Kamera:
Karel DeglHudba:
Jaroslav KřičkaHrajú:
Václav Vydra st., Antonie Nedošinská, Zdeněk Hora, František Havel, Jaroslav Vojta, Míla Mellanová, Zlata Hajdúková, Jindřich Plachta, Jan W. Speerger (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Hlavními postavami jsou dva bohatí sedláci a současně členové obecního představenstva v Honicích, nejbohatší sedlák a současně starosta Dubský a první radní Bušek, kteří neustále soupeří o prvenství. Jejich rivalita zasahuje nejen do osudů jejich rodin, ale i celé vesnice, v níž se tak každý, byť sebemenší problém, vše, co představenstvo projednává, stává kolbištěm dvou rivalů. A zdaleka nejde jen o to, kdo bude, kvůli množícím se krádežím jmenován ponocným. Zda vysloužilý voják Bláha, kterého navrhuje Dubský, nebo krejčí Fiala, jehož chce prosadit Bušek. Jde také o lásku Václava, syna Dubského, a Verunky, dcery radního Buška. Přestože se mají rádi a chtěli by se vzít, jejich otcové, zejména rozzlobený Bušek, který prohrál bitvu o ponocného, odmítají dát souhlas. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (18)
Shlédl jsem Naše furianty v asi nejslavnějším záznamu s Donutilem, Štěpničkou a vůbec celou plejádou vynikajících herců, takže nemůžu dát maximum, protože se mi líbil ještě kapánek víc. Ale i tak můžu konstatovat, že je to vynikající film. Vlastně vůbec nechápu, proč se filmaři zastavili na čísle jedna. Tedy jediná filmová interpretace v roce třicet sedm a od té doby nikdo furianty nezfilmoval. Nejvíc se mi líbil výkon Jaroslava Vojty, kterého člověk zná především z pohádek a najednou tady předvádí veliké herectví, před ním smekám. Celkově jsou Furianti skvělí, škoda jen těch studiových kulis. ()
Rozhodoval jsem se mezi dvěma a třemi hvězdičkami, nakonec jsem dal dvě. Filmové adaptace divadelních her by měly přinést trošku jiný pohled než klasika v kamenném divadle, tady z toho to divadlo moc koukalo. Zub času nahlodal nejen vizální, ale především zvukovou stránku, některým hercům bylo těžko rozumět, no mohlo za to mé ucho. Příběh je navíc dostatečně známý z divadelního záznamu s hereckou plejádou další generace, tohle bylo o hodně slabší. ()
Zdařilá filmová adaptace jedné z nejvýznamnějších a nejhranějších divadelních her českého realismu mě potěšila již svým originálním obsazením, které některé Stroupežnického venkovské typy osobitě ozvláštnilo – odhalilo jejich osobní tragiku a neoddělitelně ji spojilo i s jejich vlastní komičností. Nových rysů nabyl zvláště Plachtův vysloužilec Bláha, jenž příběhem prochází jako solitér zakusivší hrůzy války, cizinec svého druhu, úsečný i sebeironický. Další zcestovalý, švec Habršperk v podání Theodora Pištěka, má zase rysy klaunské, a dvojtvářný Vojtův Bušek v okamžicích, v nichž podléhá své pytlácké vášni, obnažuje nedbalky svého zlého jáství, které jinak vměšuje právě tak do sebelibého uspokojení jako do ukřivděnosti. Jakkoliv Vančura adaptoval scénář citlivě, tomu, kdo hru zná podrobněji, může ledacos chybět – právě tak jako přebývat. Jde ale vždy o zásahy smysluplné a natolik věrné Stroupežnického mikrokosmu, že je lze pokládat za výsledek scénáristovy exegeze původního znění. Nově odhalenými souvislostmi přispívají k jednotně celku a k svižnosti podání. – Prostě, nakonec si režisér přeci jen mohl říci: „No, jářku, ponocnej, to jsem na ty furianty vyzrál – co?“ ()
Věřím, že Naši furianti našemu národu již sto let nesou poselství, které jen tak nezapadne do mlh zapomnění. Jen tak nějak nevím, jaké poselství to vlastně je. Asi, že život na vsi není jednoduchý, a na světě je hodně blbů, který hrozně těm ostatním komplikují život. Díky za informaci, dám si na ně pozor! 50% ()
Stroupežnického Furianti posloužili českým filmařům v době vrcholící krize jako vhodná záminka k utužení národní hrdosti. Vančurou režírovaný film plný patetických výkřiků a vznešeného jazyka samozřejmě jen stěží obstojí vedle mladších, mnohem zdařilejších a veskrze moderních zpracování (např. legendární Macháčkovo nastudování z konce sedmdesátých let), jeho význam by tím ale neměl být snižován. Ve své generaci znamenal nepochybně mnoho. ()
Reklama