Kdyby ulice Beale mohla mluvit

Future classic na poli angažovaného romantického filmu o bezpodmínečné lásce (za předpokladu toho, že v současné době lze ještě vytvářet kánony a klasiky), který sice příjemně překvapí širokou paletou témat, jež se spolu hladce proplétají, leč místy se není schopná vyvarovat laciným vizuálním zkratkám. Odnesly to zejména nepřející, záporné postavy, které jsou jak z komiksu a mě osobně ještě iritovalo jak ústřední dvojice není schopná po ulici chodit jinak než prostředkem. Jinak kamera, hudba a herci famózní. Zejména u kamery lze vidět, jak se snaží bolestivě krotit své ambice ve prospěch větší civilnosti, ale občas to zkrátka ujede a nasnímá fantastické sekvence typu stěhování do imaginárního bytu či domácí porod. (25.03.2019)

Po sociálně angažovaném (černoši + drogy + homosexualita) "Moonlightu", který svého času získal Oscara v kategorii Nejlepší film (a od té doby po něm neštěkl ani pes, to je ale jiný příběh), přichází scenárista a režisér Barry Jenkins s dalším dramatem. Jeho nový snímek je podle mého názoru divácky přívětivější, vypráví totiž příběh Tish a Fonnyho, dvou mladých zamilovaných lidí, které rozdělí nepravdivé obvinění ze znásilnění a následné Fonnyho odsouzení. Jejich láska je ale tak silná, že překoná všechny překážky. Ano, zápletka není nijak složitá a působí až příliš pohádkově, ale na film se moc hezky dívá, herci podávají přirozené výkony a ústřednímu páru prostě musíte fandit. Jedno zhlédnutí přesto postačí. (25.02.2019)

If Beale Street Could Just Shut Up. Aka sbírka klišé o rasismu natočená jako hladivé melodrama seroucí mramor a obhajující psychicky nestabilního floutka, který uměl krást, kopat do lidí a zasunout do 19ky bez gumy, ačkoli měl na cigára. Jenkins se 2 hodiny dojímá a doslovně snad pětkrát zopakuje hlavní myšlenku, jež je stejně mdlá a oscarově nanicovatá jako trapně stereotypní momentka s bilým uslintaným fízlem, jež je na neumětelské úrovni jako stbácké role Ondry Malého v českých flácích o komančích. Afroameričané na straně ústřední dvojice jsou samozřejmě 100% hodní, ačkoli se nejedná o svatoušky. Kdokoli je proti jejich lásce, je automaticky zlý, protože chraň bůh aby se o rasismu jen trochu polemizovalo v šedé sféře a ne jen prvoplánově připomínalo, že to minority nemají snadné. (22.03.2019)

Je dobře, že If Beale Street Could Talk se nedostalo do tuzemských kin, protože pro Evropana jde o typicky klišovitou podívanou o tom, jak to mají černoši v USA těžké a víc prakticky nenabízí. Barry Jenkins od počátku nikam nespěchá a v extrémně pomalém tempu vypráví příběh, který je bohužel schematický, předvídatelný a de facto extrémně nezáživný. Všichni černoši jsou v něm za ty dobré, i když nedělají úplně legální věci, všichni běloši naopak ti zlí, případně kariérističtí, což bohužel přispívá k tomu, že se otázka rasismu moc neposune. Naštěstí si Jenkins dokázal film výborně obsadit, protože všichni zúčastnění jsou bez výjimky perfektní, KiKi Layne a Stephen James jsou výborní, oscarová Regina King výrazná a jako jediná pracuje se skrytými emocemi, které dává skvěle najevo a to, že většina herců je pro našince neznámá, naopak pomáhá, protože to vytváří určitý pocit autenticity. Stejně tak funguje i dobová atmosféra, dost příjemná je i hudba a taktéž kamera je výborná a některé scény vskutku vypadají fantasticky. O to větší je škoda, že příběh je takový, jaký je a nedává moc odpovědí (divák se v podstatě nedozví, co se vším má společného ona ulice Beale, značně nejasný je konec, v němž není řečeno, co se vlastně změnilo a ani samotný čim není nijak objasněn) a objeví se v něm spousta postav, které nemají jakýkoli vývoj, hned zmizí a slouží spíš jako figurky na šachovnici. If Beale Street Could Talk je ve výsledku film, který je uzavřen do země vzniku, které možná připomíná temnější období historie, mimo její hranice je ale zoufale schematický, k zásadní společenské otázce nepřináší nic nového a pro někoho může působit lehce směšně. 60 % (01.11.2020)

Formálne veľmi vypiplaný film, pri ktorom sa ukazuje, že na Moonlighte sa Jenkins "iba" učil. Beale Street je už sebavedomý film svojho tvorcu, ktorý vie, aké prostriedky potrebuje pre vyrozprávanie vlastných príbehov. Takže pokiaľ sa budete sústrediť na čistý formalizmus a urobíte si prípadne graf časového sledu udalostí vo filme, rytmus voiceoveru hlavnej postavy, použitie dokumentujúcich autentických fotografií, výpočet priamych pohľadov postáv do kamery, ktoré sú vlastne mimo diegézy, premyslené prechody medzi zábermi, tak aj môžete zabudnúť, o čom film je a budete sa radovať iba z týchto činností. Pokiaľ sa budete sústrediť na momenty, kedy sa upozorňuje jednostranne na rasizmus, tak naopak môžete byť rozladení a ako biely občan sa cítiť dotknutý. Film však nie je jednostranne kritický, akoby sa mohlo na prvý pohľad zdať (ostrá kritika vlastných radov bola zrejmá už v Moonlight), taktiež vo vlastnej komunite to emocionálne vrie a nie každý je spravodlivý, rodine sa zo všetkých síl snaží pomôcť biely a férový, ale idealistický právnik. Beale Street asi doceníte až na opakované pozretie, aby ste jeho formálny štýl plne pochopili a prepojili si ho s obsahom. Vlastne ide o ďalší nesporný dôkaz toho, že forma a obsah sú navzájom pevne prepojené elementy filmovej tvorby. (15.03.2020)