Sanjuro

Samurajské filmy mě tematicky i žánrově míjí a jejich zdejší výraznou oblibu nesdílím. Možná, že se jednou stane zázrak a přede mnou odplyne samurajský film, kterému budu schopný udělit 4 hvězdičky (ne-li víc). Sanjuro měl k tomu našlápnuto nejsilněji, spočátku mě nadchl mj. díky skvělým režijním nápadům ze strany Akiry Kurosawy... to, jak snímá čekání na příchod hlavního protagonistu a od první chvíle rozjíždí smršť dialogů s představením různých charakterů, jak přechází posléze do akčního souboje včetně náhlého zjevu útočícího davu na scéně... k tomu neotřelé geniální skrýše, detailně provedené plížení se samurajského kolektivu vůči nepříteli poza stromky a řada vtipných scén včetně krátkého tanečku do rytmu šedesátkové hudby(!)... a Toširó Mifune hraje tentokrát i s mírným komickým nadhledem, který není cizí ani celému filmu. Tomu v pevných tvůrčích rukou páně Kurosawy rozhodně není cizí ani zakončit vše jasnou myšlenkou... „Já s tebou nechci bojovat. Když budu tasit, někdo z nás padne. Nestojí to za to.“  Vlastně bych se měl být skvěle bavit a po skončení být nadšen. Ale funguje to spíše napůl: bavím se a nadšeně sleduji řadu scén, ale zároveň (menší) řadu jiných scén mezi tím bojuji s tím, jak se to táhne, občas tíhne dějově k monotónnosti, nedokáže mě plně upoutat každou scénou a jak afektovaně působí mnohé výkony vedlejších herců... a ten krvotrysk na závěr, ten už byl snad přímo nechtěnou inspirací pro Lady Snowblood. :o) Ze samurajských filmů ale zatím to nejlepší, co jsem viděl. [70%] (26.02.2023)

Pro mě asi jeden z nejslabších Kurosawových snímků. Vychválit mohu prostředí, Mifuneho, hudbu, závěrečný souboj a myšlenku o nesmyslnosti válčení, ovšem forma tohoto počinu mi příliš nesedla. Naivita některých scén mi vysloveně vadila a časté pokusy o humor prostřednictvím grimas a gest mě také nepotěšily. Osobně mám od Kurosawy nejraději nesamurajského Děrsu Uzala a samurajské Tři zločince ve skryté pevnosti či kultovní snímek Sedm samurajů. (29.05.2013)

Nu což, rozhodně to není špatné, ale o něco horší než předchozí Yojimbo to je, důvodů je hned několik, za prvé prostředí působí mnohem komorněji, což by problém nebyl, kdyby byl děj zajímavý, jenže on moc zajímavý není, neb je až moc jednoduchý a navíc ho nepodporuje ani jedna zajímavá vedlejší postava, v předchozí části se přeci jen zjevil alespoň nějaký ten sympatický vesničan (tady civilové de facto absentují zcela a místo nich je tu banda blbózních ozbrojenců) a zdejší űberpadouch je totálně a úžasně bezvýrazný, že i kdyby ho místo japonce hrál výjimečně vysoký Wookie se zrzavo-zlatavou srstí, nepomohlo by to, aby působil démoničtěji, nebo padouchovatěji. Tahle to sice zní, že jenom kritizuju, ale to by bylo dosti nefér, pořád je to výborná záležitost, které vládne Mifune a mající docela překvapivé vyvrcholení, které se dokonce snaží dodat určitý druhý pohled. " Dejte si pozor, vzbudili jste mne.. Jsem mrzutý! " (11.05.2014)

V druhém filmu ubylo hudby, která mi značně chyběla. Na druhou stranu přibylo akčních scén, které v prvním filmu prakticky vůbec nebyly. Taky bylo divný, že tam opět Nakadai hraje jinou hlavní zápornou postavu. Jinak to bylo ale dobrý, správcová měla černý zuby a moudrý řeči a bylo to takový správně japonský. (21.10.2016)

Další výborný Kurosawův film s bezejmenným samurajem v sobě nese hned několik zajímavých postupů v otázkách důvěryhodnosti postav a jejich konání, spojuje aspekty etiky (a etikety) v očekávání budoucího chování hrdinů a zajímavě modeluje aktivnost i pasivitu protagonistů. A bezmála každý, i sotva znatelný čin (a někdy i absence činu), má v celém korpusu příběhu své místo a je později využit, či je na něj nějakým způsobem navázáno. Když například Mifune několikrát vytkne devíti mladým rebelantům přílišnou horlivost, oni se nakonec (navzdory očekávání) poučí. Avšak jejich těžce nabytá trpělivost se projeví právě v ten nejhorší možný moment, v kterém by naopak měli být spontánní a akční. Nebo když Mifune řekne, že je úplně jedno, zda pošle jako znamení svým druhům bílé, či červené kamélie. Tato zdánlivě nedůležitá replika je nakonec použita ke konečnému rozuzlení situace (ne-li celého příběhu). Krom nebývalé komplexnosti a vnitřní spjatosti, tím snímek získává také na skutečném napětí – divák totiž nikdy netuší, co kdo udělá a jakým překvapivým způsobem to ovlivní celé další dění. (21.04.2017)