Vzpomínky na hvězdný prach

Tak jako se mnohdy nečekaně mění lidé a jejich povaha, může se zcela převrátit i názor na film. Vzpomínky pro mě dlouhou dobu znamenaly nejhorší film mého tvůrčího idolu a když jsem jim dal druhou šanci, nestačil jsem se divit, jak je najednou všechno jinak. Woody ukazuje drobnou část svého života a to souboj s producenty. Může říkat jak dlouho chce, že nepsal scénář jako autobiografickou výpověď, ale když jsem četl jeho vyprávění o tom, jak publikum, kritika ani studio nemohlo pochopit, proč tak nadaný komik točí filmy typu Interiéry, bylo mi jasné, že dal do filmu velký kus sebe. A když už byl v ráži, tak se pořádně rozjel, protože se nepamatuji, že by někdy takhle divoce přeskakoval od životní filozofie k ironickým poznámkám a ze zamyšlených pohledů do nitra vztahu až k nenápadné kritice společnosti. Končí ale přeci jenom v klidu, ať už na svém plátně jako hrdina filmu nebo v kině jako zamyšlený samotář. Protože všichni komici jsou nakonec sentimentální. A k tomuto hvězdnému prachu je třeba pořádně dospět. (23.04.2006)

Woody Allen znovu úplně jinak, tentokráte hodně experimantálně. Jeho film je očividně pocta Fellinimu a Bergmanovi s tím, že Allen zůstává svůj a ostudu si nedělá. Naopak dokáže skvěle rozebírat duševní krajinu úspěšného člověka, který neví kam dál a muže kterého přitahují zhoubné vztahy s nestabilními ženami. Hlavně ale Allen účtuje s kritiky a fanoušky, jež zde pojal vesměs jako stádo vlezlých nestvůr pronásledující jej na každém kroku. Pasáže kdy Sandy proplouvá davem rozmnanitě útočících obdivovatelů, snažíce se být za všech okolností vtipný a hlavně takový jakého ho oni ho chtějí vidět, patří k tomu nejlepšímu co kdy Allen natočil. Někteří jsou nepokrytě vlezlí, jiní se snaží působit nenuceně, ale všichni jsou stejně nechutní. I přesto že Allen popírá že by byl film autobiografický, někde tyhle motivy nabrat musel. Osobně mám raději právě vážnější Allenovo tvorbu, než jeho crazy komedie a tak mi Vzpomínky na hvězdný prach sedly, ale neřadím je mezi jeho nejlepší díla. (14.11.2011)

Ten film má strašně hezký místa (Allenovo taneční vystoupení, dlouhý záběr na rozkošnou Charlottu Rampling, scéna ve vlaku - detaily na neuvěřitelně zvláštní lidi). Allen nabral inspiraci u jiných režisérů, všichni víme u kterých. Ale mě to nějak nevadí, film je nostalgický a milý. Na pět to asi není, ale já si nemůžu pomoct. (17.03.2006)

Nejlepší filmy s nespolehlivým vypravěčem jsou ty, které na něm nestaví (staví na něm např. Memento a Klub rváčů, nestaví např. Thirth Person). Ta lidská touha přehlédnout sám sebe - přehlédnout život a rozhodnutí, vybrat si ženu a přesto se nemoci zbavit myšlenky na tu jedinou, jejíž jizvy nese duše celý život, pochopit umění i krizi tvorby, to vše je tady umocněno vyprávěním, při kterém divák neví, co sleduje - jestli je to film, jsou to vzpomínky, fantazie nebo sny, jediné co to není, nám připomínají postavy po celou dobu - není to realismus. Vždy jsem měl a mám rád metatexty - filmy o filmu, knihy o knihách a podobně a v tomto se navíc spojuje všechno to nejlepší z Woodyho. A ta reminiscence na Felliniho je jen naoko. (08.08.2015)

Po dlouhé době jsem si z tvorby Woodyho Allena pustil zase jeden film, ve kterém hraje hlavní roli a bohužel... ačkoliv úvodní scéna z vlaku mi slibovala další velký pětihvězdičkový zážitek, oheň na té střeše začal brzy plápolat. Já si Allena hodně cením jako osobitého filmaře, ale jako herec a komik jde většinou dost mimo mě (byť naposledy v Annie Hallové mi výjimečně sedl) a tady se mi jako divákovi zase jednou snažil každou chvíli vnucovat svou osobnost se svými typickými mindráky. Ačkoliv pokusem zobrazit kus své osobnosti tentokrát i z různých možných pohledů a reakcí diváků, kolegů či reportérů mě zase překvapil a tahle část výpovědě Allena jako filmaře občas pochybujícího či prožívající tvůrčí krizi měla cosi do sebe. Mám to s Woodym holt někdy rozporuplné, i zde jsme našli pár styčných bodů v momentech, kdy jsem z jeho filmu cítil nespochybitelnou lásku k umění, k filmu, k muzice, jindy mě však Allen neopomněl otravovat svým sebestředním egem či vtipy na téma masturbace a jemu podobných... Forma v podobě volného slepence různých příhod a asociací se blíží k zajímavému experimentu a možná bych Vzpomínkám na hvězdný prach jistou zmatenost či nedějovost odpustit dokázal, ale sám jsem ty dojmy měl nejednou podobně chaotické: některé scény se mi hodně líbily, upoutaly (a dokonce tu dojde i na regulérní sci-fi prvek, vrcholící vtipným setkáním a rozhovorem s mimozemšťany!!), jinými jsem se prokoukal s větším či menším pocitem nezáživnosti. I ta černobílá kamera jednou má silné kouzlo, jindy zase Allen jakoby nedokázal plně využívat její potenciál, přestože se s ní rozhodl natočit rovnou celý film. Jako celek? Přesně jako ty vzpomínky, občas nezapomenutelné, občas velmi prchavé. Woody mě už nejednou dostal i mnohem víc... [65%] (08.08.2022)