stilgar1

Nečekaně záživné krimi drama, které kdyby nezapadlo v hlubinách dějin, bylo by dnes nejspíš považováno za klasiku svého žánru. Za zmínku stojí také fakt, že je natočeno podle scénáře Akiry Kurosawy, který jej sám točit nechtěl. Jeho rukopis je však znatelný i přesto, že se režisérského postu ujal debutující Senkiči Taniguči, který si s kurosawovskou látkou poradil na výbornou. Na kvalitách filmu mají ovšem svůj podíl také dvě pozdější herecké hvězdy japonského film: Toshiro Mifune, který na své kvality ve své první ústřední (démonické) roli nemohl poukázat lépe; a Takaši Šimura, který se ujal obtížně uchopitelné role naprosto senzačně.

Kdyby mi někdo řekl, že tohle dílko vzniklo jako adaptace nějaké (max. desetistránkové) povídky P. K. Dicka, po jeho zhlédnutí bych mu to sežral i s navijákem (a dodal bych (podobně jako zdejší uživatel Disease), že téhle adaptaci většina ostatních nesahá ani k patám) . Nebýt těch efektů a postaršího Toma Cruise, nejspíš bych i uvěřil, že vzniklo před několika desítkami let. Kosinski se svým příběhem ztrácí v hlubinách času... činí tak ale naprosto odlišným způsobem, než v případě svého předchozího snímku. Zatímco film TRON: Legacy byl zamýšlen jako pocta a snad i restart, Oblivion působí spíše tak, že v něm veškeré zdroje (ať už zmíněný Dick, Asimov či kdokoliv jiný) figurují jaksi nezamýšleně (či přinejmenším skrytě), což z něj v mých očích činí přízrak dob minulých.

Kim Ki-dukův pokus o obžalobu společensko-politických poměrů (pozdního) kapitalismu, který se svého cíle nesnaží dosáhnout pomocí analýzy problému, ale spíše prostřednictvím symboliky, poetického naladění a pro mě nesnesitelného citového vydírání. Právě poslední prvek, jímž autor (v tomto ohledu snad poprvé?) vychází vstříc „tradicím“ jihokorejského filmu, mi neumožňuje hodnotit lépe.

Ačkoli je příběh vyprávěný scénáristou Chanem v některých aspektech téměř infantilní, jedná se nepochybně o jedno z jeho vrcholných děl, neboť jde především o komedii, takže nějaké ty příběhové hloupůstky lze přehlédnout. Navíc, neskrývaná inspirace němými groteskami je kouzelná. Především dlouhotrvající bitka (Chan je Bůh bojové choreografie) a honička na kolech zakončená scénou na věži je téměř geniální...

Jak to dopadne, když se setká jedinec oddán (vlastnímu pojetí) vznešenosti a jedinec, kterého by většina lidí pokládala za krajně nízkého, snad až zvířecího? Elia Kazan divákům tento střet prezentuje prostřednictvím hereckého umu Vivien Leigh a Marlona Branda, kteří se svých rolí zhostili neuvěřitelně skvěle. Tramvaj do stanice Touha předkládá dvojí kontrast - na jedné straně jde o protiklad dvou zcela opačných druhů "šílenství" (či spíše abnormality) v případě dvou ústředních postav, na straně druhé pak kontrast těchto druhů "šílenosti" se zdánlivou normalitou dvou postav vedlejších (kterých se neméně umně ujali Karl Malden a Kim Hunter). Elia Kazan následně během vyprávění zvolenou formou narace tento druhý kontrast zajímavým způsobem boří.

Šel jsem do kina na Hobita a dostalo se mi... hádejte čeho? Ano, Hobita! Ti co očekávali, že jim Jackson pod stromeček nadělí dalšího "Pána prstenů", měli prostě smůlu. A ti, kteří očekávali něco jiného (např. méně pohádkového), měli smůlu takřka ještě větší. Oboje bylo samozřejmě naivní (o to horší pro mě bylo zjištění, kolik lidí těmto mylným přesvědčením propadlo!). Přesto Hobit zasluhuje srovnání s filmovým Pánem prstenů, protože přes veškerou odlišnou těchto dvou filmů jde o filmy zasazené do totožného fiktivního světa, provázané stejnou (a ucelenou) mytologií a odehrávající se v podobných reáliích. Mnohé snad překvapí, že pro mě v tomto srovnání vítězí téměř na plné čáře Hobbit - je to možná paradoxní, ale i přes pohádkovost, která je zde naprosto zjevná, působí HObit vyspěleji. Peter Jackson zřejmě za těch pár let nasbíral řadu zkušeností, které pak při natáčení mohl uplatnit. Srovnávám ovšem pouze s první části LOTRovské trilogie, pro kterou je tento film jasnou paralelou. Na komplexnější srovnání je tedy zatím čas... Kromě toho - Freeman je nejlépe zahraný Hobit, jakého jsem viděl (lehce strčí do kapsy Froda i se Samem), Armitage je dokonale královský trpaslík (čímž překonává jak svého trpasličího kámoše z dolu Gimliho, tak svého královského kolegu Aragorna) a Serkis coby Glum válí, jako nikdy předtím (jo.... hádanky :)). Sečteno a podtrženo, bavil jsem se královsky ...a jelikož jsem nic jiného neočekával, je to jasných 5 hvězd. _______ Dodatek: Naprosto nesouhlasím s touto POMOvou tezí: "LOTR bol nakrúcaný z lásky a bez prachov, Hobit je nakrúcaný pre prachy." - Co je na tom (ne)pravdy si nepochybně každý zjistí sám :-)

