Krvavý trůn
Kumonosu-jô
Throne of Blood
Réžia:
Akira KurosawaKamera:
Asakazu NakaiHudba:
Masaru SatóHrajú:
Toširó Mifune, Isuzu Jamada, Takaši Šimura, Akira Kubo, Hiroši Tačikawa, Minoru Čiaki, Takamaru Sasaki, Čieko Naniwa, Seidži Mijaguči, Isao Kimura (viac)Obsahy(2)
Režisér Akira Kurosawa, veľký milovník i znalec diela Williama Shakespeara, vo svojej filmografii viackrát adaptoval hry alžbetínskeho dramatika a ich dej presunul do historických reálií stredovekého Japonska. Podobne aj archetypálny príbeh o zhubnej túžbe po moci, svedomí, zrade a treste sa odohráva v časoch mocenských bojov medzi japonskými generálmi. Páni Taketori Wašizu a Yošiaki Miki sú pozvaní na hrad svojho pána, ktorý sa im chce odvďačiť za udatnosť v boji zo zradným generálom. Cestou na hrad páni Wašizu a Miki zablúdia v Pavučinovom lese. Tu stretnú starenku, ktorá obom predpovie skvelú budúcnosť a rýchly vojenský postup. Jej veštba sa okamžite naplní. Wašizuovu ženu však manželove úspechy neuspokojujú a svojou túžbou po moci otrávi i jeho srdce. Aby získal ešte väčšiu moc, zradí Wašizu svojho pána i Mikiho. Netuší však, že čoskoro sa proti nemu postaví nepriateľ silnejší ako meč. Namiesto šťastia na neho čakajú len útrapy svedomia. (STV)
(viac)Recenzie (138)
Z Kurosawových snímků je pro mě Krvavý trůn tím slabším, přestože námětem má něco do sebe - proroctví, intriky, svědomí a trest. ()
Byl jsem hodně zklamaný. Rozhodně pro mě nejslabší Kurosawa, kterého jsem zatím viděl. Úroveň filmu trochu v mých očích pozvedají atmosférické scény s démoném v Pavučinovém lese a divoce démonická vizáž Toshira Mifuneho. ()
Tento Kurosavův snímek mě kupodivu nechytl za pačesy a nevtáhl do děje jako většina ostatních, ačkoli k tomu měl všechny předpoklady. Příběh je sám o sobě skvělý, ale je často vyprávěn zdlouhavě, chvilkama dokonce nudně. Některé scény jsou zbytečně dlouhé (první setkání s duchem) a nenápadité (bloudění v lese), některé zajímavé jsou naopak vynechány (spoiler – objednávka a provedení Mikiho smrti, epilog). Naštěstí velká část filmu je ten pravý Kurosawa - Mifune, jak jsem si je zamiloval třeba u Sedmi Samurajů a Sanjura, takže i přes mnohé výtky se jedná o nadprůměrný film! ()
Zlo plodí zlo, a to plodí zasa len zlo... ...a zlo môže mať rôzne podoby. Môže to byť zlý duch, prebývajúci v najtemnejších kútoch tajomného lesa, alebo hlboko v srdci, v duši, vo vlastných túžbach a snoch človeka. Alebo v žene... Kurosawovský Macbeth. Popravde, mal som a stále mám trochu strach postaviť Krvavý trón po bok Kurosawových skutočných majstrovských diel ako Sedem samurajov, Dersu Uzala alebo Kagemuša. Narozdiel od najmä prvých dvoch menovaných to nie je absolútne dokonalý, filmársky čistý a excelentný zážitok. Lenže tie prešľapy sú tak drobučké, že sú popri temnej atmosfére, ktorá je tak hustá, že ani nemôžem povedať, že by sa dala krájať, bravúrnej výprave, drsnému príbehu, fantastickej hudbe a Toširó Mifunemu, hrajúcemu ako o život, prakticky nepostrehnuteľné. Hororové prvky, pasáže s duchmi, úvod a záver so zborovým spevom, neskutočne natočená scéna so stromami a geniálne rozuzlenie sú pamätnými momentami, na ktoré budem ešte dlho spomínať. Čo u mňa Kurosawa stratil na svojich "len" výborných filmoch opäť získal týmto diamantom. Až na brutalitu a obdobný Nakadaiov výkon Krvavý trón prekonáva neskorší farebný Ran po prakticky každej stránke. 95% ()
Kurosawa sa týmto snímkom rozhodol pripomenúť divákom nesmrteľného Macbetha od Shakespearea a musím uznať, že sa mu to podarilo veľmi dobre. Navyše chronicky známy príbeh obohatil o kultúrne prvky stredovekých japonských tradícií, čo dodalo celému filmovému dielku punc niečoho nového a originálneho, veľká spokojnosť. 80/100 ()
