stilgar1

Nečekaně záživné krimi drama, které kdyby nezapadlo v hlubinách dějin, bylo by dnes nejspíš považováno za klasiku svého žánru. Za zmínku stojí také fakt, že je natočeno podle scénáře Akiry Kurosawy, který jej sám točit nechtěl. Jeho rukopis je však znatelný i přesto, že se režisérského postu ujal debutující Senkiči Taniguči, který si s kurosawovskou látkou poradil na výbornou. Na kvalitách filmu mají ovšem svůj podíl také dvě pozdější herecké hvězdy japonského film: Toshiro Mifune, který na své kvality ve své první ústřední (démonické) roli nemohl poukázat lépe; a Takaši Šimura, který se ujal obtížně uchopitelné role naprosto senzačně.

Kdyby mi někdo řekl, že tohle dílko vzniklo jako adaptace nějaké (max. desetistránkové) povídky P. K. Dicka, po jeho zhlédnutí bych mu to sežral i s navijákem (a dodal bych (podobně jako zdejší uživatel Disease), že téhle adaptaci většina ostatních nesahá ani k patám) . Nebýt těch efektů a postaršího Toma Cruise, nejspíš bych i uvěřil, že vzniklo před několika desítkami let. Kosinski se svým příběhem ztrácí v hlubinách času... činí tak ale naprosto odlišným způsobem, než v případě svého předchozího snímku. Zatímco film TRON: Legacy byl zamýšlen jako pocta a snad i restart, Oblivion působí spíše tak, že v něm veškeré zdroje (ať už zmíněný Dick, Asimov či kdokoliv jiný) figurují jaksi nezamýšleně (či přinejmenším skrytě), což z něj v mých očích činí přízrak dob minulých.

Kim Ki-dukův pokus o obžalobu společensko-politických poměrů (pozdního) kapitalismu, který se svého cíle nesnaží dosáhnout pomocí analýzy problému, ale spíše prostřednictvím symboliky, poetického naladění a pro mě nesnesitelného citového vydírání. Právě poslední prvek, jímž autor (v tomto ohledu snad poprvé?) vychází vstříc „tradicím“ jihokorejského filmu, mi neumožňuje hodnotit lépe.