I když je šestnáctý film o Zatoičim nepochybně velmi odlišný od těch předchozích, rozhodně není tak špatný, jak zde tvrdí někteří komentátoři. Zmíněná jinakost je pravděpodobně způsobena režisérem, který dosud s touto sérií neměl žádné zkušenosti. Zvolil také zjevně jiný styl, což se projevilo na několika úrovních. Nelibost mnohých diváků vůči tomuto dílu je tak nejspíš způsobena tím, že již film nedrží klasické šablony "Zatoiči monogatari". Ani já bych ovšem tento díl neřadil mezi to nejlepší ze Zatoičiho. Nápad scénáristy byl sice výborný (nemluvě o tom, že přinesl do série o Zatoičim nové nápady), avšak jeho uchopení občas pokulhávalo...

Sanbiki no samurai je v mnoha aspektech jedinečným filmem. Prvním z nich je skutečnost, že lze jen stěží nalézt tvůrce, který by vytvořil svůj první filmový počin tak dobře, že je možné nazvat jej téměř dokonalým. Tím druhým je fakt, že navzdory své dokonalosti lze film nazvat v podstatě zapadlým, což se může člověku po shlédnutí filmu zdát jako zcela nepochopitelné. Goshův debut lze v jistém smyslu brát jako experimentální počin, a to hlavně pokud jde o práci s kamerou. Navíc, tento experiment se mu povedl na výbornou, a tak lze říci, že s kamerou téměř až kouzlí. Je zvláštní, že zde několik uživatelů tvrdí, že film připomíná Kurosawova Yojimba. Pokud bych měl zvolit film, kterému se Sanbiki no samurai podobá, byl by to nepochybně jiný, mnohem známější Kurosawův film - Sedm samurajů. Tomuto filmu se Goshovo dílo podobá nejen svým názvem (Sanbiki no samurai - Shichinin no samurai), ale i ústředním tématem. I to by ovšem bylo zcestné - film Sedm samurajů lze totiž chápat jako poctu samurajské etice a způsobu života. Sanbiki no samuraj se však k samurajům staví nikoliv typicky "kurasowovsky", ale spíše tak, jak to činí ve svých filmech jiný tvůrce, Masaki Kobayashi. Samurajové zde nejsou stavěni nad rolníky, o čemž svědčí i výkřik jedné z hlavních postav z konce filmu - že i rolníci jsou lidské bytosti, stejně jako samurajové, resp. konkrétní rozhovor mezi samuraji - kdy jeden tvrdí, že není špatné zabíjet rolníky, neboť jde o pouhou havěť, načež se mu dostane odpovědi, že i on sám je havěť, s tím rozdílem, že je havětí ozbrojenou. Hideo Gosha tak dokázal vytvořit dílo, které, ačkoliv jsou v něm zjevné známky mnoha vlivů, oplývá neskutečně silnou originalitou...

Již po zhlédnutí několika málo exemplářů začínám pociťovat znuděnost z jihokorejského romantického mainstreamu a netuším, zda budu schopen pustit si v nejbližší době nějaký další. Je neuvěřitelné, jak blízko má tato tvorba ke klasickým jihoamerickým telenovelám, přičemž ještě více k neuvěření je skutečnost, jak mnoho lidí tyto filmy bez soudnosti konzumuje. Samozřejmě, je zde pár obrovských odlišností - první z nich je to, že telenovela by bez větších rozpaků roztáhla obdobný příběh do zhruba 100 dílů seriálu. Jistě by také neměla takhle dobré herecké obsazení, ani propacovanou formální stránku. Nicméně stále je zde skutečnost, že záměr i použité "zbraně" k jeho dosažení jsou obdobné. P.S. Zamyslel se někdo nad tím, že je dost podivné dostat Alzheimera ve 27 letech, a že je ještě podivnější ten rychlý nástup nemoci, který zde tvůrce scénáře prezentoval?

Zatímco první díl Ghost in the Shell přichází se skvěle propracovanou vizí kyberpunkového světa, díl druhý zůstává téměř ve všech ohledech jen v jeho stínu. Nezměněn zůstává i ústřední hudební motiv, což je ovšem vzhledem k jeho působivosti pochopitelné. Očekával jsem, že Oshii rozšíří alespoň hlavní myšlenku prvního dílu, což se však nestalo, neboť zjevně omýlal stále dokola totéž. Na druhou stranu, jeho schopnost strhnout diváka svým audio-vizuálním kouzlením zůstává nezměněná, takže jsem si i vzhledem k nedostatkům film užil...