lidí, který často ani nejsou moc zajímavý, ale jednoduše jsou pravý a nic než autentický. A v tom je ta největší hodnota a význam Manželskejch etud; Třeštíková to totiž dokázala tak bravurně ukočírovat, že to je skutečně silný, i když jde v zásadě o "nezajímavý" nebo "nevýznamný" lidi nebo záležitosti. Je to silný, aniž by si musela pomáhat ať už hudbou nebo kamerou, návodnejma otázkama nebo já nevim, čim ještě, a je to silný, aniž by se uchylovala k patosu, klišé nebo k nějakejm přiznanejm scénám. To její vedení v tom výslednym vyznění je ale tak upozaděný, že člověk opravdu vnímá pouze ten pár, o němž danej díl je, aniž by byl vyrušovanej nějakou moderací; a pokud někdo o něčem mluví na kameru, je to tak pochopitelný, že neni ani třeba, aby byla slyšet otázka - Třeštíková ty lidi prostě nechá mluvit, nechá je na kameru působit, nechá je vyjádřit se, dává jim prostor. Dění nebo životní situace nijak nekomentuje, nesoudí, neodsuzuje - každej z dílů je tak málo citově zabarvenej nebo tendenční, jak je to jenom u lidskýho díla (podle mě) vůbec možný. A je zajímavý, že Třeštíkový vyšlo natočit šest párů, tzn. "jenom" dvanáct lidí (plus členové rodin a pozdější potomci, samozřejmě), ale že i tak se tam našly nejrůznější vztahový a manželský modely nebo až "archetypy" - manželství, který přežilo, funguje a vzešlo z něj pět dětí (Ivana a Václav Strnadovi), pár, ve kterym se chlap po revoluci začal realizovat ve všem možnym podnikání a matka v koníčku svý dcery, a nakonec spolu nezůstali (Ivana a Pavel Halamkovi - v době natáčení druhýho dílu spolu ještě byli), našel se tam i pár, kterej nefungoval ani předtim, než se vzali (chlap - snílek, mimoň, vědátor; ženská - jednodušší typ bez přesahu, která nakonec zahořklá a obtloustlá skončí u křížovek a telenovel - Zuzana a Stanislav Čeřovský); našel se tam pár bez vzdělání a kvalifikace žijící jen z dávek (Marcela a Jiří Haberlandovi), kterej se taky rozpadl a kde Marcelu navíc postihly rodinný tragédie; našlo se tam manželství, kde si chlap razil kariéru rodině navzdory, a podle toho i tohle nakonec skončilo rozvodem (Zuzana a Vladimír Gdovínovi), a nakonec i pár, kterej se sice nerozvedl, ale kde to skřípalo už od začátku - Mirka a Antonín Kubrovi spolu sice zůstali, ale šťastný podle všeho spolu za celou dobu jejich manželství nikdy nebyli; takže by se dalo řict, že spíš přežívaj v odumřelym vztahu. Najít se tam dá skoro všechno - amatérskej herec, podnikatel, fotograf, programátor, nábytkář, mamánek, snílek, workoholik; rodiče zodpovědní i nezodpovědní a nepřipravení; děti, který jsou hodný, ale i rebelující a vymezující se... Prostě navzdory tomu, že se jedná o zdánlivě malej vzorek, tak je to mimořádně hodnotná záležitost, která má co říct možná ještě víc, než se může zdát. Mimochodem, poznámka pod čarou - ten dokument je i celkem názorná odpověď na otázku, proč asi je u nás 50% rozvodovost. To, že se za soc lidi brali brzo a všichni, to rozhodně nesvědčilo o větších vztahovejch kvalitách nebo ničem jednoznačně pozitivnim - lidi očividně jsou stejný mamlasové, sobci, omezenci a pro vztah (ne)vhodný dneska stejně jako před 30 lety; tehdy jen byla doba, kdy bylo normální se brát, dnes je naopak doba, kdy je normální se nebrat. Ani jeden extrém neni správně, ale vzpomínkovej optimismus týkající se dob minulejch očividně neni na místě. Ono to asi v zásadě neni nic moc novýho, ale tady to je krásně vidět černý na bílym. Lidi to dřív možná hnalo k větší zodpovědnosti, ale i za cenu toho, že do manželství vstupovali často v absolutně nefunkčních vtazích, který prostě přežít nemohly (viz Zuzanu a Stanislava Čeřovský)... - a přežily-li, pak zase za cenu toho, že jeden s druhym prostě za celej ten svůj partnerskej život nejsou šťastní a jen to prostě nějak přežívaj a doklepávaj; o nic pozitivního teda v žádnym ohledu rozhodně nešlo (viz Mirku a Antonína Kubrovy). A spousta z tadytěch párů, který se braly v sedumdesátejch až osumdesátejch letech, se pak po revoluci rozvedly, nebo spolu sice papírově zůstaly, ale v naprosto mrtvym a nefunkčním svazku. Zvýšenou rozvodovost pro roce 89 bych rozhodně neviděl jako bezvýhradní ovoce nový společnosti a novejch hodnot, ale i jako důsledek shnilejch manželství uzavřenejch v druhý polovině komunistický éry právě těmahle typickejma a výhradníma odkojencema komunismu. Je to sice trochu OT, ale často se to dnes řeší, a tenhle projekt v podobnejch diskusích celkem má co říct. WTF moments: Jak může táta říct, že je zklamanej, že má dceru, že chtěl kluka - jak si to může nejenom myslet, ale dokonce i nahlas říct, a ještě k tomu na kameru - to je něco, co fakt v životě nepochopim. A tady to byla záležitost každýho druhýho (pravda, někdy nepřímo - "mám kluka, tak to je dobrej pocit, to je dobře...", ale stejně). () (menej) (viac)