Pearl Harbor

US patriotismus v míře převeliké, láska obrovská a ke všemu díky milostnému trojúhelníku zašmodrchaná, herecké výkony nijaké a to celé zabalené v Bayově trademarkovém agresivním režijním stylu aneb kravina, která nakonec dopadla lépe než by se mohlo na první pohled zdát. Především díky úžasné scéně samotného náletu na přístav Pearl Harbor. První výraznější (a nikoli poslední) Bayův krok vedle. (26.04.2005)

Na tomhle filmu jsem byl kdysi v roce 2001 v kině. Od té doby jsem ho neviděl. Pod dojmem z četby knihy Zera nad Pacifikem jsem zhlédl v jeden den jak Tora, Tora, Tora! tak i Pearl Harbor. Zatímco první film jsem poctivě zhlédl celý, u Pearl Harbor jsem naopak přeskakoval všechny romantické pasáže. A ukázalo se, že bez nich se jedná o relativně koukatelný film! Přesně v polovině obou filmů začíná samotný útok Japonců. A v obou filmech také generál Yamato pronese hlášku o tom, že vzbudili spícího obra, kterou nikdy neřekl. Ale jinak jsou oba filmy naprosto rozdílné. Tora Tora Tora má dokonale zvládnuté scény vyjednávání, je historicky velmi přesný a ukazuje všechny souvislosti velmi poctivě a vyváženě z pohledu obou stran, Pearl Harbor ukazuje Japonce jednostranně jako bastardy útočící na nemocnice a civilisty. Jeho bojové scény a zejména samotný útok už ale působí poněkud zastarale. V tomto ohledu Pearl Harbor vítězí na celé čáře a kvůli scénám jako je potopení Arizony má smysl se na film podívat. Jinak ale Bay zachází s historickými reáliemi velmi volně, a závěrečný Dolittlův nálet na Tokyo je vyloženě výsměch realitě. PS: Jako odplata za pomoc američanům, kteří přistáli v okupované Číně, bylo následně popraveno asi 250 000 číňanů. Srovnej s odplatami za zabití Heydricha. (31.07.2017)

Základní dojem z filmu Pearl Harbor: „válka je krásná“, resp. „Válka v tomto filmu vypadá krásně“. Bay připravil vizuálně fantastickou scénu přepadení: vybuchující lodě, zpomalené záběry, dlouhé panoramatické nájezdy kamery, dynamická, popř. vzletná a hrdinská hudba. Dívá se na to dobře, ovšem hrůzy války to příliš neevokuje. Spíše to vypadá jako počítačová hra a při každé efektní explozi má divák skoro chuť zařvat: „Jo, skvělý!“ Při sledování války podle Baye vynikne genialita pojetí války podle Spielberga. Stačí srovnat klišovité umírání v havajské nemocnici a syrové a nesmírně působivé umírání v Ryanovi. Jak by vypadala invaze v Normandii podle Baye si ani nechci představit. Pokud ovšem přijmeme, že se zde jedná o válku efektní a ne hrůznou, je to dobrá zábava (jak šíleně to slovo zní). Hlavním problémem je délka filmu. Milostný románek z první hodiny se mi líbil více než v podobně strukturovaném Titaniku (nejdřív láska, pak akce), ale hodinu to trvat nemuselo. Zcela nadbytečná mi přijde poslední půlhodina, nálet na Tokio – ten film měl skončit zničením přístavu (takhle Amíci mohou odcházet z Pearl Harboru s pocitem „ to jsme to těm Japončíkům nandali“ – pro historiky je ta věta skoro až vtipná). Líbila se mi postava Toma Sizemora (podobnýho řízka si střihl už v Ryanovi a v Sestřeleném jestřábovi). Naopak silně nadbytečná až trapná byla postava Cuby Goodinga Jr. Když mu kdosi říká „jsme na vás hrdí“ a když on pak říká umírajícímu veliteli „vycvičil jste nás dobře pane, všichni jsou na svých místech, pane“, tak se mi chvějí prsty, s jakou radostí bych tyhle kecy vystřihl. Podobně trapný mi přišel pan prezident Jon Voighta. (07.07.2003)

Nejsem příznivcem amerického patriarchismu a patosu, ovšem tomuto filmu zvedám palec vzhůru. Souhlasím s názorem, že Michael Bay je jednička v natáčení akčních scén. Naopak bych si dovolil oponovat těm, kteří tvrdí, že filmu schází pořádný příběh. Díval jsem se vcelku pozorně a už jen to, že příběh je inspirován skutečnými událostmi mu dodává na opravdovosti. Ano, filmu by možná neuškodila kratší metráž, ale to by Američani nesměli být Američany...:-) (01.02.2009)

"Tak je už konečně někdo setřelte!" chtělo se mi řvát na adresu protivníků obou hrdinných pilotů. Pod vražednými pohledy spoludívajících jsem zachovala klid, který jsem ovšem porušila hysterickým smíchem při pohledu na k obraně se ihned zformující pearlharborskou základnu (každý absolvent středoškolského dějepisu ví, že japonské letectvo při útoku nachytalo U.S.Army se spuštěnými kalhotami, protože přes všechna varování možnost útoku nikdo nepřipouštěl) a na F.D.Roosevelta, vstávajícího z kolečkového křesla. Ale v tom smíchu mi bylo docela smutno z toho, že člověka jeho formátu používá přeslazená limonáda z druhé světové coby patetického šaška. (07.07.2007)