Dom obesenca

Keď si postupne napozerávate Kusturicove filmy, tak vám začne dochádzať, že v podstate točí stále ten istý film dokola. Keď sa nad tým hlbšie zamyslíte, tak zistíte, že je to úplne jedno a že možno je to tak aj dobre. Mladý milujúci sa párik hľadá miesto vo svojej nekonformnej spoločnosti a v prípade Domu obesenca netušíte, kam ich ich snaha môže dohnať. Alebo kam vyústi na prvý pohľad nezmyselný nadprirodzený prvok. Neverte poradiu žánrového zaradenia kúsok hore, je to presne naopak a v oboch prípadoch sú žánre dohnané na maximum. Kusturica nie vždy dokáže zamávať s divákovými emóciami, viac sa mu to darí s humorom, ale v tomto prípade som sa cítil na konci skutočne vnútorne "pohnutý". Možno bude viacerým prekážať trochu prehnaná dĺžka, ja som si však na sebe uvedomil, že čím dlhšie trávim čas s hrdinami zaujímavých príbehov, tým viac mi prirastú k srdcu a čas tak nehrá žiadnu úlohu. No a nesmieme zabudnúť na neskutočnú goticko-renesančno- barokovú fotogéniu talianskych miest. (30.01.2014)

Na filmu je paráda, že se na jednu stranu jedná v podstatě o dokumentární film, který se snaží zachytit každodenní život cikánů, ale pak najednou dojde na scény, které jsou ve své podstatě epické a vizuálně krásné. A i když se film tváří ze začátku jak komedie, jeho vyznění nabírá na drsnosti a nepříjemnosti, až k samotnému konci. Parádní filmová práce! (05.09.2017)

Cikány v Kusturicových filmech mám docela rád, takhle z plátna, na dálku, nepřímo... A nebudu zapírat - tenhle film přímo miluju, co naplat, lásce se holt nedá poroučet. Když jsem ještě pil, chodil jsem na něj s flaškou vína v batůžku, abych si ještě intenzivněji vychutnal jeho tragikomický (tedy spíš tragický) děj a nádhernou hudbu. A skladba Ederlezi je dodnes pevně mezi mými Bregovićovými největšími srdcovkami. Nejkrásnější scény - cikánské oslavy svátku Ederlezi (srbský Džurdževdan) na řece, schválně naaranžovány do podoby nějakého svátku indického. Nebo Perhan vztekle a sebelítostivě chlastající, tančící, zpívající a cigárem se pálící po návratu do rodné osady. Nebo Perhan nesoucí v náručí mrtvou Azru... A samozřejmě Perhanova pomsta. Silný, syrový a magický film (21.07.2016)

Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou. (27.01.2024)

Další názorná ukázka toho, že by cigáni měli být ekologicky a ekonomicky vyhubeni. Strašný film. Kusturice hledal snědé spoluobčany do rolí asi v největší žumpě cigánského ochotnického divadla, tím pádem se na ty přismahlé šmějdy nedalo dívat a znepříjemňovali mi celý snímek. Nejvíce ze všech mě sral ten šulin v hlavní roli. Zásadní problém filmu bych viděl v tom, že se bere šíleně vážně bez Kusturicova typického humorného nadhledu. Člověk se musí opravdu hodně snažit, aby vypátral něco, čemu se může zasmát. Opravdu katastrofa, za kterou by se měl Emir upřímně stydět. (16.09.2018)