Údajne najlepšie filmové spracovanie Macbeth, ktoré má paradoxne s pôvodnou podobou príbehu najmenej spoločného. Vďaka japonskému zmyslu pre minimalizmus dýcha z filmu svojrázna estetika divadelnej inscenácie, takže následná hermetickosť a klaustrofóbna atmosféra uťahujú kohútiky a stláčajú divákove tepny. No a vďaka prepiatej expresivite vychádzajúcej z podnetov stredovekého divadla Nó (v detstve som pri sledovaní Nó takmer pustil do gatí) sa do filmu vkráda i estetika bábkového divadla, ktorá celému tomu cvokhausu dodáva skutočne akýsi psychopatický nádych. Čo sa mňa týka, adekvátnejšiu formu a jej výraz si pre filmové spracovanie poučky "Zožer blížneho svojho skôr, než sa mu podarí zožrať teba" naozaj neviem predstaviť. Muži vo filme rozprávajú tak, že revú, a revú tak, až štekajú, ženy vyzerajú ako diabolské príšery. Herecký prejav pozná len krajné možnosti - buď kataleptické civenie do prázdna alebo naopak preexponovaný pátos. To všetko iste nie je príjemné, ale nechápem, prečo by to divákovi malo vadiť. Jediné, čo tu naozaj vadí je skutočnosť, že distribútori kedysi dávno pozmenili úžasný pôvodný názov filmu ("Pavučinový hrad"). ()
Absolutní nádhera. Díky celkovému pojetí se TRŮN, na mém pomyslném stupni vítězů s nápisem Kurosawa, postavil hned vedle Sedmi samurajů. Každý z filmů je zcela jiný, i když mají hodně společného. Zde se odehrává fantasticky nasnímaná stínohra s dokonale podchycenou atmosférou doby, doprovázená syrovou, psychedelickou hudbou. Příběh s excelentními hororovými prvky o marnosti lidského počínání a snažení, neb každý z nás na svých bedrech nese věštbu a osud svůj, marně se točíme dokola, jak pes za svým ocasem, abychom se dozvěděli, co že nás to vlastně čeká. Zatím svému osudu sami a s ochotou pomáháme, vědomě či naopak. A je to vždy žena, ten nejsilnější a nejkrásnější nástroj ďáblův, jež hýbe šachovými figurkami v našich životech, dnes i za pradávný časů, kdy krutosti války byly součástí životů po dlouhé generace. Snad právě proto se lidé v tomto prostředí rádi chopí zbraní, jako je třeba zákeřná zrada. Kurosawa opět nabízí divákovi vše, co ke kvalitnímu a zbytečně nenatahovanému filmovému zážitku potřebuje. ()
Na Kurosawových historických filmech mi vadí jejich přepjatost a uřvanost. Civilně pojatý Krvavý trůn by byla lahoda. ()
Tak neviem, príbeh mi pripadal príliš predvídatelný, žiadneho prekvapenia som sa nedočkal, skončil presne tak, ako som očakával. Navyše Kurosawove samurajské snímky sa mi začínajú zlievať, majú rovnakú atmosféru a pomerne rušiace expresívne herecké výkony. Viem, že sa jedná o MacBetha, pre mňa je to skôr mínus, kvôli už spomenutej predvídatelnosti deja. Plusom je stopáž, ďalšiu prehnanú historickú trojhodinovku od Kurosawu by som už asi nerozdýchal. VIDENÉ ZNOVA: Tak nakoniec to Wašizu dokázal a presvedčil ma o hĺbke svojho šialenstva v túžbe po moci. Plusom je rozhodne fakt, že som nedávno videl Wellesovu verziu a kvitujem, že sú tak nesmierne vizuálne rozdielne. ()
Je sice pravdou, že se film v některých momentech trochu vleče, ale celkovému požitku z filmu to příliš neublížilo. Jakožto zpracování Macbetha je to výtečné. Ponuré prostředí neustále zahalené v mlze dodává filmu mnohdy až hororovou atmosféru. Nejinak je tomu s ďábelským vzhledem Mifuneho, jehož výkon je tradičně bezchybný. 8/10 ()
Vďaka ČT 2 som sa dostal v prehliadke japonskej kinematografie asi do polovice nahraných filmov. Už som si zvykol, takže si, na rozdiel od nezvyknutých nemyslím že film sa chvíľami vlečie. Každý z trojice: Shakespeare, Kurosawa, Mifune prispel svojim nerovnakým dielom k tomu, že som mal z filmu dobrý dojem. A štvrtý vrchol trojuholníka patrí výbornej hudbe. ()
Některé scény jsou trochu zdlouhavé až nudné, ale za tu soustu geniálních scén nemůžu dát nic jiného než 5*. ()
