Jan Palach

Jan Palach je první vlaštovkou, neboť Masaryk, Milada, Lída Baarová ukázaly, že natočit kvalitní film o výrazných českých osobnostech, je v našich končinách obrovský problém. Asi jsem ani nečekal, že dostanu v některých momentech tak silný zážitek a pocítit vlastenectví. Film nijak konceptem nepřekvapí, přece jen plyne v zavedených kolejích a bez úkroku stranou. Herecké duo Bydžovská, Zavadil bylo trefa do černého a nedivil bych se, kdyby posbírali České lvy. Robert Sedláček vykreslil Jana Palacha jako obyčejného studenta, jeho vztahu s nejbližšími a poukázal na období okupace, které ho přiměly spáchat tento čin. Pro někoho blázen, pro mě hrdina, který se nebal poukázat na zlo, se kterým se většina národa hodlala smířit. Zážitek z filmu umocnilo i to, jak se jeho čin nabízí v kontextu dnešní doby a našich politických špiček.......8/10 (30.08.2018)

„Nevíte, na kterou? Na dvou židlích se sedět nedá, pane kolego.“ Při vzpomínce na výborný Hořící keř mi blesklo hlavou, že se tomuhle filmu vyhnu, neb ho vidět nepotřebuju. Ale po lvích nominacích mě přece jen zlákal. A nijak zvlášť nelituju. Především, Jan Palach končí tam, kde Hořící keř začíná, takže se nejedná jen o jiné zpracování téhož. Podle některých zdejších reakcí jsem čekal, že se v podstatě nedozvím nic o Palachovi jako takovém (ve smyslu jaký to byl člověk). Což je bohužel do určité míry pravda, ale vnímal jsem to spíš jako snahu ho trochu „odheroizovat“, ukázat, že to byl i „normální“ kluk. Ačkoliv tady šlo hlavně o ducha doby a její atmosféru. A ty se myslím podařily zachytit docela dobře. Škoda jen, že s navozováním emocí to bylo výrazně horší, větší zúčastněnost jsem cítil snad až chvíli před upálením (a po něm měl následovat závěrečný střih, ty poslední cca 2 minuty byly totálně mimo). Nevím, zda se tu dá psát přímo o zklamání, po Pravidlech lži jsem od Sedláčka už totiž nic neviděl. Dohromady mi to ale dává lepší průměr. (03.03.2019)

Zatímco Agnieszka Holland mohla svůj Hořící keř opřít o poměrně kvalitní historické prameny, Robert Sedláček si takový luxus evidentně dovolit nemohl. Proto je výsledný portrét děravý a plochý. Nicméně i přesto, že o samotné postavě Jana Palacha Sedláček neřekne tolik, tím více toho dokáže sdělit o době, v které se film odehrává. (27.08.2018)

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. (28.08.2018)

Docela mě zaráží, kolikrát tu zaznívá, že je to bezemoční film, který dostatečně nevykresluje Palachovy pohnutky. Vážně? Asi jsem teda viděl jiný film. Je sice pravda, že Kantůrková doslovnou odpověď nedává, ale jinak je to velice poctivá drobnokresba Palachovy osobnosti, kde jsou jednotlivé podněty k onomu činu spíše naznačovány a vyplývají z událostí. Viktor Zavadil je trefa do černého a ačkoli se snaží hrát Jana Palacha enigmaticky a do jisté míry ho vykresluje jako nepříliš otevřenou, ale empatickou introvertní osobnost, je radost sledovat každý jeho mimický záchvěv, který jakoby probublává z nitra na povrch. Dobová atmosféra a na český film poměrně štědrá výprava rovněž funguje a třeba procházka ulicemi sověty okupované Prahy, kde za zoufalého zpěvu protestujících střílí typicky arogantní ruští vojáci do davu, mě vyloženě napumpovala emocemi a adrenalinem. Stejně jako následná rezignace... V dnešní době, kdy rozmazlená veřejnost pomalu zapomíná a znehodnocuje podobné osobnosti a činy, v době kdy se během zdravotní celosvětové krize bezskrupulózně a bez kontextu ohání slovy jako fašismus nebo marxismus, zuřivě máchá na ulici šibenicemi a slovo "nácek" se, jakožto pejorativní označení názorového oponenta, cpe pomalu do každé druhé věty, je znalost těchto příběhů a především (!) dobového kontextu potřeba. Jan Palach coby film nemá žádné vyšší umělecké ambice, kupodivu není ani přehnaně patetický nebo tendenční, ale věrně zobrazuje režim, události a nakonec i pro moderní české dějiny ikonickou osobnost, která nebyla ani hrdinou, ale velice pravděpodobně ani žádným bláznem, a onen čin vykresluje nejen jako důsledek tíhy socialistického režimu samotného, ale především jako opakované zklamání z apatických reakcí společnosti na něj. Tedy jako čin pod tíhou okolností a s jediným cílem: něco změnit. (06.02.2022)