Túlavý pes

Méně nápadný a výrazný Kurosawa, zajímavý jednak rolí velmi mladého Mifuneho a jednak "standardně dobrým" výkonem Takashiho Shimury. Není to nejlepší, co jsem od tohoto režiséra viděl, přesto má "soucitný" příběh policisty, cítícího zodpovědnost za činy konané jeho ukradenou pistolí svoji náladu, poetiku a obsahuje několik pěkných rad do života. ■ "Leží tu jako dýně na zahrádce." (29.06.2011)

Japonský pokus o film-noir, který se ale podle mě dost nevyvedl. Zápletka o ukradené zbrani neni z těch, které dokážou utáhnout dvouhodinový film, vše se neskutečně vleče a já se neskutečně nudil, na což nejsem u tohoto žánru vubec zvyklý. Sice Toshirô Mifune je tradičně skvělý a i hudba se mi velmi líbila, to je ale vše co se dá tomuto filmu přičíst k dobru. Skoro se mi ani nechce věřit, že tohle natočil Kurosawa. (09.12.2006)

Poválečné Japonsko, kimona, kravaty, baseball. Sociální úvahy a davové scény. Mladý kriminalista, starý kriminalista, chybějící pistole a jeden vzteklý pes. Nálada. Sem tam jsem poněkud nepochopil návaznost, což ale tolik nevadí. Nejde totiž o "Kurosawovo pojetí kriminálky", nýbrž o jeho použití kriminálky. (26.06.2011)

Na Kurosawovi je obvivuhodné, že dokázal vytvořit tolik zcela odlišných filmů vysoké kvality. Ani Toulavý pes není vyjímkou. Jedná se o průměrnou detektivku říznutou noir stylem se sociálním podtextem. Je to právě noir styl a hlavně sociální výpověd, jež film vyzdvihují. To jak hlavní charakter putuje městem v němž divoce pulsuje život připomíná film Muž s kinoaparátem od Dzigy Vertova. Divák si tak může i po letech udělat věrohodný obrázek o životě v poválečném Japonsku. Dále je film doprovázen skvělou hudební kulisou, která podbarvuje výtečným způsobem noir atmosféru. Tradičně skvělý je i Toshiro Mifune jako mladý ukvapený detektiv. Co mě dostalo je skvěle nafilmovaný závěr. Scéna v čekárně na nádraží, následná honička a reakce Zuřivé bestie jsou dechberoucím důkazem filmařské geniality. (22.05.2007)

Je to už déle, co jsem viděl Rašómona z roku 1950, a pamatuju si z něj jenom útržky, ale Toulavý pes mi ho navzdory odlišnému zasazení příběhu v čase i prostoru dost připomněl. Hlavně skrze ty aranže scén s Japonci sedícími na zemi (ať už na podlaze nebo v lese) a některé až afektovaně podané emoce. Atmosféru měl film dobře vycizelovanou, působivé bylo vykřeslené dusné horko s vějícími ventilátory, později hustý déšť nebo hraní na klavír za oknem během závěrečného střetu. Vyvrcholení výborné, závěr až trochu dojímavý... i Toširó Mifune patří určitě k zajímavým hereckým zjevům (i když jsem ho paradoxně začal vnímat až díky Johnu Frankenheimerovi a jeho snímku Grand Prix) a v civilních rolích je pro mne naštěstí daleko snesitelnější než jako nějaký samuraj s mečem. Problém u mne nastal se zpracováním příběhu o pátrání po jedném chlápkovi s ukradenou zbraní, celkově to bylo v těch dvou hodinách příliš rozvláčné a některé dlouhé pasáže s touláním po městě mi připadaly v tom minimalistickém pojetí až nekonečné. Staré černobílé filmy mívám rád, ale asi se pohybuju na zcela odlišné vlně než Akira Kurosawa. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (11.11.2019)