Dom obesenca

Tenhle film je asi to nejlepší, co kdy Kusturica natočil. Film pojednává jen s malou trochou nadsázky o lidech s nimiž se bůh nedokázal dohodnout a odešel, cikánech. O tom jak žili v bývalé Jugoslávii a pravděpodobně i dnes. Není to tradičně šílený film, jaké Kusturica chrlí jeden za druhým, i když i zde jsou občas absurdní momenty. Myslím si, že se režisérovi podařilo cikánům přiblížit a vykreslit je opravdu takové, jací jsou, jak to mezi nimi chodí. Pokud si chcete najít k cikánům cestu, tak vám může tento film notně pomoci. Na konci jsem prostě cítil, že hlavní hrdina Perhan musí udělat, to co udělal a stejně tak je možné pochopit i ostatní postavy. Nebylo snadné tento film sledovat. V první půli jsem měl vlastně několikrát chuť ho vypnout, protože jsem se nudil. Ale ve druhé polovině filmu příběh graduje a drama nepustí až do konce. Dávám tedy 5 hvězdiček i přes to, že v první polovině bych dal tak 2. (25.01.2007)

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. (05.02.2023)

Skvelý film, ktorý bohužiaľ nedosahuje dokonalosti z dôvodu toho, že časom padne do klišé schematizmu: 1. prerod Perhana čoby cigánskeho Dona Corleoneho je strašne rýchly a nelogický. 2. na záver prichádza komplet klišé podobných filmov, že som mal až chuť kričať "Nieeee, Emir, preboha, nevidel si tých tisíc ostatných európskych filmov?". To ale nemení nič na tom, že príbeh až na záver je skvelý, herci úžasní, hudba priam geniálna (najmä tá snová téma) a námet filmu až mrazivo reálny. A obesenie je úžasný gag, ktorý predznamenáva nadchádzajúce Kusturicove roky! (03.03.2014)

Emir Kusturica není moje krevní skupina, to je potřeba dodat k hodnocení. Film jsem doslova přetrpěl, úleva při závěrečných titulcích byla přirovnatelná k okamžiku, kdy naposledy vydechnete na záchodě. Ani vám to snad nedokážu vysvětlit. Kusturicova tvorba mi není sympatická a všechny jeho filmy mi přijdou na jedno brdo anebo alespoň totožným brdem zpracované. Z celého tohoto eposu mi v paměti utkvěla pouze scéna s obnaženou dívkou a harmonikářem. Víte, sám harmonikář jsem, ale to bych si musel prsty zlámat, než abych šel cvičit zrovna v takový moment. (28.07.2011)

Keď si postupne napozerávate Kusturicove filmy, tak vám začne dochádzať, že v podstate točí stále ten istý film dokola. Keď sa nad tým hlbšie zamyslíte, tak zistíte, že je to úplne jedno a že možno je to tak aj dobre. Mladý milujúci sa párik hľadá miesto vo svojej nekonformnej spoločnosti a v prípade Domu obesenca netušíte, kam ich ich snaha môže dohnať. Alebo kam vyústi na prvý pohľad nezmyselný nadprirodzený prvok. Neverte poradiu žánrového zaradenia kúsok hore, je to presne naopak a v oboch prípadoch sú žánre dohnané na maximum. Kusturica nie vždy dokáže zamávať s divákovými emóciami, viac sa mu to darí s humorom, ale v tomto prípade som sa cítil na konci skutočne vnútorne "pohnutý". Možno bude viacerým prekážať trochu prehnaná dĺžka, ja som si však na sebe uvedomil, že čím dlhšie trávim čas s hrdinami zaujímavých príbehov, tým viac mi prirastú k srdcu a čas tak nehrá žiadnu úlohu. No a nesmieme zabudnúť na neskutočnú goticko-renesančno- barokovú fotogéniu talianskych miest. (30.01.2014)