Snáď úplne odjakživa obľúbená, divadelná hra „Tragédia o Macbethovi” , ktorú vlastne napísal / nenapísal, slávne-neslávny → anglický dramatik "William Shakespeare" , sa zároveň pomerne veľmi dlho teší i pozornosti filmárov, ktorí na »strieborné plátna« , prinášali svoje režisérske verzie tak, ako zakaždým uznávali za vhodné, rovnako ako i Japonec Akira Kurosawa, ktorý rovnakým spôsobom vychádza z tejto vďačnej adaptácie, ktorú si nakrútil k obrazu svojmu, kde napríklad postava Wašizua Tatetokiho, je totožná svojej predlohe v podobe samotného Macbetha, alebo trebárs ešte pre zaujímavosť doplním i to, že namiesto „troch čarodejníc” v origináli, tu mám „prízrak” z Pavučinového lesa, keď si zrovna nemyslím, že by som bol tým pádom o niečo ukrátený, ba práve naopak, v obidvoch prípadoch bude mať divák totižto tie typické zimomriavkové pocity, aké proste dopredu očakáva, ó áno, a predsa sa ich stopercentne dočká ! Skrátka, pocit strachu sa automaticky dostaví: „ Ako podivný je tento svet ! Prečo sa ľuďom života na tomto svete dostáva ? Ako životu hmyzu bezvýznamný život človeka je ! Ako hlúpe je jeho utrpenie ! Ľudský život je krátky ako sviežosť kvetu. Príliš skoro je človek odsúdený k rozkladu svojho tela. Po všetky dni sa len snaží spáliť svoje telo v plameňoch svojich túžob. Nedarí sa mu uniknúť piatim utrpeniam tohto sveta. Zrodenie za zrodením čaká človeka na konci jeho snaženia len zápach tlejúceho mäsa, ktoré raz v kvety sa premení. Prenikavý zápach potom sladká vôňa vymení. Ako podivný je život človeka ! Ako podivný” . 'Ospravedlňujem sa' , že som touto citovanou piesňou predchádzajúcou proroctvo, obsahujúcou zreteľné odkazy na buddhizmus a plynutie času, trochu natiahol svoj komentár do „závratných výšin” , no tak ma strašne zaujala, že som si normálne nemohol pomôcť, aby som ju sem nezaradil. A na samý záver nakoniec iba dodávam, že klasikovi Kurosawovi, priam démonickému Mifunemu a vynikajúcemu Nakaiovi (dvornému kameramanovi, či skôr lepšie povedané, jednému z jeho oddaných Mužov s kinoaparátmi), sa podarilo dosiahnuť neuveriteľne majstrovského uchopenia, ktoré vôbec považujem za jedno z najlepších, aké sa v dejinách kinematografie nakrútilo, ak nie rovno to najlepšie spracovanie ?! Vskutku, nemá k tomu príliš ďaleko. ()
Způsob jímž Kurosawa převedl Shakespearova Macbetha do japonských reálií je opět zcela kongeniální. Skvělé herectví, nesmírně silná atmosféra, přesně odcitovaný "dobový protokol", doslova fanaticky provedená výprava, stačí zmínit zvuky jako je šelest hedvábí nebo chřestění zbroje, a samozřejmě nesmrtelná Shakespearova divadelní hra, odcitovaná tak přesně, jak je to jen za daných okolností možné... Celkový dojem: 90% ()
For Me 84% ()
Snasd proto, že je to mé první setkání s Kurosawou (kdysi dávno před lety jsem viděl Sanjuro, ale vůbec si to nepamatuji a proto za první setkání považuji toto), mě to docela mile překvapilo. Příběh trochu slabší, ale má své velmi silné stránky - škoda, že Kurosawa, alespoň co vím, nenatočil nikdy čistý horror, protože by to asi byla pecka, scény s duchem v Krvavém trůnu mají naprosto drtící atmosféru, výborná práce. Líbily se mi statické záběry, delší záběry, v nichž se skoro nic neděje a přesvědčování (manipulování) hrdinovy ženy. Je-li, podle některých zdejších komentářů toto Kurosawův slabší kousek, už se těším na ty další filmy, co mě čekají. ()
Obzvlášť sa mi páčili scény z lesa. Obrazy, ktoré budete ešte dlho nosiť v pämati. ()
Film, který rostl s přibývající stopáží. Z lehce utahané divadelní adaptace se proměnil v osudové a krvavé drama se strhujícím závěrem. ()
Začátek filmu byl skvělý.Tajemný,temný a tak nějak jako z fantasy.Pak se to ale jaksi zvrtlo.Asi jsem neměl na Krvavý trůn tu správnou náladu,protože jsem u jeho zbytku málem umíral nudou.Působivých scén bylo hafo,tak třeba ta závěrečná s šípy,ale zbytek mě prostě nebavil a kromě jako vždy působivého hereckého výkonu Toshira Mifuneho na něm ani neshledávám nic výjimečného.Sedm samurajů byla bomba,tady mě ale Kurosawa docela zklamal.65 % ()
Za lepší Shakespearovinu od AK považuji Ran, ale i tak je to velmi dobré. Nejen scénu s proroctvím, šustící kimono "lady Macbeth", či neuvěřitelně gradující a syrový závěr, si bude divák pamatovat už nejspíš navždy. ()